Ukázky tvorby
To jsme se tu ale sešli. Nahlas neříkám nic. Jen přejedu bříškem palce po drsném povrchu zrnka v kapse. Azru. Zemité, tvrdé, spolehlivé. Mám kávových zrn různé síly a účinků po kapsách menší zásoby. Pro jistotu.
Dřevěnou lžící bezmyšlenkovitě kroužím v hrnku. Lógr se zvedá ze dna, tančí v temné tekutině. Spirály. Kruhy. Nikdy nekončící cykly. Stejně jako můj život. Někde venku zavřeští ve smrtelné křeči morchal.
Zní docela jako smích šílence. Možná se směje mně. Dívce převlečené za chlapce, co sedí v zapadlé díře a čeká na muže, který ji v jiné době měl učit vázat si turban nebo sedlat koně.
Sevřu koflík s kávou pevněji. Hřeje, ale prsty semknuté kolem zůstávají ledové.
Hostinec s příznačným názvem Pouštní díra se podle mě spíš podobá doupěti kojotů a lišek než útočišti pro počestné pocestné. Sedím v rohu, zády ke stěně, a pozvolna upíjím zdejší kávu. Je horká, aromatická, ale na můj vkus až příliš sladká. Cukr má zakrýt, že zrna jsou přepražená. Asi aby si zákazník nemohl stěžovat. Přesto cítím, jak mi kofein v ní obsažený jemně brnká o nervy. Udržuje mě v pohotovosti.
Pozorování okolí mi pomáhá soustředit se. Nemyslet na to, co přijde. Co musí přijít. Vzduch je nasycen pachem vydělaných kozích kůží, kouřem z lojových svící a také těžkým, olejnatým výparem z kávy, která se tu vaří v několika měděných džezvách od rána do noci.
Všichni místní nosí podobné svrchní kabáty z kozinky, obarvené kávovým odvarem téměř dočerna. Malý lid dává přednost praktickým oděv. Hrubá srst nás chrání před pískem. Pod volnými vrstvami látky se dá leccos ukrýt. Měšec, kradené zboží… nebo dýky.
Na mně na pohled vůbec není znát, že jsem dívka. Speciální látkový korzet mi stahuje hrudník pevně, ale zároveň jemně, aby příliš neomezoval pohyb i dýchání. Pod volnou vrstvenou tunikou, skryté očím, mě hřejí na bocích dvě zakřivené čepele.
Dnes ale v nápoji přede mnou vystrkuje růžky zvláštní napětí. Nejde jen o obvyklou nervozitu z hrozících budoucích hádek opilců. Je zde podivné ticho jako před bouří. Čekám. Pozoruji. Měl by se objevit každou chvíli, pokud jsme se s mou učitelkou Sanyou v našich odhadech a věštbách z kávové sedliny nezmýlily.
Snažím se uvolnit. Nos mám plný vůně kořeněných jídel. Hutný vzduch prosycuje kardamom, mehalzský kmín i pálivá paprika. Vše se mísí s dýmem z otevřeného ohniště, nad kterým bublají zavěšené kotlíky s dušeným masem. Normálně by mi kručelo v břiše, ale dnes mám žaludek stažený do uzlu.
Najednou je to tu. Očekávaný okamžik. Závěs u vchodu se prudce odhrne. Sluneční světlo na okamžik naruší příšeří lokálu a vykreslí siluetu muže, který vchází dovnitř.
Vím, že je to on. Vrah. Můj otec. Zvláštní mrazení mi přiková ruce k tělu. Jakkoli jsem na tuto chvíli poctivě trénovala tisíce hodin, teď nejsem schopna pohybu. Moje svaly, obvykle poslušné, pevné i pružné díky Tamuzri, zamrznou. ON do lokálu vchází zcela nenuceně. Jeho postoj je uvolněný. Jako by šel na procházku vlastní zahradou, ne do hostince plného rozličných existencí. Na hladce oholené, až zbytečně pohledné tváři mu hraje poloviční úsměv.
Cloumá mnou vztek, ale tělo mám nepochopitelně strnulé. Všechno ve mně řve na poplach. Vidím zase v duchu krev. Také oheň. Chci zastavit to, co provedl v minulosti. Co se teď v blízké budoucnosti chystá spáchat. Osud Malého lidu z pouště Míhenáy leží teď na mých bedrech. Nesmím selhat.
Můj otec je přece obyčejný vrah, který neváhá ani vteřinu, aby obětoval celou vesnici pro své cíle. Ale zarazím se. Proč ho hostinský vítá s milým výrazem ve tváři? Rozhlížím se. Jak je možné, že kam se podívá, lidé se na něj dívají s určitým potěšením? Zdraví ho, někteří dokonce uctivě povstávají, pozvedají pohárky s perlivým vínem z kopců Mehalzu Venge.
Dělej něco, ty vysušený morchalí bobku! okřiknu v duchu sebe sama. Sáhni po zbrani. Nebo aspoň po magii.
Ale Velká Koza mě nevyslyší. Nepomůže s útokem, který má zlou budoucnost zcela změnit. Možná mě trestá za to, že jsme se Sanyou porušily zákony času. Vlastně vše, co se porušit dalo.
Povlak ze sladké kávy na mém jazyku ztěžkne. Cítím naléhání magické moci. Tamuzri reaguje na moje emoce, svíjí se v ústech, nutí mě začít jednat. Prudce vstanu. Židle zadrhne o hrubou podlahu. Chci sáhnout po dýkách, ale můj cíl zde k mé lítosti není sám. Od protějšího stolu se totiž se srdečným úsměvem zvedá impozantní, nějak zvláštně povědomý stařec.
Jeho plnovous je bílý jako mléčná pěna, ramena má na svůj věk široká, pohled pevný. Hlasitě zvolá: „Nitrasi, tys už přijel! Čekali jsme tě tak za týden, když Velká Koza dopustí.“
On se k mému údivu přirozeně a radostně zašklebí. Ten výraz v jeho tváři mi rve srdce, protože vypadá tak nepochopitelně lidsky. Rozpřáhne ruce, zrychlí krok. Obejme starce a vesele mu říká: „Metume, ty tisíckrát obdařený blázne. Tak rád tě zase vidím! Jak šly bez mojí přítomnosti obchody?“
„Bez tebe je to tak trochu kozou potrkaný,“ zabručí stařec a poplácá Nitrase po zádech. „Začínají se v našem kraji dít podivnosti. Pojď, hochu, posedíme, zavdáme si víno z Mehalzu, pojíme kořeněný skopový. Však máš jistě co povídat.“
Strnulost mě přejde, vystřídá ji zmatek. Tohle přece není chování netvora? Loknu si chladnoucího nápoje, abych spláchla pachuť nevítaných pochybností o svém důležitém záměru a cíli. Na jazyku mě tekutina nečekaně štípe. Doslova pálí. Místo sladkosti či hořkého ocásku mi ústa obestře zkažená zatuchlina. Jako by se z mého okolí vytrácela radost. Rozhlédnu se. Hosté v lokálu tichnou, milé výrazy na tvářích postupně uvadají…
NIA
To jsme se tu ale sešli. Nahlas neříkám nic. Jen přejedu bříškem palce po drsném povrchu zrnka v kapse. Azru. Zemité, tvrdé, spolehlivé. Mám kávových zrn různé síly a účinků po kapsách menší zásoby. Pro jistotu.
Dřevěnou lžící bezmyšlenkovitě kroužím v hrnku. Lógr se zvedá ze dna, tančí v temné tekutině. Spirály. Kruhy. Nikdy nekončící cykly. Stejně jako můj život. Někde venku zavřeští ve smrtelné křeči morchal.
Zní docela jako smích šílence. Možná se směje mně. Dívce převlečené za chlapce, co sedí v zapadlé díře a čeká na muže, který ji v jiné době měl učit vázat si turban nebo sedlat koně.
Sevřu koflík s kávou pevněji. Hřeje, ale prsty semknuté kolem zůstávají ledové.
Hostinec s příznačným názvem Pouštní díra se podle mě spíš podobá doupěti kojotů a lišek než útočišti pro počestné pocestné. Sedím v rohu, zády ke stěně, a pozvolna upíjím zdejší kávu. Je horká, aromatická, ale na můj vkus až příliš sladká. Cukr má zakrýt, že zrna jsou přepražená. Asi aby si zákazník nemohl stěžovat. Přesto cítím, jak mi kofein v ní obsažený jemně brnká o nervy. Udržuje mě v pohotovosti.
Pozorování okolí mi pomáhá soustředit se. Nemyslet na to, co přijde. Co musí přijít. Vzduch je nasycen pachem vydělaných kozích kůží, kouřem z lojových svící a také těžkým, olejnatým výparem z kávy, která se tu vaří v několika měděných džezvách od rána do noci.
Všichni místní nosí podobné svrchní kabáty z kozinky, obarvené kávovým odvarem téměř dočerna. Malý lid dává přednost praktickým oděv. Hrubá srst nás chrání před pískem. Pod volnými vrstvami látky se dá leccos ukrýt. Měšec, kradené zboží… nebo dýky.
Na mně na pohled vůbec není znát, že jsem dívka. Speciální látkový korzet mi stahuje hrudník pevně, ale zároveň jemně, aby příliš neomezoval pohyb i dýchání. Pod volnou vrstvenou tunikou, skryté očím, mě hřejí na bocích dvě zakřivené čepele.
Dnes ale v nápoji přede mnou vystrkuje růžky zvláštní napětí. Nejde jen o obvyklou nervozitu z hrozících budoucích hádek opilců. Je zde podivné ticho jako před bouří. Čekám. Pozoruji. Měl by se objevit každou chvíli, pokud jsme se s mou učitelkou Sanyou v našich odhadech a věštbách z kávové sedliny nezmýlily.
Snažím se uvolnit. Nos mám plný vůně kořeněných jídel. Hutný vzduch prosycuje kardamom, mehalzský kmín i pálivá paprika. Vše se mísí s dýmem z otevřeného ohniště, nad kterým bublají zavěšené kotlíky s dušeným masem. Normálně by mi kručelo v břiše, ale dnes mám žaludek stažený do uzlu.
Najednou je to tu. Očekávaný okamžik. Závěs u vchodu se prudce odhrne. Sluneční světlo na okamžik naruší příšeří lokálu a vykreslí siluetu muže, který vchází dovnitř.
Vím, že je to on. Vrah. Můj otec. Zvláštní mrazení mi přiková ruce k tělu. Jakkoli jsem na tuto chvíli poctivě trénovala tisíce hodin, teď nejsem schopna pohybu. Moje svaly, obvykle poslušné, pevné i pružné díky Tamuzri, zamrznou. ON do lokálu vchází zcela nenuceně. Jeho postoj je uvolněný. Jako by šel na procházku vlastní zahradou, ne do hostince plného rozličných existencí. Na hladce oholené, až zbytečně pohledné tváři mu hraje poloviční úsměv.
Cloumá mnou vztek, ale tělo mám nepochopitelně strnulé. Všechno ve mně řve na poplach. Vidím zase v duchu krev. Také oheň. Chci zastavit to, co provedl v minulosti. Co se teď v blízké budoucnosti chystá spáchat. Osud Malého lidu z pouště Míhenáy leží teď na mých bedrech. Nesmím selhat.
Můj otec je přece obyčejný vrah, který neváhá ani vteřinu, aby obětoval celou vesnici pro své cíle. Ale zarazím se. Proč ho hostinský vítá s milým výrazem ve tváři? Rozhlížím se. Jak je možné, že kam se podívá, lidé se na něj dívají s určitým potěšením? Zdraví ho, někteří dokonce uctivě povstávají, pozvedají pohárky s perlivým vínem z kopců Mehalzu Venge.
Dělej něco, ty vysušený morchalí bobku! okřiknu v duchu sebe sama. Sáhni po zbrani. Nebo aspoň po magii.
Ale Velká Koza mě nevyslyší. Nepomůže s útokem, který má zlou budoucnost zcela změnit. Možná mě trestá za to, že jsme se Sanyou porušily zákony času. Vlastně vše, co se porušit dalo.
Povlak ze sladké kávy na mém jazyku ztěžkne. Cítím naléhání magické moci. Tamuzri reaguje na moje emoce, svíjí se v ústech, nutí mě začít jednat. Prudce vstanu. Židle zadrhne o hrubou podlahu. Chci sáhnout po dýkách, ale můj cíl zde k mé lítosti není sám. Od protějšího stolu se totiž se srdečným úsměvem zvedá impozantní, nějak zvláštně povědomý stařec.
Jeho plnovous je bílý jako mléčná pěna, ramena má na svůj věk široká, pohled pevný. Hlasitě zvolá: „Nitrasi, tys už přijel! Čekali jsme tě tak za týden, když Velká Koza dopustí.“
On se k mému údivu přirozeně a radostně zašklebí. Ten výraz v jeho tváři mi rve srdce, protože vypadá tak nepochopitelně lidsky. Rozpřáhne ruce, zrychlí krok. Obejme starce a vesele mu říká: „Metume, ty tisíckrát obdařený blázne. Tak rád tě zase vidím! Jak šly bez mojí přítomnosti obchody?“
„Bez tebe je to tak trochu kozou potrkaný,“ zabručí stařec a poplácá Nitrase po zádech. „Začínají se v našem kraji dít podivnosti. Pojď, hochu, posedíme, zavdáme si víno z Mehalzu, pojíme kořeněný skopový. Však máš jistě co povídat.“
Strnulost mě přejde, vystřídá ji zmatek. Tohle přece není chování netvora? Loknu si chladnoucího nápoje, abych spláchla pachuť nevítaných pochybností o svém důležitém záměru a cíli. Na jazyku mě tekutina nečekaně štípe. Doslova pálí. Místo sladkosti či hořkého ocásku mi ústa obestře zkažená zatuchlina. Jako by se z mého okolí vytrácela radost. Rozhlédnu se. Hosté v lokálu tichnou, milé výrazy na tvářích postupně uvadají…
Máte v životě pech? Já vlastně od narození.
Když mě naši za zuřivýho vrzání gauče v podkroví (za účelem vyhnutí se povinnýmu vojančení) plodili, vtrhla na ně moje babička. Matka se lekla, dole jí to udělalo „cvak“ a vyprošťovat tátu přijel doktor.
Ten doktor nebyl nejhorší věc. Byl to milej dědula, lehce proplešlej a taky vilnej. Když mámu za přispění bodnutí jehlou uvolnil, táta vyklouznul, popadl gatě, manšestrákový sako a na schodech zařval.
„Věro, vezmu si tě co nejdřív ať neni vostuda!“
Cestou vrazil do babičky a omluvně špitnul „Promiňte, babičko.“
Babička ho nazvala starým prasákem a moji mámu blbou courou. Tý blbý couře, se chlívák v bílým plášti snažil dostat pod sukni a než ho máti vyhodila z pokojíku, stihnul na svou obranu říct, že:
„Starší chlapi jsou šikovnější a žádanější než mladíčci, co nevědí, co chtějí. Ausgerechnet před vojnou, Věruško!“
Babča řvala za tátou ze dveří.
„Už se tu nevokazuj, ty holej zadku! A vopovaž se přiblížit k baráku!“
Lidi z vesnice se sbíhali a bylo pozdvižení.
Máma v podkroví dala facku doktorovi, ten ve dveřích porazil babinu tak blbě, že ji musel naložit do sanitky a odvézt na středisko, kde jí dali kotník do gypsu. Máma pak měla chvilku pokoj od keců, protože naše Užbabička potřebovala, aby ji měl kdo opatrovat.
Táta si samozřejmě mámu vzal na ONV ještě než narukoval, protože nikdo z rodiny netoužil po ostudě okresního formátu, kterou by dojista místní drbny rozpoutaly.
Máma plakala nejdřív radostí a pak zase kvůli těm dvěma letům, kdy můj táta Franta měl bejt na vojně někde na Slovensku v bůh ví jaký prdeli.
Narodila jsem se za bouřky doma, protože po celý vsi nešla elektrika ani telefony. Když jsem se za babiččina klení a mámina řevu narodila, „zjistila jsem“, že je něco blbě.
Babka dala mámě facku jako Brno, protože koukala na hodně snědý a kudrnatý dítě. Taková zmenšenina Menšíka, která ale vůbec nebyla vtipná, protože se narodila echt českejm rodičům. Máma byla podezřelá a já taky.
Dneska už vím, že táta měl předky někde u Slavkova a zřejmě praprapra slehla s nějakým černochem. Frantíci tenkrát museli s sebou nějakýho přivézt.
Máma už neřvala, ale plakala mi do kudrn. Přísahala babičce, že nikdy žádnýho černocha ani neviděla, leda v televizi. Tátovi radši moje fotky z vítání občánků neposlali, protože jsem na nich vypadala hodně opáleně. Asi jako delegát za republiku Kongo.
Když se táta vrátil z povinnýho vojančení, místo přivítání sbalil kufry a už zase jel. Máma ho pak viděla až u soudu, kde je rozvedli na první stání, protože můj vzhled podle mýho fotra dával prej jasnej důkaz, že máma:
„Je to běhna, to je jasný pane soudce.“
Soudce měl pro tátu pochopení a na mámu házel okem. Připomínal jí toho doktora, kterej se jí snažil tátu vymluvit hned po mým vzniku. Babču z toho všeho trefil šlak, tak hned po soudu byl pro změnu pohřeb a máma se stala dědičkou, protože jiný žijící příbuzný než my dvě, nebyli.
Jo, ale vychovávejte na socialistický vesnici podezřele tmavou holčičku. Tak máma zavčasu prodala barák i záhumenek a koupila byt v Praze. Sousedům namluvila, že mě adoptovala.
„Vzala jsem si domů sirotka z Afriky. Víte, jaká je tam bída, že jó.“
Tak jsem vyrůstala na sídlišti Prosek jako sirotek z Afriky. Děcka mi věnovaly zvláštní pozornost – některý mě bily a některý si mě chtěly osahat, protože živýho černocha ještě neviděly. Neučila jsem se zvlášť dobře, ale to se změnilo v pátý třídě, kdy mi narostly prsa. Najednou jsem vynikala aspoň v zeměpise a těláku, na který nás měl soudruh učitel Vaněk.
Soudruh Vaněk měl plešku, pupík, a když mě zkoušel u tabule, koukal mi na prsa, funěl, rudnul a otíral si čelo posmrkaným kapesníkem. V tělocviku mi zase přidržoval za zády ruku při výmyku na hrazdě a čichal mi k vlasům. Tvrdil, že jen zhluboka dejchá. Kecal. To už jsem svým instinktem ženy věděla jistě.
Čas pokročil a byla jsem osmák. Když si u jedný hodiny těláku v naší třídě vyžádala souška ředitelka hospitaci, byl Vaněk v kopru, protože jsem sebou sekla, když mi dával záchranu a on mi začal masírovat hrudník. Souška po Vaňkovi asi jela, protože si všimla jeho erekce, který jsem si už všimla i já zhruba před rokem, tak jsem schválně padala. Aby mě chytal.
Další den suplovala hodinu zeměpisu Hnidáková a tělák Vomelka, co byl na kluky (prej). Už jsem neměla tak skvělý výsledky a na vysvědčení v osmičce na konci, byly čtyři trojky, hodně dvojek a jednička jen z hudebky. Prej dobrej soulovej přednes.
Tak sem se začla ptát po nějaký kapele. Na tajňačku, aby máma nevěděla. Jeden kluk mi byl doporučenej, ale toho zajímalo jen to, jestli mám občanku, abych mu prej dala, jestli jí mám. No, měla jsem, ale řekla jsem, že nedám (nic sem u sebe neměla). Tak prej, že dokud nedám, tak…
Pak se vyskytl jeden typ, kterej mě chtěl, i když mu nedám (co bych jako měla furt u sebe nosit?!). Že budu dobře vypadat na obalu elpíčka. A že pokrokoví soudruzi mají exotiku a sirotky rádi.
Po třech koncertech jsem poznala, co je myšleno tím „dát“. Vilda (Vilibald je moc dlouhý) mě odvedl na svůj pokoj na studentský koleji, svlíknul se a chvíli nade mnou vypadal směšně. Normální bílej kluk, byl rudej, strašně se svíjel, napínal a ve chvíli, kdy jsem měla strach, že má záchvat, ze mě dole vyklouznul a udělal si to rukou.
Nechutný. I když.
Když se do mě dole nacpal (prej ho maj velkýho jen černoši, říkaly holky ve škole), cejtila jsem chvilku, že mě něco příjemně lechtá mezi podbřiškem a místem, kudy se do mě tou věcí dostal, ale nechtěla jsem vypadat trapně, tak jsem dělala jako že nic.
„Ty mi netvrď, že si byla panna, zlato, seš fakt dobrá. Tak teď už si úplně přijatá. Jako že patříš do kapely, vole.“
Típnul cigáro o pelest postele, prdnul si a usnul. Taková skoro rocková romantika. Kdyby ovšem Vilda nebyl blbec, nehrála jeho kapela popík a já netoužila bejt soulová hvězda. Takhle sem mohla bejt leda souložná hvězda.
Vildu sem druhej den poslala do prdele a byla taky v prdeli, protože domu už jsem se vrátit nechtěla, páč sem měla fakt dost toho, že sem ubohej a hejčkanej sirotek z Afriky. Rozhodla jsem se bejt NĚKDO.
Ono bejt někdo, je poměrně zásadní, když jste nikdo. Matka si představovala, že jako po základce půjdu aspoň do učení, ale to mi mohla rovnou nechat natisknout parte, protože bejt podle jejího plánu blbá kadeřnice, se mi fakt nechtělo. Radši bych skočila z mostu.
Soulová hvězda (já) se přece nebude hrabat nějakejm bábám (bylo mi patnáct a starej byl každej, komu bylo víc než mě) v trvalý a patlat jim ten ovčinec fialovým tužidlem. To fakt né. Chtěla jsem bejt česká Aretha Franklinová. Tak mi totiž říkal Vilda a i když jsem tak úplně nevěděla, o kerou zpěvačku jde. Musela bejt dobrá, když jí ten blbec odněkud znal.
Přišla jsem si domu pro kufr a řekla matce, že jdu pryč, protože chci bejt slavná zpěvačka. Neslavně jsem dostala na hubu a zařekla se, že s mou pitomou matkou už nikdy nepromluvím. V pokojíčku to za chvíli vypadalo jako ve slumu někde v Riu, protože sem zjistila, že nejen s takovou matkou, ale s takovejma hadrama fakt světová nebudu.
Rozstříhala jsem to, co se mi nelíbilo a sešpendlila to na polštáři, ze kterýho jsem udělala krejčovskou pannu. Pak jsem se šla omluvit matce a řekla sem, že potřebuju něco přešít na stroji, aby mě k tomu jako pustila. Singrovka po babče ještě fachala, tak jsem sedla a s přehledem „šila“.
Matka na mě zírala, protože já šila jako profík! Prodrnčela jsem jednu stranu a pak sem zase čuměla já, protože nic nebylo sešitýho. Máti se chechtala fest, ale nítě mi potom fiasku navlíkla.
Pak jsme čuměly obě, páč ty hadry najednou byly úplně suprový.
Jedna nohavice pruhovaná, druhá puntíkatá.
Udělat z dvou kalhot jedny, bylo skvělý!
Ze třech triček dvě jiný a ze zbytků tašku na rameno.
Vypadala jsem jako z reklamy na Burdu.
Sex, prachy a potíže
Máte v životě pech? Já vlastně od narození.
Když mě naši za zuřivýho vrzání gauče v podkroví (za účelem vyhnutí se povinnýmu vojančení) plodili, vtrhla na ně moje babička. Matka se lekla, dole jí to udělalo „cvak“ a vyprošťovat tátu přijel doktor.
Ten doktor nebyl nejhorší věc. Byl to milej dědula, lehce proplešlej a taky vilnej. Když mámu za přispění bodnutí jehlou uvolnil, táta vyklouznul, popadl gatě, manšestrákový sako a na schodech zařval.
„Věro, vezmu si tě co nejdřív ať neni vostuda!“
Cestou vrazil do babičky a omluvně špitnul „Promiňte, babičko.“
Babička ho nazvala starým prasákem a moji mámu blbou courou. Tý blbý couře, se chlívák v bílým plášti snažil dostat pod sukni a než ho máti vyhodila z pokojíku, stihnul na svou obranu říct, že:
„Starší chlapi jsou šikovnější a žádanější než mladíčci, co nevědí, co chtějí. Ausgerechnet před vojnou, Věruško!“
Babča řvala za tátou ze dveří.
„Už se tu nevokazuj, ty holej zadku! A vopovaž se přiblížit k baráku!“
Lidi z vesnice se sbíhali a bylo pozdvižení.
Máma v podkroví dala facku doktorovi, ten ve dveřích porazil babinu tak blbě, že ji musel naložit do sanitky a odvézt na středisko, kde jí dali kotník do gypsu. Máma pak měla chvilku pokoj od keců, protože naše Užbabička potřebovala, aby ji měl kdo opatrovat.
Táta si samozřejmě mámu vzal na ONV ještě než narukoval, protože nikdo z rodiny netoužil po ostudě okresního formátu, kterou by dojista místní drbny rozpoutaly.
Máma plakala nejdřív radostí a pak zase kvůli těm dvěma letům, kdy můj táta Franta měl bejt na vojně někde na Slovensku v bůh ví jaký prdeli.
Narodila jsem se za bouřky doma, protože po celý vsi nešla elektrika ani telefony. Když jsem se za babiččina klení a mámina řevu narodila, „zjistila jsem“, že je něco blbě.
Babka dala mámě facku jako Brno, protože koukala na hodně snědý a kudrnatý dítě. Taková zmenšenina Menšíka, která ale vůbec nebyla vtipná, protože se narodila echt českejm rodičům. Máma byla podezřelá a já taky.
Dneska už vím, že táta měl předky někde u Slavkova a zřejmě praprapra slehla s nějakým černochem. Frantíci tenkrát museli s sebou nějakýho přivézt.
Máma už neřvala, ale plakala mi do kudrn. Přísahala babičce, že nikdy žádnýho černocha ani neviděla, leda v televizi. Tátovi radši moje fotky z vítání občánků neposlali, protože jsem na nich vypadala hodně opáleně. Asi jako delegát za republiku Kongo.
Když se táta vrátil z povinnýho vojančení, místo přivítání sbalil kufry a už zase jel. Máma ho pak viděla až u soudu, kde je rozvedli na první stání, protože můj vzhled podle mýho fotra dával prej jasnej důkaz, že máma:
„Je to běhna, to je jasný pane soudce.“
Soudce měl pro tátu pochopení a na mámu házel okem. Připomínal jí toho doktora, kterej se jí snažil tátu vymluvit hned po mým vzniku. Babču z toho všeho trefil šlak, tak hned po soudu byl pro změnu pohřeb a máma se stala dědičkou, protože jiný žijící příbuzný než my dvě, nebyli.
Jo, ale vychovávejte na socialistický vesnici podezřele tmavou holčičku. Tak máma zavčasu prodala barák i záhumenek a koupila byt v Praze. Sousedům namluvila, že mě adoptovala.
„Vzala jsem si domů sirotka z Afriky. Víte, jaká je tam bída, že jó.“
Tak jsem vyrůstala na sídlišti Prosek jako sirotek z Afriky. Děcka mi věnovaly zvláštní pozornost – některý mě bily a některý si mě chtěly osahat, protože živýho černocha ještě neviděly. Neučila jsem se zvlášť dobře, ale to se změnilo v pátý třídě, kdy mi narostly prsa. Najednou jsem vynikala aspoň v zeměpise a těláku, na který nás měl soudruh učitel Vaněk.
Soudruh Vaněk měl plešku, pupík, a když mě zkoušel u tabule, koukal mi na prsa, funěl, rudnul a otíral si čelo posmrkaným kapesníkem. V tělocviku mi zase přidržoval za zády ruku při výmyku na hrazdě a čichal mi k vlasům. Tvrdil, že jen zhluboka dejchá. Kecal. To už jsem svým instinktem ženy věděla jistě.
Čas pokročil a byla jsem osmák. Když si u jedný hodiny těláku v naší třídě vyžádala souška ředitelka hospitaci, byl Vaněk v kopru, protože jsem sebou sekla, když mi dával záchranu a on mi začal masírovat hrudník. Souška po Vaňkovi asi jela, protože si všimla jeho erekce, který jsem si už všimla i já zhruba před rokem, tak jsem schválně padala. Aby mě chytal.
Další den suplovala hodinu zeměpisu Hnidáková a tělák Vomelka, co byl na kluky (prej). Už jsem neměla tak skvělý výsledky a na vysvědčení v osmičce na konci, byly čtyři trojky, hodně dvojek a jednička jen z hudebky. Prej dobrej soulovej přednes.
Tak sem se začla ptát po nějaký kapele. Na tajňačku, aby máma nevěděla. Jeden kluk mi byl doporučenej, ale toho zajímalo jen to, jestli mám občanku, abych mu prej dala, jestli jí mám. No, měla jsem, ale řekla jsem, že nedám (nic sem u sebe neměla). Tak prej, že dokud nedám, tak…
Pak se vyskytl jeden typ, kterej mě chtěl, i když mu nedám (co bych jako měla furt u sebe nosit?!). Že budu dobře vypadat na obalu elpíčka. A že pokrokoví soudruzi mají exotiku a sirotky rádi.
Po třech koncertech jsem poznala, co je myšleno tím „dát“. Vilda (Vilibald je moc dlouhý) mě odvedl na svůj pokoj na studentský koleji, svlíknul se a chvíli nade mnou vypadal směšně. Normální bílej kluk, byl rudej, strašně se svíjel, napínal a ve chvíli, kdy jsem měla strach, že má záchvat, ze mě dole vyklouznul a udělal si to rukou.
Nechutný. I když.
Když se do mě dole nacpal (prej ho maj velkýho jen černoši, říkaly holky ve škole), cejtila jsem chvilku, že mě něco příjemně lechtá mezi podbřiškem a místem, kudy se do mě tou věcí dostal, ale nechtěla jsem vypadat trapně, tak jsem dělala jako že nic.
„Ty mi netvrď, že si byla panna, zlato, seš fakt dobrá. Tak teď už si úplně přijatá. Jako že patříš do kapely, vole.“
Típnul cigáro o pelest postele, prdnul si a usnul. Taková skoro rocková romantika. Kdyby ovšem Vilda nebyl blbec, nehrála jeho kapela popík a já netoužila bejt soulová hvězda. Takhle sem mohla bejt leda souložná hvězda.
Vildu sem druhej den poslala do prdele a byla taky v prdeli, protože domu už jsem se vrátit nechtěla, páč sem měla fakt dost toho, že sem ubohej a hejčkanej sirotek z Afriky. Rozhodla jsem se bejt NĚKDO.
Ono bejt někdo, je poměrně zásadní, když jste nikdo. Matka si představovala, že jako po základce půjdu aspoň do učení, ale to mi mohla rovnou nechat natisknout parte, protože bejt podle jejího plánu blbá kadeřnice, se mi fakt nechtělo. Radši bych skočila z mostu.
Soulová hvězda (já) se přece nebude hrabat nějakejm bábám (bylo mi patnáct a starej byl každej, komu bylo víc než mě) v trvalý a patlat jim ten ovčinec fialovým tužidlem. To fakt né. Chtěla jsem bejt česká Aretha Franklinová. Tak mi totiž říkal Vilda a i když jsem tak úplně nevěděla, o kerou zpěvačku jde. Musela bejt dobrá, když jí ten blbec odněkud znal.
Přišla jsem si domu pro kufr a řekla matce, že jdu pryč, protože chci bejt slavná zpěvačka. Neslavně jsem dostala na hubu a zařekla se, že s mou pitomou matkou už nikdy nepromluvím. V pokojíčku to za chvíli vypadalo jako ve slumu někde v Riu, protože sem zjistila, že nejen s takovou matkou, ale s takovejma hadrama fakt světová nebudu.
Rozstříhala jsem to, co se mi nelíbilo a sešpendlila to na polštáři, ze kterýho jsem udělala krejčovskou pannu. Pak jsem se šla omluvit matce a řekla sem, že potřebuju něco přešít na stroji, aby mě k tomu jako pustila. Singrovka po babče ještě fachala, tak jsem sedla a s přehledem „šila“.
Matka na mě zírala, protože já šila jako profík! Prodrnčela jsem jednu stranu a pak sem zase čuměla já, protože nic nebylo sešitýho. Máti se chechtala fest, ale nítě mi potom fiasku navlíkla.
Pak jsme čuměly obě, páč ty hadry najednou byly úplně suprový.
Jedna nohavice pruhovaná, druhá puntíkatá.
Udělat z dvou kalhot jedny, bylo skvělý!
Ze třech triček dvě jiný a ze zbytků tašku na rameno.
Vypadala jsem jako z reklamy na Burdu.
Jaro na světě od toho, aby mnoho věcí naběhlo. Podle toho vzoru jsem to udělala i já. Naběhla jsem si. Jednoho dubnového rána se to stalo. Otevřela jsem vrátka a ve snaze vyběhnout na svoji obvyklou trasu jsem vrazila do sakra velkého chlapa. Od té doby jsem ve válečném stavu, aniž bych tušila, jak jsem k tomu přišla.
Ve snaze být slušná jsem po té srážce, která skoro připomínala konjunkci sfér, vyhrkla: „Ježíšikriste, promiňte, pardon!“
Jenomže ten chlápek, který mi tvrdostí svého těla způsobil minimálně pět modřin a naraženou levačku, tak ten (pardon) kretén na mě ještě zařval, až mi praskalo v uších: „Pometlo pitomý, blbý, namrzlý! Kdybys neměla na hlavě hučku a v uších sluchátka, tak se to stát nemuselo!“
To mi trošku rozhodilo sandál, protože po omluvě jsem čekala třeba něco ve smyslu, že se vlastně nic nestalo, když kolibříku vyrostl do cesty betonový sloup výšky zhruba dvou metrů a váhy téměř jistě dvou pytlů brambor. Chytla jsem vzteklou slinu a vytočená, jako uzávěr od hydrantu jsem na něj zase zaječela já: „Jednak si netykáme a za druhý, nejsem sama, kdo by měl dávat bacha, když se pohybuje tam, kde je pravděpodobný, že jsou taky lidi!“
A bylo to venku. Jenomže on tam stál dál v to svém kvádru, lehkém kabátu a s tváří svraštělou od naštvání a zasyčel mi do obličeje: „Na takovou krávu jsem ještě nenatrefil.“
Sice jsem byla od dost menší, ale v tu chvíli se projevily moje sebevražedné instinkty a já mu pleskla takovou facku, až to mlasklo a okamžitě jsem začala zdrhat. Oblečená jsem na to byla. Jenom jsem to vzala úplně jinudy, než obvykle a pádila do centra města. Když jsem se v běhu ohlédla přes rameno, viděla jsem, jak tam stojí, jako kdyby ho vyřezali.
Z dálky se za mnou neslo: „Krávo!“
Odpověděla jsem stejně mile: „Kreténe!“
Pak jsem zmírnila do poklusu a přehrávala si v hlavě, jak je možné, že jsem ho přehlédla a on si mně taky ani nevšimnul. Nakonec jsem usoudila, že takové pako mi nebude ničit dobrou náladu z běhání. Běhám každý den brzy ráno a pravděpodobnost, že na sebe ještě někdy narazíme, byla podle mého názoru nulová.
Když jsem se vrátila, byla o něco pozdější hodina než v případě, že to beru cestou z kopce do parku, oběhnu si klasické kolečko kolem altánku a odpočívadla pro vycházek chtivé spoluobčany.
Rychle jsem se osprchovala, hodila na sebe připravené oblečení, vyrazila do kanceláře. Doufala jsem, že šéf přijde později a můj prohřešek, který čítal zhruba desetiminutové zpoždění, mi nebude příliš ke škodě.
Štěstí mi přálo a nadřízený se dostavil až deset minut po mně.
„Dobré ráno, Klárko.“
„Dobrý, šéfe. Mám pro vás ten report obrátkovosti. Včera jsem ho doladila s logistikou a je připravený k odeslání na naši mateřskou firmu. A musím se přiznat, že jsem přišla o deset minut později.“
„No, to jste mě překvapila. Tedy tím reportem ne, ale tím pozdním příchodem. Abych z vás neudělal nezaměstnanou.“
Chechtal se, jako cvok a strhlo mě to taky. Takže jsme smíchy slzeli ještě dalších zhruba pět minut. Salvy smíchu doznívaly ještě hodnou chvíli, než jsme se oba uklidnili. Na odpoledne jsem měla za úkol připravit podklady k pravidelné páteční poradě.
Jelikož pracuji v malé, moderní a skoro rodinné firmě, mívají porady více méně neformální ráz. Sídlo je ve vilce, kde máme dvanáct kanceláří, tři toalety a dvě koupelny. Taky plně vybavenou kuchyni. Takže než vypukne rojení produkťáků, budu mít připravenou ovocnou bublaninu a kávovar v nejvyšší pohotovosti.
Teď jsem však spěchala na poštu, která je pěšky jenom pár bloků. Odeslat pár desítek dopisů zákazníkům není administrativně náročné. Ovšem to pro poštu neplatí. Automat na vás při příchodu vyplázne lístek dle stisknutého tlačítka s požadovaným úkonem. Pak už není proces ve vaší moci, poněvadž se vlády chopí nepochopitelná vlákna osudu zvaného Česká pošta.
Čekání na lavici mezi přepážkami jsem si krátila čuměním do mobilu. Projížděla jsem denní zprávy a jenom tak bloumala očima po obrázcích a titulcích. Ano. Není to žádná intelektuální hitparáda, ale díky tomu „odpojení“ jsem nemusela mít oči přilepené na tabuli vyvolávacího systému.
Vzhlédla jsem vždycky jenom ve chvíli, kdy se ozvalo zvukové znamení, které oznamovalo zobrazení čísla zákazníka a jeho přidělené přepážky.
Najednou se mi mezi fotografiemi a titulky objevil… kretén! Jako hypnotizovaná jsem rychle ukazováčkem klepla na video, nad kterým se skvěl nadpis „Syn slavného otce se vrátil domů”.
Zapomněla jsem v ten moment, že se nepřipojím hned na záznam, ale že na obrazovce místo toho nejprve vyskočí reklamy. Jediné štěstí, že v přes den mám na telefonu vypnuté i zvuky, jinak by všem čekajícím protrhl bubínky nepříjemný ječák zeleného blbzemšťana.
Jenomže než se reklama odebrala do zaslouženého pekla, cinkla výzva k číslu, které jsem na lístku žmoulala v ruce. Nezbývalo než se s neukojenou zvědavostí rychle přesunout k přepážce, abych předala dopisy na pošťačce za sklem a co nejdříve se vrátila ke svým pracovním povinnostem.
Zrovna jsem otevírala dveře do vstupní haly, když se kolem prořítil produktový manažer Jarda Votýpka a se slovy:
„Jedu, rodíme! Omluv mě z porady, prosím!“ zmizel za prudce zavřenými dveřmi a zůstala po něm jenom vůně pánského (kořením vonícího) parfému a dojem prudké euforie i nervozity. Porod prvního dítěte. Rozuměla jsem mu. A taky trošku záviděla. Mým osudem děti asi nebyly. Nejdřív málo času a momentálně nebylo ani s kým.
Povzdechla jsem si, dala naší nabručené účetní doklad z pošty a šla pokračovat v krasojízdě. Do oběda stihnu zpracovat většinu dnešní agendy. Přes oběd slupnu rizoto ze včerejška a udělám bublaninu. Měla jsem vyzkoušené, že je pečená zhruba za čtyřicet minut. Na kteréna jsem si vzpomněla, až když jsem si sedla zpátky k počítači.
Sáhla jsem po mobilu a otevřela prohlížeč. Naskočilo mi opět video s titulkem „Syn slavného otce”. Skoro s otevřenou hubou jsem sledovala obrazovku telefonu. Tentokrát jsem zvuk zesílila tak, že jsem slyšela, jak ten člověk kreténovým hlasem na konci zhruba dvouminutového rozhovoru říká:
„Vrátil jsem se, protože tady mám své kořeny. To je asi tak všechno, co vám mohu sdělit, paní redaktorko.“
Střih. V záběru zůstala redaktorka s úsměvem kolem dokola hlavy (připomínala mi vyzubenou převodovku) a hlásila:
„Milé divačky. Tento interesantní, nezadaný muž je žhavou novinkou na českém bulvárním nebi! Zdá se však, že setkat se s ním, bude celkem oříšek. Tento rozhovor byl totiž tím prvním a podle jeho slov i posledním, který poskytl. Ovšem pokud o…“
„A do hajzlu!“ zařvala jsem, zahodila mobil na stůl a vystartovala smykem do kuchyňky. Z trouby bylo slabě cítit spáleninu. Stačila by ještě nepatrná chvilka a spustily by se hasící sprinklery. To by znamenalo potopu v celém baráku a tuny práce zničené! Okamžitě jsem troubu vypla, otevřela dokořán okna a vytáhla plech na podložku pod nimi.
Měla jsem celkem kliku. Rohy byly tmavě hnědé. Ještě ne černé. Uf! To se ještě dalo zachránit. Rohové kousky jsem jedla stejně jenom já, a ten zbytek přebiju vanilkovým moučkovým cukrem.
Na schodišti a v přijímací hale se začínali pomalu scházet kolegové. Otevřela jsem jim spojovací dveře do zasedačky a počkala, až se usadí.
„Jak to, že ještě není nějaká buchta na stole?“ ptal se arcimlsoun Vašek Ztepilý, který svému jménu vůbec čest nedělal. Byl tak trošku, jako soudek.
„Václave, vydrž. Hned to donesu. Jenom jsem málem způsobila zahoření. A to víš, asi by šéf nebyl rád.“
„Klárko, ty jsi prostě naše trdlo, viď?“ ruka, která mi shovívavě hladí rameno, patří našemu firemnímu seladonovi. Pokaždé, když je někde největší mumraj, ptá se, jestli už mu konečně dám – odpověď je vždycky stejná – až mi bude osmdesát, dočkáš se. Ruku mu lehce odstrčím a plesknu ho po předloktí.
„Nesahat, nezalévals. Moje rameno není tvoje věc, jasný, Pepíno?!“
„No, no. Snad jsem tě neukousl. Ale k nakousnutí to bys tedy zase byla, hm?“
„Na to by ti ty umělý zuby nestačily, starče!“
V zasedačce se kolegové pochechtávají, protože moje a Pepínovy slovní přestřelky jsou na denním pořádku. Baví nás špičkovat se. Někdy je to peprnější a ostřejší, ale jde jenom o takové pošťuchování, protože všech třináct kolegů (včetně šéfa) mně bere, jako parťáka v sukních a za celých devět let si nikdo z nich nedovolil cokoli zkoušet.
Bublanina zmizela z podnosu, hrnky od kafí a čajů osaměle trčely na stole. Stav zasedačky po našich poradních akcích mi trochu připomínal opuštěné rodové sídlo po svátečním obědě, když se všichni rozprchnou.
Je tam ticho a drobky na talířcích a okolo nich vypráví své smutné příběhy. Zaschlé kroužky od kávy žalují, že byla většina vypita. Během sbírání nádobí a ubrousků, které „moji“ kluci jen tak nechali pohozené uprostřed torza občerstvení, si odpočinu.
Je to něco, nad čím nemusím dumat. Úklid je dobrý pro nervy. Známý. Nedělám v něm chyby. Myčka se nechala ochotně naplnit a zapnout, v zasedačce jsem vycídila stůl tak, aby druhý den paní z úklidové firmy mohla jenom vynést koše, vyluxovat a setřít prach na parapetech a skříních.
Na odchodu jsem pozhasínala světla a zakódovala zabezpečovací zařízení. Ze zvyku jsem zamávala do kamery, která snímala prostor před vstupem do firmy. Dnes jsem neměla zrovna náladu na opičky. Občas se totiž neudržím a dělám do kamery příšerné obličeje.
Ale ne dnes. Všeho bylo nějak moc. Srážka s kreténem, připálený moučník, výživná porada o nových cílech, které centrála požaduje splnit. Jako vždycky jsou výmysly manažerů ze zahraníčí mimo možnosti našeho trhu, ale to je zase role šéfa, který se s nimi musí efektivně pohádat, aby se něco změnilo.
Zbyla ve mně jediná touha. Vyspat se. Jelikož nikdo, kdo by doma očekával můj návrat nebyl, byla jsem přesvědčená, že se spánek uskuteční. Jenomže to bych nesměla mít za kamarádku Vanesu. To je moje nejlepší kamarádka a chodící katastrofa v jednom.
Vanesa mi zavolala ve chvíli, kdy jsem ve spodním prádle pochodovala do koupelny. Telefon jsem měla jenom na vibrace, přesto na skleněném konferenčním stolku dělal v obýváku strašný randál.
Kráva a kretén
Jaro na světě od toho, aby mnoho věcí naběhlo. Podle toho vzoru jsem to udělala i já. Naběhla jsem si. Jednoho dubnového rána se to stalo. Otevřela jsem vrátka a ve snaze vyběhnout na svoji obvyklou trasu jsem vrazila do sakra velkého chlapa. Od té doby jsem ve válečném stavu, aniž bych tušila, jak jsem k tomu přišla.
Ve snaze být slušná jsem po té srážce, která skoro připomínala konjunkci sfér, vyhrkla: „Ježíšikriste, promiňte, pardon!“
Jenomže ten chlápek, který mi tvrdostí svého těla způsobil minimálně pět modřin a naraženou levačku, tak ten (pardon) kretén na mě ještě zařval, až mi praskalo v uších: „Pometlo pitomý, blbý, namrzlý! Kdybys neměla na hlavě hučku a v uších sluchátka, tak se to stát nemuselo!“
To mi trošku rozhodilo sandál, protože po omluvě jsem čekala třeba něco ve smyslu, že se vlastně nic nestalo, když kolibříku vyrostl do cesty betonový sloup výšky zhruba dvou metrů a váhy téměř jistě dvou pytlů brambor. Chytla jsem vzteklou slinu a vytočená, jako uzávěr od hydrantu jsem na něj zase zaječela já: „Jednak si netykáme a za druhý, nejsem sama, kdo by měl dávat bacha, když se pohybuje tam, kde je pravděpodobný, že jsou taky lidi!“
A bylo to venku. Jenomže on tam stál dál v to svém kvádru, lehkém kabátu a s tváří svraštělou od naštvání a zasyčel mi do obličeje: „Na takovou krávu jsem ještě nenatrefil.“
Sice jsem byla od dost menší, ale v tu chvíli se projevily moje sebevražedné instinkty a já mu pleskla takovou facku, až to mlasklo a okamžitě jsem začala zdrhat. Oblečená jsem na to byla. Jenom jsem to vzala úplně jinudy, než obvykle a pádila do centra města. Když jsem se v běhu ohlédla přes rameno, viděla jsem, jak tam stojí, jako kdyby ho vyřezali.
Z dálky se za mnou neslo: „Krávo!“
Odpověděla jsem stejně mile: „Kreténe!“
Pak jsem zmírnila do poklusu a přehrávala si v hlavě, jak je možné, že jsem ho přehlédla a on si mně taky ani nevšimnul. Nakonec jsem usoudila, že takové pako mi nebude ničit dobrou náladu z běhání. Běhám každý den brzy ráno a pravděpodobnost, že na sebe ještě někdy narazíme, byla podle mého názoru nulová.
Když jsem se vrátila, byla o něco pozdější hodina než v případě, že to beru cestou z kopce do parku, oběhnu si klasické kolečko kolem altánku a odpočívadla pro vycházek chtivé spoluobčany.
Rychle jsem se osprchovala, hodila na sebe připravené oblečení, vyrazila do kanceláře. Doufala jsem, že šéf přijde později a můj prohřešek, který čítal zhruba desetiminutové zpoždění, mi nebude příliš ke škodě.
Štěstí mi přálo a nadřízený se dostavil až deset minut po mně.
„Dobré ráno, Klárko.“
„Dobrý, šéfe. Mám pro vás ten report obrátkovosti. Včera jsem ho doladila s logistikou a je připravený k odeslání na naši mateřskou firmu. A musím se přiznat, že jsem přišla o deset minut později.“
„No, to jste mě překvapila. Tedy tím reportem ne, ale tím pozdním příchodem. Abych z vás neudělal nezaměstnanou.“
Chechtal se, jako cvok a strhlo mě to taky. Takže jsme smíchy slzeli ještě dalších zhruba pět minut. Salvy smíchu doznívaly ještě hodnou chvíli, než jsme se oba uklidnili. Na odpoledne jsem měla za úkol připravit podklady k pravidelné páteční poradě.
Jelikož pracuji v malé, moderní a skoro rodinné firmě, mívají porady více méně neformální ráz. Sídlo je ve vilce, kde máme dvanáct kanceláří, tři toalety a dvě koupelny. Taky plně vybavenou kuchyni. Takže než vypukne rojení produkťáků, budu mít připravenou ovocnou bublaninu a kávovar v nejvyšší pohotovosti.
Teď jsem však spěchala na poštu, která je pěšky jenom pár bloků. Odeslat pár desítek dopisů zákazníkům není administrativně náročné. Ovšem to pro poštu neplatí. Automat na vás při příchodu vyplázne lístek dle stisknutého tlačítka s požadovaným úkonem. Pak už není proces ve vaší moci, poněvadž se vlády chopí nepochopitelná vlákna osudu zvaného Česká pošta.
Čekání na lavici mezi přepážkami jsem si krátila čuměním do mobilu. Projížděla jsem denní zprávy a jenom tak bloumala očima po obrázcích a titulcích. Ano. Není to žádná intelektuální hitparáda, ale díky tomu „odpojení“ jsem nemusela mít oči přilepené na tabuli vyvolávacího systému.
Vzhlédla jsem vždycky jenom ve chvíli, kdy se ozvalo zvukové znamení, které oznamovalo zobrazení čísla zákazníka a jeho přidělené přepážky.
Najednou se mi mezi fotografiemi a titulky objevil… kretén! Jako hypnotizovaná jsem rychle ukazováčkem klepla na video, nad kterým se skvěl nadpis „Syn slavného otce se vrátil domů”.
Zapomněla jsem v ten moment, že se nepřipojím hned na záznam, ale že na obrazovce místo toho nejprve vyskočí reklamy. Jediné štěstí, že v přes den mám na telefonu vypnuté i zvuky, jinak by všem čekajícím protrhl bubínky nepříjemný ječák zeleného blbzemšťana.
Jenomže než se reklama odebrala do zaslouženého pekla, cinkla výzva k číslu, které jsem na lístku žmoulala v ruce. Nezbývalo než se s neukojenou zvědavostí rychle přesunout k přepážce, abych předala dopisy na pošťačce za sklem a co nejdříve se vrátila ke svým pracovním povinnostem.
Zrovna jsem otevírala dveře do vstupní haly, když se kolem prořítil produktový manažer Jarda Votýpka a se slovy:
„Jedu, rodíme! Omluv mě z porady, prosím!“ zmizel za prudce zavřenými dveřmi a zůstala po něm jenom vůně pánského (kořením vonícího) parfému a dojem prudké euforie i nervozity. Porod prvního dítěte. Rozuměla jsem mu. A taky trošku záviděla. Mým osudem děti asi nebyly. Nejdřív málo času a momentálně nebylo ani s kým.
Povzdechla jsem si, dala naší nabručené účetní doklad z pošty a šla pokračovat v krasojízdě. Do oběda stihnu zpracovat většinu dnešní agendy. Přes oběd slupnu rizoto ze včerejška a udělám bublaninu. Měla jsem vyzkoušené, že je pečená zhruba za čtyřicet minut. Na kteréna jsem si vzpomněla, až když jsem si sedla zpátky k počítači.
Sáhla jsem po mobilu a otevřela prohlížeč. Naskočilo mi opět video s titulkem „Syn slavného otce”. Skoro s otevřenou hubou jsem sledovala obrazovku telefonu. Tentokrát jsem zvuk zesílila tak, že jsem slyšela, jak ten člověk kreténovým hlasem na konci zhruba dvouminutového rozhovoru říká:
„Vrátil jsem se, protože tady mám své kořeny. To je asi tak všechno, co vám mohu sdělit, paní redaktorko.“
Střih. V záběru zůstala redaktorka s úsměvem kolem dokola hlavy (připomínala mi vyzubenou převodovku) a hlásila:
„Milé divačky. Tento interesantní, nezadaný muž je žhavou novinkou na českém bulvárním nebi! Zdá se však, že setkat se s ním, bude celkem oříšek. Tento rozhovor byl totiž tím prvním a podle jeho slov i posledním, který poskytl. Ovšem pokud o…“
„A do hajzlu!“ zařvala jsem, zahodila mobil na stůl a vystartovala smykem do kuchyňky. Z trouby bylo slabě cítit spáleninu. Stačila by ještě nepatrná chvilka a spustily by se hasící sprinklery. To by znamenalo potopu v celém baráku a tuny práce zničené! Okamžitě jsem troubu vypla, otevřela dokořán okna a vytáhla plech na podložku pod nimi.
Měla jsem celkem kliku. Rohy byly tmavě hnědé. Ještě ne černé. Uf! To se ještě dalo zachránit. Rohové kousky jsem jedla stejně jenom já, a ten zbytek přebiju vanilkovým moučkovým cukrem.
Na schodišti a v přijímací hale se začínali pomalu scházet kolegové. Otevřela jsem jim spojovací dveře do zasedačky a počkala, až se usadí.
„Jak to, že ještě není nějaká buchta na stole?“ ptal se arcimlsoun Vašek Ztepilý, který svému jménu vůbec čest nedělal. Byl tak trošku, jako soudek.
„Václave, vydrž. Hned to donesu. Jenom jsem málem způsobila zahoření. A to víš, asi by šéf nebyl rád.“
„Klárko, ty jsi prostě naše trdlo, viď?“ ruka, která mi shovívavě hladí rameno, patří našemu firemnímu seladonovi. Pokaždé, když je někde největší mumraj, ptá se, jestli už mu konečně dám – odpověď je vždycky stejná – až mi bude osmdesát, dočkáš se. Ruku mu lehce odstrčím a plesknu ho po předloktí.
„Nesahat, nezalévals. Moje rameno není tvoje věc, jasný, Pepíno?!“
„No, no. Snad jsem tě neukousl. Ale k nakousnutí to bys tedy zase byla, hm?“
„Na to by ti ty umělý zuby nestačily, starče!“
V zasedačce se kolegové pochechtávají, protože moje a Pepínovy slovní přestřelky jsou na denním pořádku. Baví nás špičkovat se. Někdy je to peprnější a ostřejší, ale jde jenom o takové pošťuchování, protože všech třináct kolegů (včetně šéfa) mně bere, jako parťáka v sukních a za celých devět let si nikdo z nich nedovolil cokoli zkoušet.
Bublanina zmizela z podnosu, hrnky od kafí a čajů osaměle trčely na stole. Stav zasedačky po našich poradních akcích mi trochu připomínal opuštěné rodové sídlo po svátečním obědě, když se všichni rozprchnou.
Je tam ticho a drobky na talířcích a okolo nich vypráví své smutné příběhy. Zaschlé kroužky od kávy žalují, že byla většina vypita. Během sbírání nádobí a ubrousků, které „moji“ kluci jen tak nechali pohozené uprostřed torza občerstvení, si odpočinu.
Je to něco, nad čím nemusím dumat. Úklid je dobrý pro nervy. Známý. Nedělám v něm chyby. Myčka se nechala ochotně naplnit a zapnout, v zasedačce jsem vycídila stůl tak, aby druhý den paní z úklidové firmy mohla jenom vynést koše, vyluxovat a setřít prach na parapetech a skříních.
Na odchodu jsem pozhasínala světla a zakódovala zabezpečovací zařízení. Ze zvyku jsem zamávala do kamery, která snímala prostor před vstupem do firmy. Dnes jsem neměla zrovna náladu na opičky. Občas se totiž neudržím a dělám do kamery příšerné obličeje.
Ale ne dnes. Všeho bylo nějak moc. Srážka s kreténem, připálený moučník, výživná porada o nových cílech, které centrála požaduje splnit. Jako vždycky jsou výmysly manažerů ze zahraníčí mimo možnosti našeho trhu, ale to je zase role šéfa, který se s nimi musí efektivně pohádat, aby se něco změnilo.
Zbyla ve mně jediná touha. Vyspat se. Jelikož nikdo, kdo by doma očekával můj návrat nebyl, byla jsem přesvědčená, že se spánek uskuteční. Jenomže to bych nesměla mít za kamarádku Vanesu. To je moje nejlepší kamarádka a chodící katastrofa v jednom.
Vanesa mi zavolala ve chvíli, kdy jsem ve spodním prádle pochodovala do koupelny. Telefon jsem měla jenom na vibrace, přesto na skleněném konferenčním stolku dělal v obýváku strašný randál.
„Ahoj Vans! Co se děje? Zrovna si jdu napustit vanu a zaspat srážku s kreténem a mnoho dalších běžnejch srágořin.“
Mluvily jsme spolu asi pět minut a ta holka mi totálně překopala plány na páteční klidný večer a noc plnou spánku. Místo mých splněných vizí se za mnou řítila fata morgana, která vůbec nebyla v plánu.
„Půjdeme do baru a všichni se můžou jít bodnout, Klári.“
Vanesa se v mém obýváku nakrucovala, jako na módní přehlídce. V kolébce ji zřejmě přály trochu ovíněné sudičky, takže dostala krásy na rozdávání, k tomu přímočarý a hodně praktický až mazaný rozum a minimálně tunu sexuální přitažlivosti pro obě pohlaví.
Všem vykládala, že otec je Ital a máma Češka, ale to se jí dařilo předstírat vždycky jenom do doby, než se představila plným jménem. Vanesa Gáborová. Ale i potom si (nekecám), vždycky udržela punc žádoucí samice.
Bohaté a dlouhé na platinovou blond odbarvené vlasy, porcelánově čistá pokožka barvy kávy s mlékem, nohy dlouhé až na zem. Jasný nádech exotiky, který dostal do kolen a do postele každého chlápka, na kterého se Vanesa jenom široce usmála a ukázala svým předlouhým umělým nehtem.
Já tu holku milovala už od páté třídy, protože tenkrát nebylo zářivější a hubatější osoby, která se s ničím nepárala, a když to bylo nutné, porvala se i s klukem. V tom jsme si byly podobné. Až na ten vzhled.
Pokud by se dalo mluvit o tom, co vídám v zrcadle, zněl by popis následovně. Nemladá pětatřicítka, která je spíš zajímavá než hezká. Rovné nohy a přiměřené boky i prsa. Splněno. Ale i tak jsem se nemohla svojí živočišné kamarádce vůbec rovnat. Vedle ní by snad i Verešová vypadala, jako nudná puťka od plotny.
Zatímco se usadila s nohou přes nohu v dráždivé póze na mém gauči, snažila jsem se obléknout tak, abych si vedle ní nemusela připadat, jako teta z venkova, která za lepší oblečení považuje teplákovku od Vietnamců.
Což mi stejně nakonec tak připadalo, protože si skoro pokaždé odvedla z kterékoli pařby nového chlapa. Toho nejhezčího, samozřejmě. Navlečená do modré minisukně a bílého trika v zavinovacím vzhledu jsem nakráčela do obýváku za Vanesou. Vlasy jsem měla vyčesané, pár pramínků spuštěných kolem tváře.
Moje kamarádka se na mně podívala a vyprskla:
„To jako jdeme pařit k tobě do práce?! Klári, buď soudná. Vždyť v tom vypadáš, jako jeptiška!“
Takže se (jako už tradičně) vřítila za víření svých boků v rudých, flitry posetých minišatech do mé ložnice. Rozrazila dveře skříně a začala moji nebohou garderobu vyhazovat na postel.
„Nuda! Předpotopní! Hrůza! Tak to taky ne! Tos snad nosila na základce?!“
Vykřikovala, jako vyvolávač na burze a rozmetala moje představy o tom, že mám na svůj věk docela šik oblečení. Nakonec sáhla po zářivě zeleném overalu s hlubokým výstřihem, který jsem nedávno objevila v Second handu.
Za mou maličkost to byl nenositelný, ačkoli skutečně pozoruhodný kousek. A proto byl v mém šatníku v koutku, samotný a opuštěný už zhruba měsíc. Jenomže zrovna tenhle model padl mojí garderobiérce do oka.
„Tak tohle! To je to pravý. V tom se z tebe chlapi poserou. Jenom to musíme trošku vylepšit.“
Nezmohla jsem se ani na protest, když mi hodila ten zářivý přelud do náruče a dál se vrtala v mých hadřících. Najednou vytáhla červený dlouhý šátek - nadšeně tleskla. Když se otočila a viděla, že tam, jenom tak stojím, nevybíravě se do mě pustila.
„Tohle svlíkat, tohle oblíkat. A šup, šup! Nebudeme přece trávit zbytky mládí doma!“ zubila se a významně pomrkávala.
„Tak dobře, ty otrokářko. Já si to teda zkusím, no. Ačkoli jsem nikdy netoužila po tom, abych vypadala jako lampión s rudým špagátem.“
Abych svou kamarádku ujistila, že se mi to vážně nelíbí, pohoršeně jsem u převlékání „kůží” frkala, jako kůň. Ona se jenom smála, protože úplně přesně věděla, že můj vztah k módě je pouze takový, že nechci vyčnívat. Prostě jsem trošku nudná.
„Přestaň dělat fóry a koukej sebou pohnout. Jdu zavolat taxi a asi bys nechtěla platit za to, že čeká dvě hodiny na Neprinceznu? Fofry!”
Vanesa byla Boží. Vanesa byla veš v kožichu. Vanesa byla osina. V mém zadku. Museli jste ji buď nenávidět, nebo milovat. Já si vybrala tu druhou variantu. Vždycky.
Protože když si přitáhla tu zelenou divoženku před velké zrcadlo k sobě, překvapením jsem civěla s pusou vyvrácenou z pantů! Zírala jsem na dvě lvice salónů!
„Páni! Vans! Ty jsi neskutečná. Takhle bych si sama sebe nikdy nedovedla představit! Fakt je to pecka! Víš, že tě přesně za tohle miluju? Za to, že v nudný kamarádce vidíš vždycky o dost víc, než ona sama?”
Pleskla do mého poněkud holého ramena a s tím nejvřelejším úsměvem řekla:
„Kdybych nebyla na chlapy, Klári, byla bys moje a nikdo by mi tě nedokázal vzít! Teď schovej svojí nudnou stránku na záchodě a spláchni za ní! Velkoměsto na nás čeká!
Budeme řádit, jako když nám bylo dvacet. Co dvacet. Sedmnáct! Pamatuješ na tu hroznou pařbu, kde jsme se probudily vedle sebe na lavičce? Zmrzlý, poblitý, ale obě jsme věděly, že jedna bez druhé jsme jenom půlka…”
Po tom proslovu Vanesa vypadala zasněně a neskutečně mladě. Taky křehce. Byla silná, ale možná právě proto byla stále sama. Jako já. Prostě takové hezčí dvojče. Moje duševní sestra. Parťačka. Byla všechno, co jsem ve své rodině nikdy nepoznala.
„Tak pojď ty pokušitelko a otrokářko v jednom. Jdeme velkoměstu ukázat, co se v nás dvou ještě skrývá.”
Objala jsem ji a vlepila takzvanou uměleckou pusu. Přitiskla jsem jí tvář na tvář z jedné i druhé strany, abych nám nezničila líčení. Byly jsme připravené srazit na kolena pár drinků. Zatančit si. Vyhnat z hlavy (moje) pochybnosti a nezdary.
Večer byl nezvykle vlahý, ale poněvadž jsme už nebyly sedmnáctky, měly jsme obě dvě teplejší kabát. Nohama v lodičkách jsme vyťukávaly morseovku, než nás pozřel taxík a my se nechaly odvézt do našeho oblíbeného baru L’Fleur na Starém Městě.
Ze Zahraďáku to vlastně nebylo daleko, ale když jsme jednou za čas jely za zábavou, složit se na taxi nebyl žádný problém. Navíc jsme ani jedna nebyla tak chudá, abychom musely počítat s každou korunou a zvažovat, kam ji investovat dřív.
Taky jsme si zažily s Vans bídné roky. Ale postupem času jsme se vypracovaly a získaly postavení i slušný plat. Ona dělala produkční u televize a hodně cestovala. Vždycky mi říkávala:
„My jsme povahou čistokrevný Romáci, Klárko. Ale máma by nás zabila, kdybysme flákali školu, nebo nechodili do práce. Naše máma je otrokářka, ale funguje to. Proto s náma nemají lidi problém. A ve famílii jsme vlastně odsuzovaný, že se táta neoženil tak, jak chtěl vajda. Že si vzal bílou.”
Někdy si prostě nevyberete. Jednou vás odsoudí jedni, že jste moc nějací, druzí proto, že jste jiní, než vás chtějí mít oni. Barevně. Povahově. Tím, že snídáte croisanty, když oni zásadně jenom žitný chléb. Že pijete kávu, ne čaj. Že si pouštíte pusu na špacír, nebo jste zticha.
Taxikář naše důvěrné ticho asi nepochopil a snažil se ho přerušovat hlasitě puštěným rádiem. Všechno to bylo nudné defilé aktuálních hitů, které už lezly lidem na nervy právě proto, že se bez nich nic neobešlo. To by ovšem nesměl ten člověk vézt zrovna Vanesu.
Jakmile spustila notoricky známá odrhovačka, začala Vans zpívat hodně silně a tak falešně, že kdybych nevěděla, jak skvělá ve zpěvu skutečně je, měla bych ji za členku hvězdné pěchoty z jedné zparchantělé televizní show. Už jsem začínala smíchy slzet, když ten chlap za volantem vypnul rádio.
„Slečno?! Mohla byste laskavě přestat rušit řidiče při výkonu povolání?!”
Hulákal na ni, aby přehlušil ten její vřískot, který asi škrábal jeho ucho, jako kdysi jehla na gramofonu mých rodičů škrábala vinylovou desku, když jsem ji chtěla v dětské dychtivosti přiložit k posvátnému černému kotouči já. Vanesa přidala na síle hlasu a náhle, jako kdyby si brala k srdci napomenutí, zmlkla.
Tak to jsme my dvě. Pro tu druhou uděláme všechno. Třeba se klidně dobrovolně zařadíme do té nejhorší kategorie.
Kráva a kretén
„Ahoj Vans! Co se děje? Zrovna si jdu napustit vanu a zaspat srážku s kreténem a mnoho dalších běžnejch srágořin.“
Mluvily jsme spolu asi pět minut a ta holka mi totálně překopala plány na páteční klidný večer a noc plnou spánku. Místo mých splněných vizí se za mnou řítila fata morgana, která vůbec nebyla v plánu.
„Půjdeme do baru a všichni se můžou jít bodnout, Klári.“
Vanesa se v mém obýváku nakrucovala, jako na módní přehlídce. V kolébce ji zřejmě přály trochu ovíněné sudičky, takže dostala krásy na rozdávání, k tomu přímočarý a hodně praktický až mazaný rozum a minimálně tunu sexuální přitažlivosti pro obě pohlaví.
Všem vykládala, že otec je Ital a máma Češka, ale to se jí dařilo předstírat vždycky jenom do doby, než se představila plným jménem. Vanesa Gáborová. Ale i potom si (nekecám), vždycky udržela punc žádoucí samice.
Bohaté a dlouhé na platinovou blond odbarvené vlasy, porcelánově čistá pokožka barvy kávy s mlékem, nohy dlouhé až na zem. Jasný nádech exotiky, který dostal do kolen a do postele každého chlápka, na kterého se Vanesa jenom široce usmála a ukázala svým předlouhým umělým nehtem.
Já tu holku milovala už od páté třídy, protože tenkrát nebylo zářivější a hubatější osoby, která se s ničím nepárala, a když to bylo nutné, porvala se i s klukem. V tom jsme si byly podobné. Až na ten vzhled.
Pokud by se dalo mluvit o tom, co vídám v zrcadle, zněl by popis následovně. Nemladá pětatřicítka, která je spíš zajímavá než hezká. Rovné nohy a přiměřené boky i prsa. Splněno. Ale i tak jsem se nemohla svojí živočišné kamarádce vůbec rovnat. Vedle ní by snad i Verešová vypadala, jako nudná puťka od plotny.
Zatímco se usadila s nohou přes nohu v dráždivé póze na mém gauči, snažila jsem se obléknout tak, abych si vedle ní nemusela připadat, jako teta z venkova, která za lepší oblečení považuje teplákovku od Vietnamců.
Což mi stejně nakonec tak připadalo, protože si skoro pokaždé odvedla z kterékoli pařby nového chlapa. Toho nejhezčího, samozřejmě. Navlečená do modré minisukně a bílého trika v zavinovacím vzhledu jsem nakráčela do obýváku za Vanesou. Vlasy jsem měla vyčesané, pár pramínků spuštěných kolem tváře.
Moje kamarádka se na mně podívala a vyprskla:
„To jako jdeme pařit k tobě do práce?! Klári, buď soudná. Vždyť v tom vypadáš, jako jeptiška!“
Takže se (jako už tradičně) vřítila za víření svých boků v rudých, flitry posetých minišatech do mé ložnice. Rozrazila dveře skříně a začala moji nebohou garderobu vyhazovat na postel.
„Nuda! Předpotopní! Hrůza! Tak to taky ne! Tos snad nosila na základce?!“
Vykřikovala, jako vyvolávač na burze a rozmetala moje představy o tom, že mám na svůj věk docela šik oblečení. Nakonec sáhla po zářivě zeleném overalu s hlubokým výstřihem, který jsem nedávno objevila v Second handu.
Za mou maličkost to byl nenositelný, ačkoli skutečně pozoruhodný kousek. A proto byl v mém šatníku v koutku, samotný a opuštěný už zhruba měsíc. Jenomže zrovna tenhle model padl mojí garderobiérce do oka.
„Tak tohle! To je to pravý. V tom se z tebe chlapi poserou. Jenom to musíme trošku vylepšit.“
Nezmohla jsem se ani na protest, když mi hodila ten zářivý přelud do náruče a dál se vrtala v mých hadřících. Najednou vytáhla červený dlouhý šátek - nadšeně tleskla. Když se otočila a viděla, že tam, jenom tak stojím, nevybíravě se do mě pustila.
„Tohle svlíkat, tohle oblíkat. A šup, šup! Nebudeme přece trávit zbytky mládí doma!“ zubila se a významně pomrkávala.
„Tak dobře, ty otrokářko. Já si to teda zkusím, no. Ačkoli jsem nikdy netoužila po tom, abych vypadala jako lampión s rudým špagátem.“
Abych svou kamarádku ujistila, že se mi to vážně nelíbí, pohoršeně jsem u převlékání „kůží” frkala, jako kůň. Ona se jenom smála, protože úplně přesně věděla, že můj vztah k módě je pouze takový, že nechci vyčnívat. Prostě jsem trošku nudná.
„Přestaň dělat fóry a koukej sebou pohnout. Jdu zavolat taxi a asi bys nechtěla platit za to, že čeká dvě hodiny na Neprinceznu? Fofry!”
Vanesa byla Boží. Vanesa byla veš v kožichu. Vanesa byla osina. V mém zadku. Museli jste ji buď nenávidět, nebo milovat. Já si vybrala tu druhou variantu. Vždycky.
Protože když si přitáhla tu zelenou divoženku před velké zrcadlo k sobě, překvapením jsem civěla s pusou vyvrácenou z pantů! Zírala jsem na dvě lvice salónů!
„Páni! Vans! Ty jsi neskutečná. Takhle bych si sama sebe nikdy nedovedla představit! Fakt je to pecka! Víš, že tě přesně za tohle miluju? Za to, že v nudný kamarádce vidíš vždycky o dost víc, než ona sama?”
Pleskla do mého poněkud holého ramena a s tím nejvřelejším úsměvem řekla:
„Kdybych nebyla na chlapy, Klári, byla bys moje a nikdo by mi tě nedokázal vzít! Teď schovej svojí nudnou stránku na záchodě a spláchni za ní! Velkoměsto na nás čeká!
Budeme řádit, jako když nám bylo dvacet. Co dvacet. Sedmnáct! Pamatuješ na tu hroznou pařbu, kde jsme se probudily vedle sebe na lavičce? Zmrzlý, poblitý, ale obě jsme věděly, že jedna bez druhé jsme jenom půlka…”
Po tom proslovu Vanesa vypadala zasněně a neskutečně mladě. Taky křehce. Byla silná, ale možná právě proto byla stále sama. Jako já. Prostě takové hezčí dvojče. Moje duševní sestra. Parťačka. Byla všechno, co jsem ve své rodině nikdy nepoznala.
„Tak pojď ty pokušitelko a otrokářko v jednom. Jdeme velkoměstu ukázat, co se v nás dvou ještě skrývá.”
Objala jsem ji a vlepila takzvanou uměleckou pusu. Přitiskla jsem jí tvář na tvář z jedné i druhé strany, abych nám nezničila líčení. Byly jsme připravené srazit na kolena pár drinků. Zatančit si. Vyhnat z hlavy (moje) pochybnosti a nezdary.
Večer byl nezvykle vlahý, ale poněvadž jsme už nebyly sedmnáctky, měly jsme obě dvě teplejší kabát. Nohama v lodičkách jsme vyťukávaly morseovku, než nás pozřel taxík a my se nechaly odvézt do našeho oblíbeného baru L’Fleur na Starém Městě.
Ze Zahraďáku to vlastně nebylo daleko, ale když jsme jednou za čas jely za zábavou, složit se na taxi nebyl žádný problém. Navíc jsme ani jedna nebyla tak chudá, abychom musely počítat s každou korunou a zvažovat, kam ji investovat dřív.
Taky jsme si zažily s Vans bídné roky. Ale postupem času jsme se vypracovaly a získaly postavení i slušný plat. Ona dělala produkční u televize a hodně cestovala. Vždycky mi říkávala:
„My jsme povahou čistokrevný Romáci, Klárko. Ale máma by nás zabila, kdybysme flákali školu, nebo nechodili do práce. Naše máma je otrokářka, ale funguje to. Proto s náma nemají lidi problém. A ve famílii jsme vlastně odsuzovaný, že se táta neoženil tak, jak chtěl vajda. Že si vzal bílou.”
Někdy si prostě nevyberete. Jednou vás odsoudí jedni, že jste moc nějací, druzí proto, že jste jiní, než vás chtějí mít oni. Barevně. Povahově. Tím, že snídáte croisanty, když oni zásadně jenom žitný chléb. Že pijete kávu, ne čaj. Že si pouštíte pusu na špacír, nebo jste zticha.
Taxikář naše důvěrné ticho asi nepochopil a snažil se ho přerušovat hlasitě puštěným rádiem. Všechno to bylo nudné defilé aktuálních hitů, které už lezly lidem na nervy právě proto, že se bez nich nic neobešlo. To by ovšem nesměl ten člověk vézt zrovna Vanesu.
Jakmile spustila notoricky známá odrhovačka, začala Vans zpívat hodně silně a tak falešně, že kdybych nevěděla, jak skvělá ve zpěvu skutečně je, měla bych ji za členku hvězdné pěchoty z jedné zparchantělé televizní show. Už jsem začínala smíchy slzet, když ten chlap za volantem vypnul rádio.
„Slečno?! Mohla byste laskavě přestat rušit řidiče při výkonu povolání?!”
Hulákal na ni, aby přehlušil ten její vřískot, který asi škrábal jeho ucho, jako kdysi jehla na gramofonu mých rodičů škrábala vinylovou desku, když jsem ji chtěla v dětské dychtivosti přiložit k posvátnému černému kotouči já. Vanesa přidala na síle hlasu a náhle, jako kdyby si brala k srdci napomenutí, zmlkla.
Tak to jsme my dvě. Pro tu druhou uděláme všechno. Třeba se klidně dobrovolně zařadíme do té nejhorší kategorie.
Práce zachraňuje mozek. Můj mozek. Naštěstí už nejsem ona kráva, kterou porazil a téměř zničil kretén. Vyrostla a dospěla jsem po Vanesině úmrtí neskutečným způsobem. Neohlížím se tak moc na potřeby druhých. Poprvé v životě vidím jiné priority než prospěch bližních.
Při práci studuji dálkově ekonomii na vejšce. Hodlám se zlepšovat a třeba jednou najdu tolik odvahy, abych vykročila ze své komfortní zóny a začala zase trochu víc žít. Ke studiu mám ovšem tolik materiálu, že po práci sotva stíhám nakoupit a něco sníst.
Myšlenky na své blízké zemřelé zaháním tunami nových informací. Asi mě chtějí profesoři zabít. Takový nápor jsem nezažívala ani na střední. Jasně. Nechodila jsem při studiu do práce, takže tehdy zkrátka brnkačka. Vlastně poslední čas stále páchám dobrovolnou genocidu své energie, abych usnula a nezdály se mi děsivé sny, ve kterých vidím hořet v krematoriu Vanessu spolu se mnou.
„Do psí prdele, Vans. Udělej něco, abych na tebe přestala myslet!“ zařvala jsem jednoho dne do ztichlého obýváku. V návalu žalu jsem nahlas osolila Rammsteiny a otevřela internet. Důsledkem vlivu dunivé hudby a blbé nálady jsem nyní na škole druhým rokem. Chodím spát pozdě a brzy vstávám. Některé rituály však dodržuji beze změn.
Běhám stále a za každého počasí, což je vítaný druh úniku od reality a nesrážím se s kretény jakéhokoli druhu. Pociťuji vážně hluboký vděk za fakt, že Adam po neslavných pokusech o opětovné sblížení vzal do zaječích a znovu se usadil v USA. Zřejmě na dobro. Kdysi jsem kvůli našeptávání Vanessy podlehla pocitu, jaký by z nás byl dobrý pár. Tak určitě. V jiném životě.
Zahradu jsem zazimovala před pár dny, protože v předpovědi počasí stále straší s mrazy. Růže jsou zakryté chvojím, dva ovocné stromky dostaly kabátek na kmen, aby příliš nepromrzly a já si koupila něco málo hadříků na hory, kam se chystáme před Vánoci na firemní výjezd.
Týdenní nalévána je každý rok stejná. Proběhnou prezentace, kde se vzájemně hecujeme k lepším výkonům. Vyslechneme si nesmyslné plány mateřské společnosti na nadcházející období. Zahraniční vlastníci vypijí litry kávy, děsně se nacpou naším českým cukrovím, které majitelka horské boudy peče s láskou a péčí. Taky se obvykle strašně opijí s Pepínem a druhý den si léčí kocovinu výšlapem na Martinovu boudu. Krkonošský ledový vzduch dělá zázraky.
Na Martinově boudě všichni lokají horkou višňovou medovinu, aby se dolů svezli na saních po sáňkařské dráze. Vždycky jsou naše výjezdní školení přes kopírák. Každý pracovník se na tento čas těší. Moje radost se promítla do hříšně drahého oblečení. Cítím se v něm božsky. Jako by do mě vstoupil Vanessin duch a vedl mi ruku při výběru.
Postupně se uvolňuje mé dříve tolik svázané a spořádané já. Zejména v případě, že se potkávám se spolužáky z kampusu u oběda a vášnivě diskutujeme o nápadech, jak řídit ekonomiku státu lépe a efektivněji. Staneme se přece odborníky v oboru a tím pádem jsme již nyní chytří, jako lišky a na vše máme jasný názor. Jako by se má duše zároveň s rozšiřováním obzorů chtěla rozletět hodně vysoko a daleko.
Momentálně lokám litry kávy, abych se udržela při vědomí a neupadla po hubě do skript. Přistihnu se, že již popáté čtu stejnou větu. Mrknu na hodiny na stěně obýváku a uznám, že v půl jedné je vážně a opravdu čas jít spát. Připravím si rychle věci na druhý den do práce. Došourám se k umyvadlu v koupelně a při čištění zubů zkoumám svůj odraz v zrcadle.
Vrásky kolem úst a očí se maličko prohloubily a obličej bez líčení vlastní slušné kruhy pod očima. Lícní kosti nabyly na ostrosti, poněvadž od Vanessina pohřbu jsem ubyla na váze. Deset kilo dolů je znát. V práci do mě rýpal Pepíno, že nový džíny jsem si koupila, ale na prsa už mi nezbylo. Má tak trochu pravdu.
Hubená koza. Byť nově získané úsporné tvary pod super hadříky mylně budí zdání, že jsem kost. Leda kost a kůže. Ale nic nenadělám. Málo jím. Málo spím. Jediné, tčeho je opravdu mraky je práce a škola. Kolegové se mi snaží přes den cpát alespoň dobroty, které nyní nosí sami z domova.
Přestala jsem ve firemní kuchyňce péct a na poradu vždy něco nakoupím v pekařství U Václavíka. Croissanty se slaným karamelem nejím. Jaksi mě na ně přešla chuť. Možná je důvodem fakt, že je miloval kretén. Pardon. Adam. Měla bych být slušná i v myšlenkách, abych se nezatoulala do hlubokých vod depresí a pesimismu.
Popravdě jsem po pohřbu nejlepší kamarádky byla chvíli ve zdánlivé pohodě. Ne na dlouho. Po dvou týdnech hořkého žalu a nevylézání z postele bylo potřeba něco se sebou udělat. Dobrovolně jsem se dovlekla na psychiatrii a nechala se na měsíc hospitalizovat. Opakovaná činnost v denních povinnostech a neustálá přítomnost podobně postižených pacientů a medikace přispěly k tomu, že jsem se opět postavila na nohy.
Dnes jsem bez prášků a vesele funguju dál. Člověk musí koukat dopředu a neohlížet se. Minulost je kámen na krku. Nůž v zádech. Ale také betonová deska, která nám dovoluje stát na pevných základech. Občas se o mě uplynulé dění otře, jako kočka o nohy, ale již nebolí.
S Matějem, mým bývalým chvilkovým milencem jsme v pohodě, když se potkáme pracovně. Má už přes rok holku, jakou potřeboval namísto vyšeptalé třicítky. Neměla jsem mu tehdy co nabídnout. Pohled na něj je bezbolestný a celkem příjemný. Maličko zmužněl, dospěl a dokonce mi dávno odpustil, že jsem se do něj tehdy při karambolu s Adamem nezamilovala. Naopak je dnes za mnou hozenou zpátečku rád.
Každý den si uvědomuju, jak moc štěstí a radosti mě přes všechno neštěstí potkalo. Skoro jsem na radostné chvíle zapomněla, když mi osud vytrhnul Vans ze života a odvál ji do míst, kam se ještě dlouho nechystám. Dnes je jasné, za co všechno můžu být vděčná. Za Vanessinu mámu. Za všechny milé kolegy a skvělého šéfa. Hodně věcí mě ještě třeba čeká. Jenom na lásku jsem zanevřela a nehodlám se ničit milostnými karamboly.
Pevné body, kterých se můžu držet jsou mimo poblouznění někým. Budu brzy bakalář. Cíl je jasný. Tvrdá práce, možná kariérní postup, klidný zbytek života. Kecám. Zatím ještě nejsem ani za polovinou. Musím vymyslet, kudy se můj život bude ubírat dál. Možná vyjedu na stáž do zahraničí. Nikoli však na vymyšlenou, jako Vanessa.
Další běžné ráno v kanceláři. Zuřivě datluji odpověď zákazníkovi. Pracuji, až se ze mě kouří, jelikož doháním některé resty které kvůli účasti na přednáškách poněkud stagnují. Nejsou v kategorii důležité. Jedná se o pouhé zakládání do příslušných šanonů. Hromada vysoká, jako věž na Pětříně. Po dvou hodinách práce nikde nikdo. Divné. Podívám se na datum v počítači a na kalendář a směju se vlastní blbosti. Do práce jsem přišla v sobotu!
Hodnotím svůj čin, jako prosté přepracování. Naštěstí domů není dlouhá cesta. Bydlím sotva deset minut od místa zaměstnání. Pozitivním jevem sobotní pitomosti je značný kus odvedené práce. Viditelně menší kupa papírů a chuť na něco dobrého! Zvláštní. Že by se mi vracela ztracená chuť do života?
Mrknu na hodiny a čas je ideální na zastávku v pekárně U Václavíka. Možná budou mít dobrý švestkový koláč. Myšlenka na koláč posypaný drobenkou mě téměř rozjaří. Možná nakoupím i něco víc. Mohla bych uvařit silný vývar, nebo rizoto s kuřecím masem a nějakou zeleninou.
Balím se, navlékám se do teplého prošívaného kabátu, naaranžuji šálu. Zakóduji budovu, zamknu a ze zvyku vypláznu do kamery jazyk. Jestli je někdo zrovna na velínu sekuriťácké firmy u výstupu z kamer, zřejmě si bude ťukat na čelo. Cítím se fajn a skoro chci radostně začít hopsat. Z nebe padá letošní první sníh.
U Václavíka koukám do vyprodané vitríny, kde se krčí posledních pár kousků sladkého pečiva. Ha! Švestkový koláč s mákem a drobenkou jsem si úplně vysnila. Čeká spořádaně na tácku. Při placení se na mě malá a buclatá slečna usměje a řekne:
„Bude vám šmakovat. Dnes jsem snědla už tři. Jenže chutě v těhotenství se krotit moc nedají,“ mrkne na mě, namarkuje nákup, při platbě padesáti korun kartou se ani neošije. Zřejmě je zvyklá.
Venku se zakusuji do koláče. Téměř úpím blahem, když ochutnám. Nevím ani jak, a koláč zmizí v žaludku. Je mi příjemně těžko a cítím se ospale. Sníh víří ve vzduchu rychleji, vločky jsou větší. Poryvy studeného větru se snaží vlámat pod kabát.
Přidám do kroku, abych v samoobsluze ulovila alespoň něco na pekáč, nebo do hrnce. Původní představy o jídle překopu od základu, protože v lahůdkách mají na grilu kuřata. Sliny se mi sbíhají a toužím se dravě zakousnout do propečeného křidélka, až budou kůstky na špici křupat a v puse zůstane slané dobro.
Většinou si lidí kolem příliš nevšímám, ale v zorném úhlu zahlédnu povědomou postavu a vlasy. Zkamením. Mám dojem, že jsem zahlédla svou kamarádku Vanessu. Otočím se k té osobě přímo a oční klam mávnutím proutku zmizí. V krku cítím knedlík, v očích mokro. Srdce se mi svírá a u pultu sotva vyškrábu z krku požadavek na půlku grilovaného kuřete.
Domů kráčím co noha nohu mine. Nechávám na obličej dopadat těžké sněhové vločky a jsem vděčná, že skrývají pálivé slzy. V žaludku se mi usazuje tíha. Náhlá myšlenka vstoupí do hlavy, tak se rozhodnu nechat kuře kuřetem na lavičce u zastávky, kde běžně vídám bezdomovce. Třeba si umastí koutky a naplní břicho některý z nich.
Domů dorážím obalená tenkou vrstvou sněhu. Klepu se zimou až drkotám zuby. Potřebuji nutně horkou sprchu a taky trochu whisky. Sotva skopnu boty z nohou a odložím kabát na věšák, jdu si hned nalít. Polknu jantarovou tekutinu a nechám ji propalovat se až k žaludku. Další lok je neméně hřejivý. Přesto se klepu. Je mi jasné, že jsem neviděla skutečnou Vanessu, tak proč mám stále pocit, že ačkoli tu již pět let není, za okamžik rozrazí vchodové dveře a přivleče s sebou fůru zábavných nesmyslů?
Někde jsem četla, že takový pocit mívají lidé, kteří druhou osobu velmi milovali. Jsou s ní tolik svázaní, až se duše zemřelého nemůže odpoutat a zůstává přivázaná. Doslova uvězněná. Jestli je myšlenka o svázání na skutečném základě, možná právě Vanessu mučím.
Zářivá aura, která ji obklopovala od doby, co jsme se poznaly, dojista viditelně zmizela. Jenže co já vím? Třeba duše opravdu existují kolem nás. Než jim dáme volnost. Představa mé báječné volnomyšlenkářské kamarádky, jak visí na obojku z žalu a bolesti…
Nalévám si další skleničku a důsledně se soustředím na cestu alkoholu do žaludku. Cítím uvolnění za krkem a stydím se, že síla nechat Vanessu jít, je na nule. Doliju si ještě krapet a vydám se do koupelny pustit vodu do vany.
V duchu vidím zhrouceného Matěje, který omdlel při pohledu na krev. Tehdy cedila z prstu, když jsem se řízla. Vykolejil mě tenkrát Adam. A dost! Myšlenky mi připomínají mravence. Každá nese v sobě víc, než sama váží a způsobuje mi bolení srdce a hlavy.
Plesknu se do tváře, abych ucítila štípnutí a srovnala se. Kdepak. Lítost je na draka. Vlastně odjakživa snáším blbě soucitné pohledy a výroky, jak jiné lidi mrzí, co se mi přihodilo. Neposkytují tím náplast na krvácející duši. Naopak. Říznutí do nezhojeného místa může člověka skoro zabít.
Je čas naložit se do vany a strávit zbytek víkendu nějakou užitečnou činností. Třeba učením. Včera jsem se přestala soustředit příliš brzy. Kloužu pod hladinu horké vody s pěnou a začínám si v duchu vypočítávat, co všechno ještě na světě mám, za co mohu být vděčná.
Dvě nohy, dvě ruce, funkční tělo, občas fungující mysl, skvělou práci i lidi v ní… Skončím u obsáhlého výčtu dobrých věcí. Připomínám si, jak důležité pro mě jsou. A okamžiky s lidmi, kteří zmizeli v nenávratnu jsou hluboce otisknuté do duše. Cítím každého jednoho z nich uvnitř sebe.
Kráva a idiot na sněhu
Práce zachraňuje mozek. Můj mozek. Naštěstí už nejsem ona kráva, kterou porazil a téměř zničil kretén. Vyrostla a dospěla jsem po Vanesině úmrtí neskutečným způsobem. Neohlížím se tak moc na potřeby druhých. Poprvé v životě vidím jiné priority než prospěch bližních.
Při práci studuji dálkově ekonomii na vejšce. Hodlám se zlepšovat a třeba jednou najdu tolik odvahy, abych vykročila ze své komfortní zóny a začala zase trochu víc žít. Ke studiu mám ovšem tolik materiálu, že po práci sotva stíhám nakoupit a něco sníst.
Myšlenky na své blízké zemřelé zaháním tunami nových informací. Asi mě chtějí profesoři zabít. Takový nápor jsem nezažívala ani na střední. Jasně. Nechodila jsem při studiu do práce, takže tehdy zkrátka brnkačka. Vlastně poslední čas stále páchám dobrovolnou genocidu své energie, abych usnula a nezdály se mi děsivé sny, ve kterých vidím hořet v krematoriu Vanessu spolu se mnou.
„Do psí prdele, Vans. Udělej něco, abych na tebe přestala myslet!“ zařvala jsem jednoho dne do ztichlého obýváku. V návalu žalu jsem nahlas osolila Rammsteiny a otevřela internet. Důsledkem vlivu dunivé hudby a blbé nálady jsem nyní na škole druhým rokem. Chodím spát pozdě a brzy vstávám. Některé rituály však dodržuji beze změn.
Běhám stále a za každého počasí, což je vítaný druh úniku od reality a nesrážím se s kretény jakéhokoli druhu. Pociťuji vážně hluboký vděk za fakt, že Adam po neslavných pokusech o opětovné sblížení vzal do zaječích a znovu se usadil v USA. Zřejmě na dobro. Kdysi jsem kvůli našeptávání Vanessy podlehla pocitu, jaký by z nás byl dobrý pár. Tak určitě. V jiném životě.
Zahradu jsem zazimovala před pár dny, protože v předpovědi počasí stále straší s mrazy. Růže jsou zakryté chvojím, dva ovocné stromky dostaly kabátek na kmen, aby příliš nepromrzly a já si koupila něco málo hadříků na hory, kam se chystáme před Vánoci na firemní výjezd.
Týdenní nalévána je každý rok stejná. Proběhnou prezentace, kde se vzájemně hecujeme k lepším výkonům. Vyslechneme si nesmyslné plány mateřské společnosti na nadcházející období. Zahraniční vlastníci vypijí litry kávy, děsně se nacpou naším českým cukrovím, které majitelka horské boudy peče s láskou a péčí. Taky se obvykle strašně opijí s Pepínem a druhý den si léčí kocovinu výšlapem na Martinovu boudu. Krkonošský ledový vzduch dělá zázraky.
Na Martinově boudě všichni lokají horkou višňovou medovinu, aby se dolů svezli na saních po sáňkařské dráze. Vždycky jsou naše výjezdní školení přes kopírák. Každý pracovník se na tento čas těší. Moje radost se promítla do hříšně drahého oblečení. Cítím se v něm božsky. Jako by do mě vstoupil Vanessin duch a vedl mi ruku při výběru.
Postupně se uvolňuje mé dříve tolik svázané a spořádané já. Zejména v případě, že se potkávám se spolužáky z kampusu u oběda a vášnivě diskutujeme o nápadech, jak řídit ekonomiku státu lépe a efektivněji. Staneme se přece odborníky v oboru a tím pádem jsme již nyní chytří, jako lišky a na vše máme jasný názor. Jako by se má duše zároveň s rozšiřováním obzorů chtěla rozletět hodně vysoko a daleko.
Momentálně lokám litry kávy, abych se udržela při vědomí a neupadla po hubě do skript. Přistihnu se, že již popáté čtu stejnou větu. Mrknu na hodiny na stěně obýváku a uznám, že v půl jedné je vážně a opravdu čas jít spát. Připravím si rychle věci na druhý den do práce. Došourám se k umyvadlu v koupelně a při čištění zubů zkoumám svůj odraz v zrcadle.
Vrásky kolem úst a očí se maličko prohloubily a obličej bez líčení vlastní slušné kruhy pod očima. Lícní kosti nabyly na ostrosti, poněvadž od Vanessina pohřbu jsem ubyla na váze. Deset kilo dolů je znát. V práci do mě rýpal Pepíno, že nový džíny jsem si koupila, ale na prsa už mi nezbylo. Má tak trochu pravdu.
Hubená koza. Byť nově získané úsporné tvary pod super hadříky mylně budí zdání, že jsem kost. Leda kost a kůže. Ale nic nenadělám. Málo jím. Málo spím. Jediné, tčeho je opravdu mraky je práce a škola. Kolegové se mi snaží přes den cpát alespoň dobroty, které nyní nosí sami z domova.
Přestala jsem ve firemní kuchyňce péct a na poradu vždy něco nakoupím v pekařství U Václavíka. Croissanty se slaným karamelem nejím. Jaksi mě na ně přešla chuť. Možná je důvodem fakt, že je miloval kretén. Pardon. Adam. Měla bych být slušná i v myšlenkách, abych se nezatoulala do hlubokých vod depresí a pesimismu.
Popravdě jsem po pohřbu nejlepší kamarádky byla chvíli ve zdánlivé pohodě. Ne na dlouho. Po dvou týdnech hořkého žalu a nevylézání z postele bylo potřeba něco se sebou udělat. Dobrovolně jsem se dovlekla na psychiatrii a nechala se na měsíc hospitalizovat. Opakovaná činnost v denních povinnostech a neustálá přítomnost podobně postižených pacientů a medikace přispěly k tomu, že jsem se opět postavila na nohy.
Dnes jsem bez prášků a vesele funguju dál. Člověk musí koukat dopředu a neohlížet se. Minulost je kámen na krku. Nůž v zádech. Ale také betonová deska, která nám dovoluje stát na pevných základech. Občas se o mě uplynulé dění otře, jako kočka o nohy, ale již nebolí.
S Matějem, mým bývalým chvilkovým milencem jsme v pohodě, když se potkáme pracovně. Má už přes rok holku, jakou potřeboval namísto vyšeptalé třicítky. Neměla jsem mu tehdy co nabídnout. Pohled na něj je bezbolestný a celkem příjemný. Maličko zmužněl, dospěl a dokonce mi dávno odpustil, že jsem se do něj tehdy při karambolu s Adamem nezamilovala. Naopak je dnes za mnou hozenou zpátečku rád.
Každý den si uvědomuju, jak moc štěstí a radosti mě přes všechno neštěstí potkalo. Skoro jsem na radostné chvíle zapomněla, když mi osud vytrhnul Vans ze života a odvál ji do míst, kam se ještě dlouho nechystám. Dnes je jasné, za co všechno můžu být vděčná. Za Vanessinu mámu. Za všechny milé kolegy a skvělého šéfa. Hodně věcí mě ještě třeba čeká. Jenom na lásku jsem zanevřela a nehodlám se ničit milostnými karamboly.
Pevné body, kterých se můžu držet jsou mimo poblouznění někým. Budu brzy bakalář. Cíl je jasný. Tvrdá práce, možná kariérní postup, klidný zbytek života. Kecám. Zatím ještě nejsem ani za polovinou. Musím vymyslet, kudy se můj život bude ubírat dál. Možná vyjedu na stáž do zahraničí. Nikoli však na vymyšlenou, jako Vanessa.
Další běžné ráno v kanceláři. Zuřivě datluji odpověď zákazníkovi. Pracuji, až se ze mě kouří, jelikož doháním některé resty které kvůli účasti na přednáškách poněkud stagnují. Nejsou v kategorii důležité. Jedná se o pouhé zakládání do příslušných šanonů. Hromada vysoká, jako věž na Pětříně. Po dvou hodinách práce nikde nikdo. Divné. Podívám se na datum v počítači a na kalendář a směju se vlastní blbosti. Do práce jsem přišla v sobotu!
Hodnotím svůj čin, jako prosté přepracování. Naštěstí domů není dlouhá cesta. Bydlím sotva deset minut od místa zaměstnání. Pozitivním jevem sobotní pitomosti je značný kus odvedené práce. Viditelně menší kupa papírů a chuť na něco dobrého! Zvláštní. Že by se mi vracela ztracená chuť do života?
Mrknu na hodiny a čas je ideální na zastávku v pekárně U Václavíka. Možná budou mít dobrý švestkový koláč. Myšlenka na koláč posypaný drobenkou mě téměř rozjaří. Možná nakoupím i něco víc. Mohla bych uvařit silný vývar, nebo rizoto s kuřecím masem a nějakou zeleninou.
Balím se, navlékám se do teplého prošívaného kabátu, naaranžuji šálu. Zakóduji budovu, zamknu a ze zvyku vypláznu do kamery jazyk. Jestli je někdo zrovna na velínu sekuriťácké firmy u výstupu z kamer, zřejmě si bude ťukat na čelo. Cítím se fajn a skoro chci radostně začít hopsat. Z nebe padá letošní první sníh.
U Václavíka koukám do vyprodané vitríny, kde se krčí posledních pár kousků sladkého pečiva. Ha! Švestkový koláč s mákem a drobenkou jsem si úplně vysnila. Čeká spořádaně na tácku. Při placení se na mě malá a buclatá slečna usměje a řekne:
„Bude vám šmakovat. Dnes jsem snědla už tři. Jenže chutě v těhotenství se krotit moc nedají,“ mrkne na mě, namarkuje nákup, při platbě padesáti korun kartou se ani neošije. Zřejmě je zvyklá.
Venku se zakusuji do koláče. Téměř úpím blahem, když ochutnám. Nevím ani jak, a koláč zmizí v žaludku. Je mi příjemně těžko a cítím se ospale. Sníh víří ve vzduchu rychleji, vločky jsou větší. Poryvy studeného větru se snaží vlámat pod kabát.
Přidám do kroku, abych v samoobsluze ulovila alespoň něco na pekáč, nebo do hrnce. Původní představy o jídle překopu od základu, protože v lahůdkách mají na grilu kuřata. Sliny se mi sbíhají a toužím se dravě zakousnout do propečeného křidélka, až budou kůstky na špici křupat a v puse zůstane slané dobro.
Většinou si lidí kolem příliš nevšímám, ale v zorném úhlu zahlédnu povědomou postavu a vlasy. Zkamením. Mám dojem, že jsem zahlédla svou kamarádku Vanessu. Otočím se k té osobě přímo a oční klam mávnutím proutku zmizí. V krku cítím knedlík, v očích mokro. Srdce se mi svírá a u pultu sotva vyškrábu z krku požadavek na půlku grilovaného kuřete.
Domů kráčím co noha nohu mine. Nechávám na obličej dopadat těžké sněhové vločky a jsem vděčná, že skrývají pálivé slzy. V žaludku se mi usazuje tíha. Náhlá myšlenka vstoupí do hlavy, tak se rozhodnu nechat kuře kuřetem na lavičce u zastávky, kde běžně vídám bezdomovce. Třeba si umastí koutky a naplní břicho některý z nich.
Domů dorážím obalená tenkou vrstvou sněhu. Klepu se zimou až drkotám zuby. Potřebuji nutně horkou sprchu a taky trochu whisky. Sotva skopnu boty z nohou a odložím kabát na věšák, jdu si hned nalít. Polknu jantarovou tekutinu a nechám ji propalovat se až k žaludku. Další lok je neméně hřejivý. Přesto se klepu. Je mi jasné, že jsem neviděla skutečnou Vanessu, tak proč mám stále pocit, že ačkoli tu již pět let není, za okamžik rozrazí vchodové dveře a přivleče s sebou fůru zábavných nesmyslů?
Někde jsem četla, že takový pocit mívají lidé, kteří druhou osobu velmi milovali. Jsou s ní tolik svázaní, až se duše zemřelého nemůže odpoutat a zůstává přivázaná. Doslova uvězněná. Jestli je myšlenka o svázání na skutečném základě, možná právě Vanessu mučím.
Zářivá aura, která ji obklopovala od doby, co jsme se poznaly, dojista viditelně zmizela. Jenže co já vím? Třeba duše opravdu existují kolem nás. Než jim dáme volnost. Představa mé báječné volnomyšlenkářské kamarádky, jak visí na obojku z žalu a bolesti…
Nalévám si další skleničku a důsledně se soustředím na cestu alkoholu do žaludku. Cítím uvolnění za krkem a stydím se, že síla nechat Vanessu jít, je na nule. Doliju si ještě krapet a vydám se do koupelny pustit vodu do vany.
V duchu vidím zhrouceného Matěje, který omdlel při pohledu na krev. Tehdy cedila z prstu, když jsem se řízla. Vykolejil mě tenkrát Adam. A dost! Myšlenky mi připomínají mravence. Každá nese v sobě víc, než sama váží a způsobuje mi bolení srdce a hlavy.
Plesknu se do tváře, abych ucítila štípnutí a srovnala se. Kdepak. Lítost je na draka. Vlastně odjakživa snáším blbě soucitné pohledy a výroky, jak jiné lidi mrzí, co se mi přihodilo. Neposkytují tím náplast na krvácející duši. Naopak. Říznutí do nezhojeného místa může člověka skoro zabít.
Je čas naložit se do vany a strávit zbytek víkendu nějakou užitečnou činností. Třeba učením. Včera jsem se přestala soustředit příliš brzy. Kloužu pod hladinu horké vody s pěnou a začínám si v duchu vypočítávat, co všechno ještě na světě mám, za co mohu být vděčná.
Dvě nohy, dvě ruce, funkční tělo, občas fungující mysl, skvělou práci i lidi v ní… Skončím u obsáhlého výčtu dobrých věcí. Připomínám si, jak důležité pro mě jsou. A okamžiky s lidmi, kteří zmizeli v nenávratnu jsou hluboce otisknuté do duše. Cítím každého jednoho z nich uvnitř sebe.
Nedělní ráno se loudá do ložnice s podivnou září. Posadím se na posteli a mžourám kolem sebe. Za okny je zvláštní světlo. Při bližším ohledání vidím, jak jsou střechy na dohled obalené těžkým sněhem. Možná proto se tak dobře a měkce spalo. Sníh a déšť jsou dobrá konejšidla. Alespoň pro mě.
Chvilku trvá, než se vymotám z peřin a otevřu okno, abych nasála čerstvý a mrazivý vzduch. Mezi mraky mírně vykukuje slunce a sníh jiskří, až přechází oči. Jdu k oknu. Prsty na pravé ruce zabořím do sněhu na parapetu. Mrazivé zaštípání mě podivně rozradostní.
Naberu sníh do dlaní a hnětu kouli. Docela velkou. Další je menší, třetí ještě menší. Uplácám dva válečky a za pár minut přede mnou na parapetu stojí mini sněhulák. Ruce mě pálí a pomalu se do mě dává chlad. Zamávám bílému miniaturnímu fešákovi na okně, zavřu je a mažu si udělat snídani. Cestou z ložnice se balím do teplého froté županu a vklouznu do flísových pantoflí s natištěnými soby a rolničkami. Kýč, jak rýč. Ale mě se zkrátka líbí.
Vzpomenu si, že v lednici není vlastně nic, jelikož grilované kuře skončilo včera na krmítku pro bezdomovce. Tak nic. Spustím mlýnek na kávu a chystám si pákový kávovar. Dostala jsem jej od kolegů k pětatřicátým narozeninám a používám jej prakticky denně.
Ranní rituál velkého hrnku čaje earl grey s citrónem a malý šálek espressa s mlékem je životní nutnost. Snídaně počká třeba až do jedenácté. Dá se říci, že v jedenáct vlastně snídám oběd. Divné zvyky, ale moje. Není kdo by mě v nich omezoval. Ihned si připomenu výhodu samostatného bydlení a nesdílení prostoru s nikým dalším.
Otevřu na chvilku mrazák a civím na mraženého pstruha, smažený sýr, kotletu s ostrou omáčkou a vafle. Moc toho není, ale lepší než drátem do oka. Sáhnu pro kotletu a vafle. Když uvařím rýži, zbyde mi na zítra k obědu. A vafle si dám ke svačině. Nejde zrovna o zdravou výživu, ale hodnotím obojí coby dost uspokojivé.
Vezmu si do obýváku noťas a šmejdím po různých informacích. Politika mě tradičně nezajímá. V posledním čase ocením spíš bezduché bulvární žvásty o celebritách. Není na nich cokoli, co by člověka šouplo do nějakého splínu: Většina z nich je sice stavěná na vyvolávání emocí, ovšem ve mně budí spíše smích.
Bavit se hodlám za každou cenu. Prevence proti návštěvě depky. Sáhnu po skriptech a frčím makroekonomii a hospodářskou politiku. Brzy mě čeká zkouškové a připadám si dutá, jako drůbež na pekáči. Grilovat si mě bude ne příliš oblíbená profesorka, ze které mám vítr už od prvního semestru.
Zřejmě ji osud šoupnul do cesty právě mě, abych se naučila zvládat paniku z panovačných a uječených ženských. Typově celá moje máma, když jsem byla malá. Velmi znalá svého oboru, ale jinak děsná saň. Generálka. Bez metálů, ale s titulem před i za jménem. Sakra. Musím se víc snažit. Přece jsem dospělá a nenechám se vykolejit jednou nepříjemnou ženštinou.
Zkouším si představit, jak dřepí v nelichotivé póze na záchodě a jako na potvoru dojde v kabince papír. Hned je méně děsivá. Skoro bych ji litovala, pokud by se v takové situaci doopravdy ocitla. Tak fajn. Cpu si do hlavy poučky a snažím se hledat souvislosti mezi jednotlivými prvky makroekonomie. Hlavu shledávám zoufale nedostatečnou.
Musím se provětrat. Naházím na sebe tepláky, mikinu, vestu, do kapsy šoupnu mobil, do uší bezdrátové pecky na poslech hudby. V předsíni natáhnu čepici, zimní verzi běžeckých bot – zateplené tenisky s traktorovou podrážkou a mažu si zaběhat. Nesněží. Jen víc mrzne. Sluníčko píchá do očí, ale snést se dá.
Místy to lehce klouže, ale nikoli zásadním způsobem. Běžím lehce, spíš poklusem. V plicích pálí vzduch, kyslík mi naplňuje celé tělo a endorfiny se tlačí jeden za druhým. Jsem v lehké euforii. Potřebovala jsem nakopnutí a zdá se, že je tu. Všímám si věcí kolem sebe. Jsou měkce zabalené do chladivých peřin.
V ten moment se přestanu soustředit na rovnoměrnost běhu a v momentě letím střemhlav do kupy sněhu. Podklouzla mi bota. Sedím chvilku na zemi a místo nadávek se směju, až mě bolí bránice. Rozpoložením se nalézám někde mezi záchvatem smíchu a hysterie. Aby se nepřehoupl stav na zápornou stranu, vstávám a důrazně oklepávám sníh ze všech dostupných míst.
„Teto? Ještě máš sníh na zadku.“ Uslyším za zády dětský hlásek.
Otočím se a hledím na malého kluka. Má modré a veliké oči. Zračí se v nich hloubka. Jako by byl dospělý. Avšak hádám, že ještě chodí do školky. Vypadá na pět let. Jednu ruku v kapse, druhou se šťourá v nose. Čuník malý.
„Ahoj. Děkuju. Jak se jmenuješ?“
„Jára. Ale radši bych byl Batman a všem nakopal zadek. Bolí tě něco, teto?“ Vyndá prstík z nosu a dlouze si jej prohlíží, než uloveného holuba otře o gatě.
„Děkuju, Batmane. Nebolí mě nic. Sníh je měkkej, víš?“
„Není měkkej! Ledovky jsou tvrdý. Umíš dělat ledovky, teto?“
„Umím. A neříkej mi teto. Jsem Klára.“
„Hm. Já už musím, teto Kláro. Jinak dostanu děsnej vejprask. Nevlastní táta…“ Odmlčí se, vykulí oči a chytí se za pusu.
„Neboj, Batmane. Nikomu neřeknu, že jsme se viděli. Bude to naše tajemství. Chceš?“
Podávám Járovi alias Batmanovi ruku, ale on se otočí na patě a peláší neznámo kam. Je mi ho moc líto. Žádné dítě by se nemělo děsit kohokoli z rodiny. Děsiví lidé ničí malé lidi svou pouhou zlověstnou přítomností. Ale není na světě moci, která děti dokáže ochránit před špatnými zkušenostmi.
Třu si pohmožděné hýždě a dumám, jaký osud se chytá pro všechny podobné malé Batmany. Vyrostou z temných stínů dětství? Rozkvetou? Zesílí? Nebo zůstanou nenávratně pokřivení, aby podvědomě v dospělosti činili druhým, čeho se jim hojně dostávalo?
Cesta domů probíhá bez zádrhelů. Potkávám většinou pouze lidi, kteří za úporného potahování z cigarety čekají na svého psíka, až odloží bobek, nebo se vyčůrá. Sem tam zahlédnu rodinku s dětmi taženými na pekáči z plastu, či saních. Výskají a baví se. Alespoň některé děti jsou bezstarostné.
Horká sprcha mi bičuje tělo. Rozprouděná krev se nahrne do citlivých míst. Neodolám a dělám si dobře. Sprchovou hlavici přepnu na jeden silný a intenzivní proud. Masíruji jím oblast klitorisu a představuji si, jak se líbám s Chrisem Hemsworthem v podobě, ve které ho zvěčnila marvelovka coby Thora. Jo!
Orgasmus na sebe nenechá dlouho čekat. Po vážně dlouhé době začínám cítit mimo jiné také potřebu sexuálního uspokojení. Jasná známka postupného hojení duše a srdce. Bývala jsem kdysi v celku veselá a bezstarostná. Jenom mi osud vzal až moc blízkých lidí. Snad se brzy dokážu vrátit alespoň trochu do známých kolejí.
Možná si koupím vibrační vajíčko. Tím bych mohla začít. Četla jsem, že se jedná o šikovnou sexuální pomůcku. Lze ji ovládat z mobilu skrze aplikaci. Nikdo nic nevidí, ale žena si může dopřát orgasmus, kdykoli se jí zachce. Asi letos přiletí Ježíšek ještě před Vánoci.
Po sprše na mě padne lenošná nálada. Uvařím si čaj, opeču vafle a nastrouhám na ně kus hořké čokolády. Umím si představit lepší dezert, ale není z čeho vybírat. Mohla bych si objednat nákup až do domu, ale radši si sama vyberu. Potraviny, na které se nemohu předem podívat nebudí mou důvěru.
Jasně, že nepohrdnu zásilkovou službou, když si nechám poslat nové oblečení. Takový druh nákupu šetří čas a otřásání se v kabinkách. Hlavně Vánoce jsou za rohem a v obchodech s konfekcí a dalších podobných podnicích se tlačí hlava na hlavě. Davy nejsou příjemné. Cítím vždycky velký díl nervozity, když se musím k regálu, nebo stojanu prodírat.
Sedím na gauči zabalená do deky, sleduju Netflix. Vybrala jsem si korejský seriál, ale hned první dojemná scéna mě rozsekala, jako pažitku. Na velice drobné kousky. Přitáhnu si nohy blíž k tělu a obejmu rukama. Tisknu je pevně, abych cítila alespoň něčí dotek. Streamovací službu nemilosrdně zavřu.
Měla bych zajít za Jiřinou Gáborovou. Myslím na ni, protože určitě má teď podobné stavy, jako já. Její dcera Vanessa s námi není už pět let, ale stejně obě občas kousne do srdce žal a bolest. Hojíme se pomalu, protože jsme ji hluboce milovaly. Ke konci života byla neskutečně statečná.
Předstírala, že se spustila s Adamem za mými zády, když jsem se do něj čerstvě zamilovala. Způsobila ránu, o které jsem si myslela, že je nejhorší, jakou jsem kdy utržila. Ale je lehké mýlit se. Umírala a nic neřekla. Raději si hrála na mrchu, abych neviděla, jak den za dnem odchází, než dočista zmizí.
Sáhnu po mobilu a vyhledám si Jiřku. Telefon dlouze vyzvání, ale na druhém konci hovor nikdo nepřijímá. Odložím jej a s mírným znechucením se znovu pouštím do studia. Dělám si poznámky na papír a šipkami spojuji vše, co je důležité pro zvládnutí zkoušky. Po chvíli cítím hlad, ale jsem líná vařit rýži.
Rozhodnutí sníst kotletu s pikantní omáčkou bez rýže hodnotím, jako hovadinu dne. Cítím se těžce a žaludek mám jako na vodě. Ovšem nic nenadělám. Stalo se. Zítra si zkrátka oběd objednám do práce. V takovém případě mi dovážka nevadí. V restauraci také nevidím, co s jídlem kuchař dělá než se dostane na stůl.
Mobil začne vyzvánět zrovna ve chvíli, kdy zvažuji návštěvu záchodu. Kroutí s emi žaludek i střeva. Jsem pako. Zkrátka bez přílohy se maso s omáčkou jíst nemá. Zkušenost k nezaplacení. Hovor přijmu s lehkým orosením na čele. Volá Jířa. Odkašlu si a snažím se znít mile a pohodově i přes rozporuplné pocity uvnitř.
„Ahoj Jiři! Zrovna jsem na tebe myslela a chtěla tě pozvat někam na kávu. Pokecat a tak.“
„Ahojky Klári. Jsem ráda, že ses ozvala. Teď zrovna nemám moc času. Makám na přípravách k odjezdu na dlouhou dobu. Je to čerstvý. Letošní konec roku strávíme na Slovensku. Ferkův bratr koupil pension a chtějí, abychom jim pomohli s rozjezdem. Jde o super nabídku. Konečně budu natolik vytížená, že nebudu mít čas na pitomé myšlenky. Však víš.“ Vím. Srdce mě lehce zabolí, protože Jiřinka umí člověku zvednout náladu. Však byla Vans po ní.
„Ráda slyším takovou super zprávu, Jiři. Moc ti to přeju a tvým oběma chlapům taky. Jedete všichni tři?“
„Jedeme. Nechce se nám trávit čas bez sebe. Ale ty bys taky mohla jet s námi, ne? Dovolenou jsi letos ještě skoro žádnou neměla, pokud vím.“
„Neměla, ale čeká mě ke konci roku výjezdní zasedání v Krkonoších, jako každý rok. Z toho se můžu vykroutit pouze děsně nemocná, takže smůla. Ale po zbytek roku si vyberu volno a pobyt na chatě si prodloužím. Už jsem s majitelkou domluvená. Podkrovní apartmán s nejlepším výhledem do lesa mi rezervovala. Fakt se těším na odpočinek. Doufám, že si užijete nové životní role! Příští rok se za vámi přijedu určitě podívat na prodloužený víkend.“
„Opatruj se, holčičko. Máme tě všichni moc rádi.“
„Nedá se svítit. Hezky balte, užije si všechno nový, ale chybět mi budete strašně. Hlavně ty. Papa, Jiři. Pozdravuj své chlapy a taky vás miluju, na to nezapomeňte.“ Jirka se spěšně rozloučí. Musí pokračovat.
Potvrdím ukončení hovoru na obrazovce mobilu a odhodím jej na sedačku vedle sebe. Přepadne mě pocit opuštěnosti a prázdnoty. Břicho už mě nebolí. Zato svírání na hrudi je intenzivní. Kdybych je důvěrně neznala, myslela bych si, že se o mě pokouší infarkt.
Z rozjímání mě vytrhne nové zazvonění. Neznámé číslo. Asi volá kurýr. Úplně jsem zapomněla, že mám objednané kozačky.
„Vítková, prosím.“ Ohlásím se komisně.
„Tady Delivery Kotas. U telefonu René. Jsem před domem a mám pro vás zásilku.“
„Výborně. Jdu otevřít.“
Natáhnu si sobí papuče a jdu ke vchodu do mého domu. Když otevřu, žádné auto nevidím. Natož kurýra. Volám zpět.
„Vítková. Něco mi vezete, ale já vás nevidím. Kde přesně stojíte?“
„No před domem. A kde jste vy?“
„Stojím na prahu a čekám. Jaké číslo popisné je před vámi?“
„No, sto třicet. Je to Podléšková 130?“
„Ne, rozhodně není. Pampelišková třináct.“
„Aha. Počkejte, najdu si to v aplikaci. Sedám do auta a jsem u vás za pět minut, promiňte.“
„Dobrá.“ Zabručím v odpověď poněkud nevrle. Zebou mě nohy a do těla se dává zima. Zavřu a vyčkávám. Stepuji za dveřmi a nálada se sune k bodu mrazu. Jestli něco nesnáším, tak zbytečné čekání.
O deset minut později zase sedím na sedačce. Nemilá nálada jaksi útočí z mnoha důvodů najednou. Nejraději bych zaklonila hlavu a vyla. Z případného provedení momentálního nápadu jsem vytržena zvonkem u mých dveří. Kurýr se musel konečně trefit.
Otevřu rázně a za dveřmi vidím postavu k popukání. Vypouklé bříško, lehce tupý výraz. Dvacetiletý kluk, ale poněkud zvláštně oděný. Na nohou tenisky obalené sněhem, kalhoty nebezpečně sesunuté pod zadek. Nemyslím, že úmyslně takto nošené. Na postoji je vidět, jak raději drží nohy dál od sebe, aby oddálil pád gatí.
V jedné ruce drží můj balíček, ve druhé třímá tablet. Třetí ruku zjevně nemá. Divím se, že ho nenapadlo dát si tablet do podpaží a kalhoty přimět k poslušnosti alespoň přidržováním. Skoro vyprsknu, když mi podává balík a kalhoty skončí u kolen.
„Prosím o podpis. Tady.“ Podává mi tablet a během mého čmárnutí kontaktní tužkou vehementně tahá kalhoty do obvyklé polohy. V duchu se divím, že si neutáhne pásek, aby zamezil sjíždění džín ke kolenům, ale podepíšu a nechám jej s díky odejít. Pouze udiveně vrtím hlavou, jelikož se kalhot opět chytá gravitace. U branky jsou opět u kurýrových kolen. René je zkrátka případ.
Kráva a idiot na sněhu
Nedělní ráno se loudá do ložnice s podivnou září. Posadím se na posteli a mžourám kolem sebe. Za okny je zvláštní světlo. Při bližším ohledání vidím, jak jsou střechy na dohled obalené těžkým sněhem. Možná proto se tak dobře a měkce spalo. Sníh a déšť jsou dobrá konejšidla. Alespoň pro mě.
Chvilku trvá, než se vymotám z peřin a otevřu okno, abych nasála čerstvý a mrazivý vzduch. Mezi mraky mírně vykukuje slunce a sníh jiskří, až přechází oči. Jdu k oknu. Prsty na pravé ruce zabořím do sněhu na parapetu. Mrazivé zaštípání mě podivně rozradostní.
Naberu sníh do dlaní a hnětu kouli. Docela velkou. Další je menší, třetí ještě menší. Uplácám dva válečky a za pár minut přede mnou na parapetu stojí mini sněhulák. Ruce mě pálí a pomalu se do mě dává chlad. Zamávám bílému miniaturnímu fešákovi na okně, zavřu je a mažu si udělat snídani. Cestou z ložnice se balím do teplého froté županu a vklouznu do flísových pantoflí s natištěnými soby a rolničkami. Kýč, jak rýč. Ale mě se zkrátka líbí.
Vzpomenu si, že v lednici není vlastně nic, jelikož grilované kuře skončilo včera na krmítku pro bezdomovce. Tak nic. Spustím mlýnek na kávu a chystám si pákový kávovar. Dostala jsem jej od kolegů k pětatřicátým narozeninám a používám jej prakticky denně.
Ranní rituál velkého hrnku čaje earl grey s citrónem a malý šálek espressa s mlékem je životní nutnost. Snídaně počká třeba až do jedenácté. Dá se říci, že v jedenáct vlastně snídám oběd. Divné zvyky, ale moje. Není kdo by mě v nich omezoval. Ihned si připomenu výhodu samostatného bydlení a nesdílení prostoru s nikým dalším.
Otevřu na chvilku mrazák a civím na mraženého pstruha, smažený sýr, kotletu s ostrou omáčkou a vafle. Moc toho není, ale lepší než drátem do oka. Sáhnu pro kotletu a vafle. Když uvařím rýži, zbyde mi na zítra k obědu. A vafle si dám ke svačině. Nejde zrovna o zdravou výživu, ale hodnotím obojí coby dost uspokojivé.
Vezmu si do obýváku noťas a šmejdím po různých informacích. Politika mě tradičně nezajímá. V posledním čase ocením spíš bezduché bulvární žvásty o celebritách. Není na nich cokoli, co by člověka šouplo do nějakého splínu: Většina z nich je sice stavěná na vyvolávání emocí, ovšem ve mně budí spíše smích.
Bavit se hodlám za každou cenu. Prevence proti návštěvě depky. Sáhnu po skriptech a frčím makroekonomii a hospodářskou politiku. Brzy mě čeká zkouškové a připadám si dutá, jako drůbež na pekáči. Grilovat si mě bude ne příliš oblíbená profesorka, ze které mám vítr už od prvního semestru.
Zřejmě ji osud šoupnul do cesty právě mě, abych se naučila zvládat paniku z panovačných a uječených ženských. Typově celá moje máma, když jsem byla malá. Velmi znalá svého oboru, ale jinak děsná saň. Generálka. Bez metálů, ale s titulem před i za jménem. Sakra. Musím se víc snažit. Přece jsem dospělá a nenechám se vykolejit jednou nepříjemnou ženštinou.
Zkouším si představit, jak dřepí v nelichotivé póze na záchodě a jako na potvoru dojde v kabince papír. Hned je méně děsivá. Skoro bych ji litovala, pokud by se v takové situaci doopravdy ocitla. Tak fajn. Cpu si do hlavy poučky a snažím se hledat souvislosti mezi jednotlivými prvky makroekonomie. Hlavu shledávám zoufale nedostatečnou.
Musím se provětrat. Naházím na sebe tepláky, mikinu, vestu, do kapsy šoupnu mobil, do uší bezdrátové pecky na poslech hudby. V předsíni natáhnu čepici, zimní verzi běžeckých bot – zateplené tenisky s traktorovou podrážkou a mažu si zaběhat. Nesněží. Jen víc mrzne. Sluníčko píchá do očí, ale snést se dá.
Místy to lehce klouže, ale nikoli zásadním způsobem. Běžím lehce, spíš poklusem. V plicích pálí vzduch, kyslík mi naplňuje celé tělo a endorfiny se tlačí jeden za druhým. Jsem v lehké euforii. Potřebovala jsem nakopnutí a zdá se, že je tu. Všímám si věcí kolem sebe. Jsou měkce zabalené do chladivých peřin.
V ten moment se přestanu soustředit na rovnoměrnost běhu a v momentě letím střemhlav do kupy sněhu. Podklouzla mi bota. Sedím chvilku na zemi a místo nadávek se směju, až mě bolí bránice. Rozpoložením se nalézám někde mezi záchvatem smíchu a hysterie. Aby se nepřehoupl stav na zápornou stranu, vstávám a důrazně oklepávám sníh ze všech dostupných míst.
„Teto? Ještě máš sníh na zadku.“ Uslyším za zády dětský hlásek.
Otočím se a hledím na malého kluka. Má modré a veliké oči. Zračí se v nich hloubka. Jako by byl dospělý. Avšak hádám, že ještě chodí do školky. Vypadá na pět let. Jednu ruku v kapse, druhou se šťourá v nose. Čuník malý.
„Ahoj. Děkuju. Jak se jmenuješ?“
„Jára. Ale radši bych byl Batman a všem nakopal zadek. Bolí tě něco, teto?“ Vyndá prstík z nosu a dlouze si jej prohlíží, než uloveného holuba otře o gatě.
„Děkuju, Batmane. Nebolí mě nic. Sníh je měkkej, víš?“
„Není měkkej! Ledovky jsou tvrdý. Umíš dělat ledovky, teto?“
„Umím. A neříkej mi teto. Jsem Klára.“
„Hm. Já už musím, teto Kláro. Jinak dostanu děsnej vejprask. Nevlastní táta…“ Odmlčí se, vykulí oči a chytí se za pusu.
„Neboj, Batmane. Nikomu neřeknu, že jsme se viděli. Bude to naše tajemství. Chceš?“
Podávám Járovi alias Batmanovi ruku, ale on se otočí na patě a peláší neznámo kam. Je mi ho moc líto. Žádné dítě by se nemělo děsit kohokoli z rodiny. Děsiví lidé ničí malé lidi svou pouhou zlověstnou přítomností. Ale není na světě moci, která děti dokáže ochránit před špatnými zkušenostmi.
Třu si pohmožděné hýždě a dumám, jaký osud se chytá pro všechny podobné malé Batmany. Vyrostou z temných stínů dětství? Rozkvetou? Zesílí? Nebo zůstanou nenávratně pokřivení, aby podvědomě v dospělosti činili druhým, čeho se jim hojně dostávalo?
Cesta domů probíhá bez zádrhelů. Potkávám většinou pouze lidi, kteří za úporného potahování z cigarety čekají na svého psíka, až odloží bobek, nebo se vyčůrá. Sem tam zahlédnu rodinku s dětmi taženými na pekáči z plastu, či saních. Výskají a baví se. Alespoň některé děti jsou bezstarostné.
Horká sprcha mi bičuje tělo. Rozprouděná krev se nahrne do citlivých míst. Neodolám a dělám si dobře. Sprchovou hlavici přepnu na jeden silný a intenzivní proud. Masíruji jím oblast klitorisu a představuji si, jak se líbám s Chrisem Hemsworthem v podobě, ve které ho zvěčnila marvelovka coby Thora. Jo!
Orgasmus na sebe nenechá dlouho čekat. Po vážně dlouhé době začínám cítit mimo jiné také potřebu sexuálního uspokojení. Jasná známka postupného hojení duše a srdce. Bývala jsem kdysi v celku veselá a bezstarostná. Jenom mi osud vzal až moc blízkých lidí. Snad se brzy dokážu vrátit alespoň trochu do známých kolejí.
Možná si koupím vibrační vajíčko. Tím bych mohla začít. Četla jsem, že se jedná o šikovnou sexuální pomůcku. Lze ji ovládat z mobilu skrze aplikaci. Nikdo nic nevidí, ale žena si může dopřát orgasmus, kdykoli se jí zachce. Asi letos přiletí Ježíšek ještě před Vánoci.
Po sprše na mě padne lenošná nálada. Uvařím si čaj, opeču vafle a nastrouhám na ně kus hořké čokolády. Umím si představit lepší dezert, ale není z čeho vybírat. Mohla bych si objednat nákup až do domu, ale radši si sama vyberu. Potraviny, na které se nemohu předem podívat nebudí mou důvěru.
Jasně, že nepohrdnu zásilkovou službou, když si nechám poslat nové oblečení. Takový druh nákupu šetří čas a otřásání se v kabinkách. Hlavně Vánoce jsou za rohem a v obchodech s konfekcí a dalších podobných podnicích se tlačí hlava na hlavě. Davy nejsou příjemné. Cítím vždycky velký díl nervozity, když se musím k regálu, nebo stojanu prodírat.
Sedím na gauči zabalená do deky, sleduju Netflix. Vybrala jsem si korejský seriál, ale hned první dojemná scéna mě rozsekala, jako pažitku. Na velice drobné kousky. Přitáhnu si nohy blíž k tělu a obejmu rukama. Tisknu je pevně, abych cítila alespoň něčí dotek. Streamovací službu nemilosrdně zavřu.
Měla bych zajít za Jiřinou Gáborovou. Myslím na ni, protože určitě má teď podobné stavy, jako já. Její dcera Vanessa s námi není už pět let, ale stejně obě občas kousne do srdce žal a bolest. Hojíme se pomalu, protože jsme ji hluboce milovaly. Ke konci života byla neskutečně statečná.
Předstírala, že se spustila s Adamem za mými zády, když jsem se do něj čerstvě zamilovala. Způsobila ránu, o které jsem si myslela, že je nejhorší, jakou jsem kdy utržila. Ale je lehké mýlit se. Umírala a nic neřekla. Raději si hrála na mrchu, abych neviděla, jak den za dnem odchází, než dočista zmizí.
Sáhnu po mobilu a vyhledám si Jiřku. Telefon dlouze vyzvání, ale na druhém konci hovor nikdo nepřijímá. Odložím jej a s mírným znechucením se znovu pouštím do studia. Dělám si poznámky na papír a šipkami spojuji vše, co je důležité pro zvládnutí zkoušky. Po chvíli cítím hlad, ale jsem líná vařit rýži.
Rozhodnutí sníst kotletu s pikantní omáčkou bez rýže hodnotím, jako hovadinu dne. Cítím se těžce a žaludek mám jako na vodě. Ovšem nic nenadělám. Stalo se. Zítra si zkrátka oběd objednám do práce. V takovém případě mi dovážka nevadí. V restauraci také nevidím, co s jídlem kuchař dělá než se dostane na stůl.
Mobil začne vyzvánět zrovna ve chvíli, kdy zvažuji návštěvu záchodu. Kroutí s emi žaludek i střeva. Jsem pako. Zkrátka bez přílohy se maso s omáčkou jíst nemá. Zkušenost k nezaplacení. Hovor přijmu s lehkým orosením na čele. Volá Jířa. Odkašlu si a snažím se znít mile a pohodově i přes rozporuplné pocity uvnitř.
„Ahoj Jiři! Zrovna jsem na tebe myslela a chtěla tě pozvat někam na kávu. Pokecat a tak.“
„Ahojky Klári. Jsem ráda, že ses ozvala. Teď zrovna nemám moc času. Makám na přípravách k odjezdu na dlouhou dobu. Je to čerstvý. Letošní konec roku strávíme na Slovensku. Ferkův bratr koupil pension a chtějí, abychom jim pomohli s rozjezdem. Jde o super nabídku. Konečně budu natolik vytížená, že nebudu mít čas na pitomé myšlenky. Však víš.“ Vím. Srdce mě lehce zabolí, protože Jiřinka umí člověku zvednout náladu. Však byla Vans po ní.
„Ráda slyším takovou super zprávu, Jiři. Moc ti to přeju a tvým oběma chlapům taky. Jedete všichni tři?“
„Jedeme. Nechce se nám trávit čas bez sebe. Ale ty bys taky mohla jet s námi, ne? Dovolenou jsi letos ještě skoro žádnou neměla, pokud vím.“
„Neměla, ale čeká mě ke konci roku výjezdní zasedání v Krkonoších, jako každý rok. Z toho se můžu vykroutit pouze děsně nemocná, takže smůla. Ale po zbytek roku si vyberu volno a pobyt na chatě si prodloužím. Už jsem s majitelkou domluvená. Podkrovní apartmán s nejlepším výhledem do lesa mi rezervovala. Fakt se těším na odpočinek. Doufám, že si užijete nové životní role! Příští rok se za vámi přijedu určitě podívat na prodloužený víkend.“
„Opatruj se, holčičko. Máme tě všichni moc rádi.“
„Nedá se svítit. Hezky balte, užije si všechno nový, ale chybět mi budete strašně. Hlavně ty. Papa, Jiři. Pozdravuj své chlapy a taky vás miluju, na to nezapomeňte.“ Jirka se spěšně rozloučí. Musí pokračovat.
Potvrdím ukončení hovoru na obrazovce mobilu a odhodím jej na sedačku vedle sebe. Přepadne mě pocit opuštěnosti a prázdnoty. Břicho už mě nebolí. Zato svírání na hrudi je intenzivní. Kdybych je důvěrně neznala, myslela bych si, že se o mě pokouší infarkt.
Z rozjímání mě vytrhne nové zazvonění. Neznámé číslo. Asi volá kurýr. Úplně jsem zapomněla, že mám objednané kozačky.
„Vítková, prosím.“ Ohlásím se komisně.
„Tady Delivery Kotas. U telefonu René. Jsem před domem a mám pro vás zásilku.“
„Výborně. Jdu otevřít.“
Natáhnu si sobí papuče a jdu ke vchodu do mého domu. Když otevřu, žádné auto nevidím. Natož kurýra. Volám zpět.
„Vítková. Něco mi vezete, ale já vás nevidím. Kde přesně stojíte?“
„No před domem. A kde jste vy?“
„Stojím na prahu a čekám. Jaké číslo popisné je před vámi?“
„No, sto třicet. Je to Podléšková 130?“
„Ne, rozhodně není. Pampelišková třináct.“
„Aha. Počkejte, najdu si to v aplikaci. Sedám do auta a jsem u vás za pět minut, promiňte.“
„Dobrá.“ Zabručím v odpověď poněkud nevrle. Zebou mě nohy a do těla se dává zima. Zavřu a vyčkávám. Stepuji za dveřmi a nálada se sune k bodu mrazu. Jestli něco nesnáším, tak zbytečné čekání.
O deset minut později zase sedím na sedačce. Nemilá nálada jaksi útočí z mnoha důvodů najednou. Nejraději bych zaklonila hlavu a vyla. Z případného provedení momentálního nápadu jsem vytržena zvonkem u mých dveří. Kurýr se musel konečně trefit.
Otevřu rázně a za dveřmi vidím postavu k popukání. Vypouklé bříško, lehce tupý výraz. Dvacetiletý kluk, ale poněkud zvláštně oděný. Na nohou tenisky obalené sněhem, kalhoty nebezpečně sesunuté pod zadek. Nemyslím, že úmyslně takto nošené. Na postoji je vidět, jak raději drží nohy dál od sebe, aby oddálil pád gatí.
V jedné ruce drží můj balíček, ve druhé třímá tablet. Třetí ruku zjevně nemá. Divím se, že ho nenapadlo dát si tablet do podpaží a kalhoty přimět k poslušnosti alespoň přidržováním. Skoro vyprsknu, když mi podává balík a kalhoty skončí u kolen.
„Prosím o podpis. Tady.“ Podává mi tablet a během mého čmárnutí kontaktní tužkou vehementně tahá kalhoty do obvyklé polohy. V duchu se divím, že si neutáhne pásek, aby zamezil sjíždění džín ke kolenům, ale podepíšu a nechám jej s díky odejít. Pouze udiveně vrtím hlavou, jelikož se kalhot opět chytá gravitace. U branky jsou opět u kurýrových kolen. René je zkrátka případ.
V chvatu z ní strhával oblečení a zatínal prsty do obnažené kůže, jako kdyby se pokoušel svléknout i tu.
Vzrušení jí tepalo mezi nohama a dožadovalo se její i jeho okamžité pozornosti. Líbal ji naléhavě, hluboce a vzápětí jemně, okusujíc plné rty náhle nateklé a bolestně toužící po další dávce vášně.
V tichém, erotikou sršícím očekávání, ochutnával perlení potu na štíhlé šíji a mířil v polibcích níž. Bradavky se jí napínaly slastí. Byly si až přehnaně jisté, že na ně (zase) sklouzne hravý jazyk.
Monika se znechucením zacvakla vztekle vyzvánějící budík. Protáhla se na posteli, spustila jednu nohu, pak druhou a dotkla se bosýma nohama uzlíků ve tkaném koberci. V duchu ještě doznívaly tóny společných chvil.
Už měsíc ji nenechal pořádně vyspat. Každou noc se důkladně a intenzivně milovali na všech myslitelných místech v jejím bytě a vždycky to skončilo stejně. V peřinách ležela zamotaná sama. Přetrvávala jenom jeho vůně.
Byl cítit spadaným listím a dýmem z dubového dřeva, když se s ním milovala poprvé. Bylo to… strhující. Do té doby udržovala jednu ne příliš funkční známost, kterou On přebil definitivním esem – úchvatným sexem.
Nazývala jej pouze „On“, protože ve skutečnosti jeho jméno ani neznala. Vlastně se ho bála zeptat. Možná, kdyby věděla, jak se jmenuje, přestal by ji navštěvovat. Proto veškerá konverzace mezi nimi by stačila na vydání komplexního kapesního mini slovníku:
„Ach, hmmm, jo, tak, ano ještě!“ a další přidružené neartikulované výkřiky a zvuky.
Jenomže teď musela vstát. Před půl osmou musela být v kanceláři. Na dochvilnosti a poctivé práci si velmi zakládala. A do jejích divokých nocí, kdy slastí radostně vzlykala a při orgasmech křičela, nikomu nic nebylo.
„Jedny lidovky, prosím.“
Kolem trafiky na Karlově náměstí už byl obvyklý ranní cvrkot. Prodavač se usmíval, protože věděl dobře, že za ranní úsměv dostává dýško, které se mu k platu dost hodilo, když živil pět dětí. A Monika spropitné dávala prostě proto, že to byla první část dne, kdy se stalo něco dobrého.
S lidovkami v kabelce se stavila pro své oblíbené velké latté s příchutí karamelu ve Starbucksu. Takto vybavená zamířila na tramvajovou zastávku. Jako každé ráno nastoupila do tramvaje číslo devět a vystoupila na zastávce Vodičkova. Do kanceláře to měla jenom pár metrů.
V teniskách měkce našlapovala po chodníku, upíjela z kelímku kávu a pozorovala zachmuřené tváře. Kolem půl sedmé ráno byla většina lidí myslí ještě napůl v posteli. Chápala to. Podobně se uzavírala do své bubliny také. Byly to chvíle, kdy absolutně netoužila, aby byla středem něčí (číkoli) pozornosti.
Ve víru přijatých objednávek, e-mailů, které rozesílala na všechny strany, vyřizovaných telefonátů a drobných pochůzek po úřadech si kolikrát ani nestihla všimnout, že už je jedenáct. Čas oběda.
Dnes to byl přesně měsíc, co začala prožívat noci plné vášně a smyslnosti. I ve svých, tak moc oblíbených pálivých udon nudlích s hovězím masem, se vrtala s nepřítomným výrazem.
„Kde se vznášíte, Moniko?“ hlas jejího šéfa, sedícího naproti, ji stáhl z výšin zpět do prostředí asijské restaurace, kterou pravidelně navštěvovali.
„Co myslíte? V duchu si procházím další dnešní agendu.“ pohotově odpověděla.
Tobě tak budu říkat, co se mi honí hlavou, pomyslela si. Navenek ukazovala úsměv, který se jí neodrážel v očích. Ty dál zůstávaly zasněné a pokožka pod spodním prádlem byla vydrážděná na maximum.
Jenom pouhý kontakt s látkou se rovnal miniaturnímu orgasmu, protože si okamžitě vybavila dnešní noc. Ještě zbývaly čtyři hodiny do konce pracovní doby a oběd už ztratil teplotu i zájem jeho pojídačky.
Odpoledne to ještě nějak vydržím, ale večer… Kdyby to někdo jenom tušil, propadla bych se studem až do Grónska, abych zchladla.
Málem z důvodu lehké nesoustředěnosti poslala hromadný e-mail tak, aby všichni zákazníci okamžitě viděli, že jejich e-maily již nejsou předmětem obchodního tajemství. V duchu si vynadala do pitomých kravek.
Přesunula e-maily do položky „skrytá“ a již uklidněná hromadné sdělení odeslala. Tohle musí přestat. Nesmíš na něj pořád myslet. Nebo si přehrávat v hlavě to, co s tebou dělá jenom jeho vůně! Plísnila se uvnitř svojí hlavy.
K vlastnímu zděšení zjistila, že odeslala úplně jinou přílohu! Vzápětí ji uklidnilo, že to byl jenom leták z předchozí kampaně. Žádná faktura, nebo cokoli, jako třeba speciální nabídka šitá na míru někomu konkrétnímu… Uf!
Napravila to odesláním nové zprávy. Tentokrát už připojila správnou přílohu, adresy klientů ve skryté položce a navrch přidala upřímnou omluvu. V kopii to poslala svému nadřízenému.
Za deset minut jí přišla zpětná vazba.
Tedy Moniko, já vás nepoznávám. Kdybych vás neznal, tak si myslím, že jste se snad zamilovala, nebo co. R.
Tak to bylo o fous. Kdyby jenom znal příčinu, mohla bych rovnou podat výpověď, proletělo jí hlavou.
Noční frekvence
V chvatu z ní strhával oblečení a zatínal prsty do obnažené kůže, jako kdyby se pokoušel svléknout i tu.
Vzrušení jí tepalo mezi nohama a dožadovalo se její i jeho okamžité pozornosti. Líbal ji naléhavě, hluboce a vzápětí jemně, okusujíc plné rty náhle nateklé a bolestně toužící po další dávce vášně.
V tichém, erotikou sršícím očekávání, ochutnával perlení potu na štíhlé šíji a mířil v polibcích níž. Bradavky se jí napínaly slastí. Byly si až přehnaně jisté, že na ně (zase) sklouzne hravý jazyk.
Monika se znechucením zacvakla vztekle vyzvánějící budík. Protáhla se na posteli, spustila jednu nohu, pak druhou a dotkla se bosýma nohama uzlíků ve tkaném koberci. V duchu ještě doznívaly tóny společných chvil.
Už měsíc ji nenechal pořádně vyspat. Každou noc se důkladně a intenzivně milovali na všech myslitelných místech v jejím bytě a vždycky to skončilo stejně. V peřinách ležela zamotaná sama. Přetrvávala jenom jeho vůně.
Byl cítit spadaným listím a dýmem z dubového dřeva, když se s ním milovala poprvé. Bylo to… strhující. Do té doby udržovala jednu ne příliš funkční známost, kterou On přebil definitivním esem – úchvatným sexem.
Nazývala jej pouze „On“, protože ve skutečnosti jeho jméno ani neznala. Vlastně se ho bála zeptat. Možná, kdyby věděla, jak se jmenuje, přestal by ji navštěvovat. Proto veškerá konverzace mezi nimi by stačila na vydání komplexního kapesního mini slovníku:
„Ach, hmmm, jo, tak, ano ještě!“ a další přidružené neartikulované výkřiky a zvuky.
Jenomže teď musela vstát. Před půl osmou musela být v kanceláři. Na dochvilnosti a poctivé práci si velmi zakládala. A do jejích divokých nocí, kdy slastí radostně vzlykala a při orgasmech křičela, nikomu nic nebylo.
„Jedny lidovky, prosím.“
Kolem trafiky na Karlově náměstí už byl obvyklý ranní cvrkot. Prodavač se usmíval, protože věděl dobře, že za ranní úsměv dostává dýško, které se mu k platu dost hodilo, když živil pět dětí. A Monika spropitné dávala prostě proto, že to byla první část dne, kdy se stalo něco dobrého.
S lidovkami v kabelce se stavila pro své oblíbené velké latté s příchutí karamelu ve Starbucksu. Takto vybavená zamířila na tramvajovou zastávku. Jako každé ráno nastoupila do tramvaje číslo devět a vystoupila na zastávce Vodičkova. Do kanceláře to měla jenom pár metrů.
V teniskách měkce našlapovala po chodníku, upíjela z kelímku kávu a pozorovala zachmuřené tváře. Kolem půl sedmé ráno byla většina lidí myslí ještě napůl v posteli. Chápala to. Podobně se uzavírala do své bubliny také. Byly to chvíle, kdy absolutně netoužila, aby byla středem něčí (číkoli) pozornosti.
Ve víru přijatých objednávek, e-mailů, které rozesílala na všechny strany, vyřizovaných telefonátů a drobných pochůzek po úřadech si kolikrát ani nestihla všimnout, že už je jedenáct. Čas oběda.
Dnes to byl přesně měsíc, co začala prožívat noci plné vášně a smyslnosti. I ve svých, tak moc oblíbených pálivých udon nudlích s hovězím masem, se vrtala s nepřítomným výrazem.
„Kde se vznášíte, Moniko?“ hlas jejího šéfa, sedícího naproti, ji stáhl z výšin zpět do prostředí asijské restaurace, kterou pravidelně navštěvovali.
„Co myslíte? V duchu si procházím další dnešní agendu.“ pohotově odpověděla.
Tobě tak budu říkat, co se mi honí hlavou, pomyslela si. Navenek ukazovala úsměv, který se jí neodrážel v očích. Ty dál zůstávaly zasněné a pokožka pod spodním prádlem byla vydrážděná na maximum.
Jenom pouhý kontakt s látkou se rovnal miniaturnímu orgasmu, protože si okamžitě vybavila dnešní noc. Ještě zbývaly čtyři hodiny do konce pracovní doby a oběd už ztratil teplotu i zájem jeho pojídačky.
Odpoledne to ještě nějak vydržím, ale večer… Kdyby to někdo jenom tušil, propadla bych se studem až do Grónska, abych zchladla.
Málem z důvodu lehké nesoustředěnosti poslala hromadný e-mail tak, aby všichni zákazníci okamžitě viděli, že jejich e-maily již nejsou předmětem obchodního tajemství. V duchu si vynadala do pitomých kravek.
Přesunula e-maily do položky „skrytá“ a již uklidněná hromadné sdělení odeslala. Tohle musí přestat. Nesmíš na něj pořád myslet. Nebo si přehrávat v hlavě to, co s tebou dělá jenom jeho vůně! Plísnila se uvnitř svojí hlavy.
K vlastnímu zděšení zjistila, že odeslala úplně jinou přílohu! Vzápětí ji uklidnilo, že to byl jenom leták z předchozí kampaně. Žádná faktura, nebo cokoli, jako třeba speciální nabídka šitá na míru někomu konkrétnímu… Uf!
Napravila to odesláním nové zprávy. Tentokrát už připojila správnou přílohu, adresy klientů ve skryté položce a navrch přidala upřímnou omluvu. V kopii to poslala svému nadřízenému.
Za deset minut jí přišla zpětná vazba.
Tedy Moniko, já vás nepoznávám. Kdybych vás neznal, tak si myslím, že jste se snad zamilovala, nebo co. R.
Tak to bylo o fous. Kdyby jenom znal příčinu, mohla bych rovnou podat výpověď, proletělo jí hlavou.
Cestou domů se Monika zastavila v několika oblíbených malých obchodech s potravinami.
Preferovala komornější prostředí, protože velká nákupní centra na ni působila rušivě a agresivně. Moc lidí, příliš hluku a příliš mnoho podnětů.
Měla chuť na kuskus s pečenou zeleninou a kuřecím masem. Pro sebe neměla skoro žádnou motivaci vařit ale jíst musela. Její milenec u ní nic nejedl. Připadalo jí to sice zvláštní, ale po pár promilovaných nocích, to hodila za hlavu.
Dnes se ho už zeptá. Potřebuje znát jeho jméno, aby ho mohla vykřikovat v erotikou vybuzeném šílenství. Aby ho mohla vzývat i ve dne. Měla palčivou potřebu možnosti dokola si opakovat třeba Ivan, pokud by to byla ta nejhorší varianta, kterou připouštěla.
I kdyby to byl třeba Černoboh je mi to jedno. Chci ho. I s tím, jaké křestní jméno mu dali.
Nepochybovala o tom, že bude stejně výjimečné, jako On. Už zvuk jeho hlasu, když vzdychal, jí způsoboval citelné záškuby poštěváčku, aniž by do ní vstoupil. Slastí prodchnuté neartikulované výkřiky vydával totiž i během polibků. Nepochybovala ani v nejmenším, že ji chce stejně, jako ona jeho.
Kuskus zalila horkou vodou, přiklopila pokličkou, do remosky dala péct zeleninu s kuřecím masem a šla do sprchy. Potřebovala ze sebe smýt pracovní pot a pachuť nečekaných chyb. Svou roztržitostí málem spáchala těžký obchodní hřích – odhalení obchodních kontaktů.
V duchu tohoto provinění, se drhla žínkou poněkud důkladněji. Ale když dospěla mezi nohy, zvrhlo se intenzivní mydlení v divokou masturbaci, když si představila, jak by ji mohl jazykem dráždit k zešílení, než by ji zdivočelou a plnou chtíče konečně doprovodil k orgasmu.
Vyvrcholila a zavřískla ve sprše, jako raněná srna. Zhroutila se v slastné křeči na podlážku. Zalykala se odeznívající rozkoší i studem nad tím, co od doby, prvního absolutně závratného sexu s Ním, vyváděla.
Přece nejsem nějaká závislačka, která jak si jednou šlehne, nedokáže přestat? Bože, jestli někde jsi, tak Mu vyřiď, že pokud je to dealer sexu, tak chci všechno, co dokáže nabídnout! Rozumíš mi?
Takový monolog vedla s tím, o němž pochybovala již od dětství. Vousatý strýc z obláčku, který vlastně byl jenom pohádkou pro ty, kteří si nevystačí sami. Monika byla spokojená s tím, co žila.
Kdysi se trápila vším možným, čím se tak trápívají pubertální děvčata, kterým osud nadělil dvojče, jež z matčina lůna vyzobalo všechnu krásu, šarm a téměř neměřitelné IQ. Její sestra Milena byla vždy Superstar a ona tiše přešlapovala v jejím stínu.
Teď ale bylo nejdůležitější částí dne nachystat se na večer, ne přemýšlet o minulosti. Dumala, zda ji On zase překvapí. Pokaždé, když se blížila desátá večer, měla v sobě Monika neutuchající pocit, že zešílí.
Žaludek se jí svíral, zrychleně dýchala, ale panika nakonec vždycky ustoupila touze. On si ji při každé návštěvě otevřel na jiné straně, jako vzácnou knihu. Uctíval ji – četl v ní hravým a hbitým jazykem, prsty i celou pokožkou.
Každý milimetr Jeho těla patřil jenom jí. Pět minut před desátou už dýchala přerývaně a přelévaly se přes ni vlny rozkoše. Čekala. V hodině Há, byl za dveřmi On. Na vteřinu přesně. I to ji na něm přitahovalo, jako můru táhne světlo blíž a blíž, až shoří jasným plamenem.
V takových chvílích se jí kdoví proč téměř pravidelně vybavil název oblíbené fantasy knihy Aurora plane. Moničino nitro také planulo a hrozilo, že se přelije ve vlnách přes okraj bytu, zaplaví jasem celý dům, ulici, město…
Nezklamal ji. Stál za dveřmi, vyzařovalo z něj živočišné teplo a vůně, která ji obtočila, jako réva. S úsměvem, který sliboval mnohá potěšení, ji jemně zatlačil zpátky do bytu. Cítila to napětí. Kůži jí líbaly neviditelné energetické výboje.
Je tak nádherná. Ani neví, co pro mě znamená. Žádná mi nikdy nedala víc. Toužím jí to říct. Vyznat se z toho. Ale zatím to nesmím udělat. Musím to vydržet, než přijde ten správný čas. Pak to udělám.
V těle mu proudila žhavá láva a spěchala vstříc Moničině vnitřnímu ohni. Prstem jí něžně přejel po lícní kosti, kopíroval pomalým pohybem křivku její šíje, dokud se nedostal k hrotu ňadra.
Tam na chvilku strnul. Cítí mě ona také stejně? Mám šanci, že až pozná, kdo doopravdy jsem, neuteče na druhý konec světa? Ale ona se na něj tak zadívala, že jakákoli pochybnost opustila jejich společný prostor.
Drsnost, s jakou si ji k sobě přitáhl, v Monice vybudila explozi jisker. Propadla se do extáze už ve chvíli, kdy její vydrážděné bradavky narazily do jeho pevné hrudi. Zachvěla se mu v náručí. Vrhla se na jeho pěkně tvarované rty a ochutnala jeho dech, jazyk, zuby.
Voněl kouřově po whisky a z kůže cítila dubové dřevo. Čím víc ho vdechovala, tím víc narůstalo vzrušení, které se u ní projevilo zvlhnutím dolních úst a mírným vysycháním v hrdle.
Tiskli se k sobě klín na klín. Tentokrát ze sebe nestrhávali oblečení v rychlosti. Každým letmým, nebo intenzivním dotykem se stupňovala erotická tenze.
Všechny jejich vnitřní šťávy se vzpínaly po kapkách k erupci, která hrozila pominutím smyslů. Okusovala a sála mu spodní ret. Rukama zkoumala přes látku kalhot mocně vzdutý a připravený penis.
Ve chvíli, kdy mu ho jemně vyprostila z kalhot a poklekla, zjistila, že není vlhká jenom ona sama. Na špičce pěkně tvarovaného údu se mu perlila kapka. Jasná známka touhy.
Vzala ho do obou rukou a po celé délce od kořenu vzhůru sjela měkce jazykem. Otestovala tu osamělou kapku, vzala ho do úst a sála tak, že opět oba sáhli ke starému známému slovníku plnému oh, hmmm, jooo…
Ach, pokračuj, pokračuj, nevzdávej to s ním! Nevzdávej to se mnou! Křičel beze slov On. Když ji vytáhl za ruku na nohy, objal ji v pase a odnesl na stůl, který už čekal na svou roli.
Prostřel si večeři. Ochutnával její naběhlé rty a prsty mnul dolní okvětní plátky, které pouštěly velké množství nektaru. Tajejí vůně, to mokro, ten žár. Jak bych, kdy mohl přestat po něčem takovém toužit?!
Mezi vzdechy, doteky a laskáním se řítili závratnou rychlostí k oboustrannému vrcholu.
Monika málem zešílela, když jeho prsty nahradily naběhlý penis, který nekompromisně požadoval její mokrý orgasmus.
Když ji vyčerpanou a ukojenou odnášel do postele, v polospánku dostala odvahu a zeptala se:
„Jak se jmenuješ?” Náraz smutku ji připravil o vědomí.
Noční frekvence
Cestou domů se Monika zastavila v několika oblíbených malých obchodech s potravinami.
Preferovala komornější prostředí, protože velká nákupní centra na ni působila rušivě a agresivně. Moc lidí, příliš hluku a příliš mnoho podnětů.
Měla chuť na kuskus s pečenou zeleninou a kuřecím masem. Pro sebe neměla skoro žádnou motivaci vařit ale jíst musela. Její milenec u ní nic nejedl. Připadalo jí to sice zvláštní, ale po pár promilovaných nocích, to hodila za hlavu.
Dnes se ho už zeptá. Potřebuje znát jeho jméno, aby ho mohla vykřikovat v erotikou vybuzeném šílenství. Aby ho mohla vzývat i ve dne. Měla palčivou potřebu možnosti dokola si opakovat třeba Ivan, pokud by to byla ta nejhorší varianta, kterou připouštěla.
I kdyby to byl třeba Černoboh je mi to jedno. Chci ho. I s tím, jaké křestní jméno mu dali.
Nepochybovala o tom, že bude stejně výjimečné, jako On. Už zvuk jeho hlasu, když vzdychal, jí způsoboval citelné záškuby poštěváčku, aniž by do ní vstoupil. Slastí prodchnuté neartikulované výkřiky vydával totiž i během polibků. Nepochybovala ani v nejmenším, že ji chce stejně, jako ona jeho.
Kuskus zalila horkou vodou, přiklopila pokličkou, do remosky dala péct zeleninu s kuřecím masem a šla do sprchy. Potřebovala ze sebe smýt pracovní pot a pachuť nečekaných chyb. Svou roztržitostí málem spáchala těžký obchodní hřích – odhalení obchodních kontaktů.
V duchu tohoto provinění, se drhla žínkou poněkud důkladněji. Ale když dospěla mezi nohy, zvrhlo se intenzivní mydlení v divokou masturbaci, když si představila, jak by ji mohl jazykem dráždit k zešílení, než by ji zdivočelou a plnou chtíče konečně doprovodil k orgasmu.
Vyvrcholila a zavřískla ve sprše, jako raněná srna. Zhroutila se v slastné křeči na podlážku. Zalykala se odeznívající rozkoší i studem nad tím, co od doby, prvního absolutně závratného sexu s Ním, vyváděla.
Přece nejsem nějaká závislačka, která jak si jednou šlehne, nedokáže přestat? Bože, jestli někde jsi, tak Mu vyřiď, že pokud je to dealer sexu, tak chci všechno, co dokáže nabídnout! Rozumíš mi?
Takový monolog vedla s tím, o němž pochybovala již od dětství. Vousatý strýc z obláčku, který vlastně byl jenom pohádkou pro ty, kteří si nevystačí sami. Monika byla spokojená s tím, co žila.
Kdysi se trápila vším možným, čím se tak trápívají pubertální děvčata, kterým osud nadělil dvojče, jež z matčina lůna vyzobalo všechnu krásu, šarm a téměř neměřitelné IQ. Její sestra Milena byla vždy Superstar a ona tiše přešlapovala v jejím stínu.
Teď ale bylo nejdůležitější částí dne nachystat se na večer, ne přemýšlet o minulosti. Dumala, zda ji On zase překvapí. Pokaždé, když se blížila desátá večer, měla v sobě Monika neutuchající pocit, že zešílí.
Žaludek se jí svíral, zrychleně dýchala, ale panika nakonec vždycky ustoupila touze. On si ji při každé návštěvě otevřel na jiné straně, jako vzácnou knihu. Uctíval ji – četl v ní hravým a hbitým jazykem, prsty i celou pokožkou.
Každý milimetr Jeho těla patřil jenom jí. Pět minut před desátou už dýchala přerývaně a přelévaly se přes ni vlny rozkoše. Čekala. V hodině Há, byl za dveřmi On. Na vteřinu přesně. I to ji na něm přitahovalo, jako můru táhne světlo blíž a blíž, až shoří jasným plamenem.
V takových chvílích se jí kdoví proč téměř pravidelně vybavil název oblíbené fantasy knihy Aurora plane. Moničino nitro také planulo a hrozilo, že se přelije ve vlnách přes okraj bytu, zaplaví jasem celý dům, ulici, město…
Nezklamal ji. Stál za dveřmi, vyzařovalo z něj živočišné teplo a vůně, která ji obtočila, jako réva. S úsměvem, který sliboval mnohá potěšení, ji jemně zatlačil zpátky do bytu. Cítila to napětí. Kůži jí líbaly neviditelné energetické výboje.
Je tak nádherná. Ani neví, co pro mě znamená. Žádná mi nikdy nedala víc. Toužím jí to říct. Vyznat se z toho. Ale zatím to nesmím udělat. Musím to vydržet, než přijde ten správný čas. Pak to udělám.
V těle mu proudila žhavá láva a spěchala vstříc Moničině vnitřnímu ohni. Prstem jí něžně přejel po lícní kosti, kopíroval pomalým pohybem křivku její šíje, dokud se nedostal k hrotu ňadra.
Tam na chvilku strnul. Cítí mě ona také stejně? Mám šanci, že až pozná, kdo doopravdy jsem, neuteče na druhý konec světa? Ale ona se na něj tak zadívala, že jakákoli pochybnost opustila jejich společný prostor.
Drsnost, s jakou si ji k sobě přitáhl, v Monice vybudila explozi jisker. Propadla se do extáze už ve chvíli, kdy její vydrážděné bradavky narazily do jeho pevné hrudi. Zachvěla se mu v náručí. Vrhla se na jeho pěkně tvarované rty a ochutnala jeho dech, jazyk, zuby.
Voněl kouřově po whisky a z kůže cítila dubové dřevo. Čím víc ho vdechovala, tím víc narůstalo vzrušení, které se u ní projevilo zvlhnutím dolních úst a mírným vysycháním v hrdle.
Tiskli se k sobě klín na klín. Tentokrát ze sebe nestrhávali oblečení v rychlosti. Každým letmým, nebo intenzivním dotykem se stupňovala erotická tenze.
Všechny jejich vnitřní šťávy se vzpínaly po kapkách k erupci, která hrozila pominutím smyslů. Okusovala a sála mu spodní ret. Rukama zkoumala přes látku kalhot mocně vzdutý a připravený penis.
Ve chvíli, kdy mu ho jemně vyprostila z kalhot a poklekla, zjistila, že není vlhká jenom ona sama. Na špičce pěkně tvarovaného údu se mu perlila kapka. Jasná známka touhy.
Vzala ho do obou rukou a po celé délce od kořenu vzhůru sjela měkce jazykem. Otestovala tu osamělou kapku, vzala ho do úst a sála tak, že opět oba sáhli ke starému známému slovníku plnému oh, hmmm, jooo…
Ach, pokračuj, pokračuj, nevzdávej to s ním! Nevzdávej to se mnou! Křičel beze slov On. Když ji vytáhl za ruku na nohy, objal ji v pase a odnesl na stůl, který už čekal na svou roli.
Prostřel si večeři. Ochutnával její naběhlé rty a prsty mnul dolní okvětní plátky, které pouštěly velké množství nektaru. Tajejí vůně, to mokro, ten žár. Jak bych, kdy mohl přestat po něčem takovém toužit?!
Mezi vzdechy, doteky a laskáním se řítili závratnou rychlostí k oboustrannému vrcholu.
Monika málem zešílela, když jeho prsty nahradily naběhlý penis, který nekompromisně požadoval její mokrý orgasmus.
Když ji vyčerpanou a ukojenou odnášel do postele, v polospánku dostala odvahu a zeptala se:
„Jak se jmenuješ?” Náraz smutku ji připravil o vědomí.
„Kamilo, až mi budeš připravovat v prosinci cukroví, přidej mi do objednávky ještě medovník. Víš, že si na něj máma potrpí. To bych poslouchala ještě do dalších Vánoc. Jo. Přesně. Děkuju!“
Končím hovor a jsem vděčná, že mám takovou kamarádku. Kamča má cukrárnu s pekárnou o dva baráky dál. Malé město, kde se všichni znají a foukají si do talíře. Já jsem pro ně dost nepřijatelný živel, ale na to kašlu. Moje podnikání, moje věc.
Kamila je zákaznice, která si objednala historicky první umělecký objekt, který svěřila pouze do mých rukou. Chtěla si uchovat památku na Robina, kdyby se někdy v daleké budoucnosti stalo, že by mu jeho nástroj slasti nefungoval.
Jo. Živí mě výroba silikonových penisů podle reálné předlohy, která se díky Kamilině výřečnosti dostala nejprve do hledáčku regionálního plátku a následně obletěla celou republiku ve všech možných médiích. Do mého domku, bývalé kovárny s klenutými stropy, jezdí každou chvíli nějaký zájemce o zvěčnění.
Chlapi jsou ješitní a chtějí se pochlubit svým nádobíčkem, ačkoli tvrdí, že se za mnou vypravili jenom kvůli své domácí drahé, nebo nějaké milence. Dokonce jsou ochotni snést nějaký čas nepohodlí oholeného mužství, aby byl výsledek dokonale přirozený.
Jelikož forma potřebuje třicet minut na ztuhnutí, musím ty borce udržovat v sexuální tenzi pornografickým videem, kterých pro tyto účely mám stažených na několika flashkách mraky. Každopádně mám pestrý výběr, poněvadž u každého navozuje vzrušení jiná věc. Co člověk, to jiná chuť a potřeba.
Občas zde mám zákazníky z komunity LGBT a ti jsou sakra nároční na pěkný vizuál, který jim zaručí pořádnou erekci. Navíc jsou většinou slaďouši, kteří se rádi předvádějí a s některými se již roky kamarádím. Například s Edou. Je po Kamile můj nejlepší kamarád a každé Vánoce u mě tráví Boží hod i s Denisem.
Jeho partner je zlatíčko. Pomáhá mi v kuchyni, když Eda šarmantně baví mou věčně rozmrzelou máti, jejímž koníčkem je hltání nových příběhů. Nejvíc žere jednu celkem známou spisovatelku, u které si nikdy nenechá ujít nový díl série o nějakém zločinci, který je tak pohádkově bohatý, jako je sexy.
Zkrátka mi vždycky říká, že jsem tupá, když nechápu, že i ona si zaslouží porci erotiky a vzrušení i napětí. Asi měla všeho s tátou nedostatek. Tak držím hubu, protože i přes sklony k nevrlosti a jisté panovačnosti je moje máma poklad. Kdykoli jsem ji po tátově smrti potřebovala, byla tu pro mě. A já jí chci její péči oplatit alespoň tím, že ji občas pohostím, vyslechnu a trochu obejmu.
Do Vánoc zbývají necelé dva měsíce a já jsem zavalená zakázkami, jako nikdy. Přemýšlím o projektu, kdy moje obvyklá penisiáda bude o Vánocích přetavena v něco víc vánočního. Takové silikonové koule naplněné vzduchem… Ušklíbnu se a rozesměju, poněvadž mě napadají zlotřilé myšlenky, kdy se na stromcích zaprděných maloměšťaček houpou přívěsky jejich domácích páprdů, kteří s gatěmi napůl žerdi krkají, prdí a škrábou se na svých přívěscích.
Rozhodně mě však takový nápad nenechává chladnou. Jakmile chytím tvůrčí zápal, nejsem k udržení. Okamžitě volám Hance, mojí grafičce, která v momentě, kdy hovor přijme volá:
„Dej mi chvilku. Zrovna čistím akvárko a záchůdky kočkám. Zavolám zpátky. Pa!“
V mojí hlavě jede smršť, protože kampaň na úplně přírodní vánoční koule nebude dlouhá, ale doufám, že na příští rok si ji spousta lidí uloží do hlavy jako zajímavý nápad. Hanulka je moje srdeční záležitost, protože naprosto pokaždé dokáže vystihnout moje rozpoložení, které promítne do mého webu.
„Tak co si zase namyslela, Any?“ Ptá se mě Hanul, když volá zpátky.
„Sedíš?“
„Jo. Jako kdybych dělala někdy něco jiného, když dokončím práce kolem zvířeny a rodiny.“ Ucedí sarkasticky. Má toho moc. Chlapa, který má práci a fotbal, různé nálady, dvě děti v pubertě a tchýni k pohledání. Je v mých očích světice, protože já bych její mother in law nejradši zalila silikonem doživotně.
„Budu vyrábět vánoční ozdoby!“ Zaječím radostně, protože idea mým světem hýbe, jako červi mrtvolou.
„Co? Ses zbláznila? Budeš snad ještě ke keramice a silikonovejm penisům dělat skleněný blbosti na mrtvý, nebo umělý stromky?“ Odtuší lehce rozmrzele, ale vzápětí se chytne zřejmě mojí myšlenky někde v éteru, poněvadž dodá: „co zase zmejšlíš? Mám tucha, že zase nějakou chujovinu.“
Podle hlasu poznávám, že se čapla mojí myšlenkové nitě a navíjím si ji opatrně, protože vím, jak je v některých věcech pravoúhlá.
„No, chujovinu ne. Vánoční koule. Podle živejch předloh. Co myslíš, Mubí?“ Pobaveně se zachechtá a vzápětí se krotí, protože má doma žárliváka. Jeden čas nás podezíral, že si to spolu chceme rozdávat. Vůbec nezná naši podstatu „lásky“. Prostě si sedneme lidsky a hotovo.
„Jako bych to viděla živě, Any. Ten můj by si to asi taky zasloužil, ale na sto procent ho k tobě nikdy nedostanu, protože je v něčem děsnej suchar. Však víš.“
Vím. Rozloučíme se po krátké konzultaci, jak by měla web doplnit, protože první exempláře bych musela udělat ještě dneska. Kouknu na hodiny a nevidím své šance marně. Myslím, že Eda mi pár kluků dohodí a jelikož budou mými modely pro kšeft, hodlám je rozmazlovat.
Kouknu do zásob, jaké dobroty bych jim mohla naservírovat a jsem mírně znepokojená. Černé olivy, rybičky v tomatě a kuskus. Bídné. Zvednu zadek, sáhnu po batůžku, klíčích a mažu do supermarketu. Dám si rychlochůzi, což znamená, že za deset minut budu tam. Volám Edovi, ale momentálně má obsazeno. Píšu mu rychle zprávu na WhatsApp, aby zkusil sehnat nějaké modely a taky dodám, že super by byli Marian a Misty. Dál se nezdržuju a letím kupředu.
V marketu vybírám rychle na místech, která mám důvěrně prozkoumaná. Házím do košíku různé oblíbené pochutiny a ještě dvě láhve prosecca navíc, protože moje milé „buzničky“ jsou na bublinkách tak trochu závislé. Doufám, že Eda sežene Mariana a Misty. Dvojku kluků, kteří spolu obrážejí módní přehlídky a pak se baví parodiemi na profláknuté modely.
Na Instáči a TikToku je milují. Já jsem proti nim se svými pěti tisíci followers úplně marná. Ale oni jsou showmani, já jedu jenom svoje umění. Je jisté, že nemůžu světu naservírovat každého ptáka, který mi projde rukama. Jsem ve vztahu ke klientovi něco, jako lékař. Co je v ateliéru, zůstane v ateliéru. Vždycky. Za tím si stojím.
Nákup mi zatíží batoh a ještě musím přidat dvě tašky. Vleču se s nákladem, jako soumar a nadávám, že jsem byla líná vytáhnout Yarunu. Mám starou Toyotu Yaris a je pro mě zkrátka Yaruna. Člen mé v podstatě jednočlenné domácnosti. Občas ji provětrám, když jedu za Hanulkou na sever Moravy, ale to je jednou do roka. Jinak se snažím být trošku eco friendly, abych nezasírala planetu víc, něž je nutné.
Většinou naše setkání jednou za rok vypadá, jako bychom se viděly snad každý den – stále si máme o čem povídat. Navzdory tomu, že z mého rodného Matějkova je vzdálenost mezi námi víc než čtyři stovky kilometrů. Karviná je prostě mrtě času daleko. Vždycky si spolu dáme nějaký drink u bazénu a já svojí vizáží provokuji babu tchýni.
Dráždí ji, že jsme obě hubené a máme vkus. Ona v květovaných šatech od Vietnamců přenáší svůj toxický pohled na svět na své nejbližší okolí, ale spolu jí odoláváme velmi dobře. Já si provokativně před ní vždy prohrábnu fialové vlasy, které mám střižené lehce extravagantně – krátká zubatá ofina, cípaté mikádo a jasně fialová barva.
V kombinaci s mým tetováním a oblíbenými volnými lacláči, působím, jako jedová rozbuška. Babizna si vždycky po mé návštěvě dá na měsíc pokoj, protože odmítá vejít tam, kde jsem se podle ní sprostě roztahovala. Mubí má tak na nějakou chvíli klid a líp se jí dýchá.
Teď dýchám já, protože od marketu je k mým dveřím sice kousek, ale do kopce. Kovárna kdysi stála na kraji vesnice, ale postupem času ji obrostly jiné domy, jako dřevo obsadí kolonie chorošů. Pro svůj aťas jsem si kovárnu vybrala ještě v době, kdy jsem měla mrtě důvodů trhnout se od mámy.
Dnes si říkám, že někde určitě budou andělé, kteří vedou naše kroky. Za dobu mé umělecké dráhy jsem se vypracovala. Tudíž jsem žádaná a svého druhu jedinečná. Ano. Najdou se paka, která se snaží kopírovat moji tvorbu, ale schází jim můj rukopis. Na chvilku vzplanou, ale potom jim něco chybí a lidi stejně jdou zpátky za mnou.
Klika? Možná. Spíš opravdovost. Jsem ve svém umění pravdivá. Sáhnu na dřeň sobě i modelu, který si lehne do mého polohovacího křesla. Možná přispívá i kouzlo starých časů, které jsem nechala dýchat ze zdí kovárny. Místy jsem se rozhodla pro přiznané odhalené zdivo, aby rozbilo jednotvárnost bílé výmalby.
Docházím k brance a popruhy mě řežou do ramen. Uvažuji, proč jsem Yarunu odstavila na dlouhý čas ve dvoře. Pořád jsem ještě nevyrostla z toho, že mám docela slušnou fyzickou sílu, která by měla být dle mého názoru vhodně a plně využita. Jsem sama sobě otrokářem. Hnus, ale praktický. Funím, ale nakonec mě dostihne pocit naprosté spokojenosti, protože jsem vše dostala domů a jen sáhnu na kouli odemčených dveří, zvoní mobil a na obrazovce dotykáče svítí Eda.
„Čus zlatouši!“ Hulákám na něj udýchaně, když hovor přijmu.
„Mělas divokej sex, ty zvíře? Kohopak tam máš?“
„Nemám tu nikoho, jenom táhnu nákup, kterej se vážně pronesl.“ Odpovím, když zavírám konečně dveře.
„Proč se proboha nevysereš na ekologii? Yaruna je určitě zase opuštěná na dvoře a ty orvaná, jako angrešt. Ale k věci, brouku. Volalas mi, taky psala, takže čuju, že něco echt velkýho se v tý tvojí hlavičce zase klube.“
„Hele, můžou teda Marian a Misty ke mně dnes dorazit? Potřebovala bych je na novej projekt. Budu totiž dělat origoš vánoční ozdoby, který budou mít tvar chlapskejch koulí. Myslíš, že je splašíš? Jako je to narychlo, vím. Ale oni jsou na tohle perfektní. Uděláš to pro mě?“
„Jasan, miláčku. Jedu je hnedle vyzvednout. Beztak mají dnes volno a věnují se jenom čuňačinkám, tak ať jsou trošíčku užiteční. A já se budu hezky koukat, jak tvoříš. Jo. Taky dovezu jednohubky od Hubáčků. Jsou úžasný. Tak páá! Za hodinku jsme u tebe, zlatíčko.“
Zavěsím a zaberu se do přípravy občerstvení, takže když zvoní u dveří, zrovna dokončuji poslední úpravy na stole. Tihle kluci mají rádi všechno elegantní a stylové, což je maličkost. Můj smysl pro detail a nápad se vždycky nějak okotí. Momentálně všechno ladí do fialova s mými vlasy.
„Ahoj lásky, děkuju, že jste takoví úžasní a nevybodli jste se na mě! Slibuju, že si užijeme zábavu. Pojďte dál. Mám pro vás dobroty a prosecco je vychlazený tak akorát.“
„Víš že pro tebe všechno, pusinko. Jo, Any. Tohle je Petr. Celý nám to hezky nafotí!“
Ukazuje na nově příchozího fešáka. Zjišťuji, že stisk má pevný a jeho úsměv není zrovna falešný. Přivítám všechny vřele a zvu je dál.
„Nejdřív si dejte něco na zub a já připravím všechny silikonový serepetičky, který potřebuju.“
Eda, Marian a Misty se vrhnou ke kuchyňskému stolu a já v aťasu připravuji všechny složky na výrobu plánovaných vánočních ozdob. Petr fotí v kuchyni, v ateliéru a taky mě pobídne, abych mu zapózovala.
Jsem pro každou špatnost, tak se usadím na křeslo, kde většinou sedí moji zákazníci. Zaujmu pozici děsně hloubající osoby – sedím s nohou přes nohu, jednu ruku dám v bok, druhou si podepřu bradu, zašklebím se a nechám ho udělat snímek mého profilu.
Pořád se docela pěkně usmívá a foťák cvaká, jako divý.
Vánoční ozdoby
„Kamilo, až mi budeš připravovat v prosinci cukroví, přidej mi do objednávky ještě medovník. Víš, že si na něj máma potrpí. To bych poslouchala ještě do dalších Vánoc. Jo. Přesně. Děkuju!“
Končím hovor a jsem vděčná, že mám takovou kamarádku. Kamča má cukrárnu s pekárnou o dva baráky dál. Malé město, kde se všichni znají a foukají si do talíře. Já jsem pro ně dost nepřijatelný živel, ale na to kašlu. Moje podnikání, moje věc.
Kamila je zákaznice, která si objednala historicky první umělecký objekt, který svěřila pouze do mých rukou. Chtěla si uchovat památku na Robina, kdyby se někdy v daleké budoucnosti stalo, že by mu jeho nástroj slasti nefungoval.
Jo. Živí mě výroba silikonových penisů podle reálné předlohy, která se díky Kamilině výřečnosti dostala nejprve do hledáčku regionálního plátku a následně obletěla celou republiku ve všech možných médiích. Do mého domku, bývalé kovárny s klenutými stropy, jezdí každou chvíli nějaký zájemce o zvěčnění.
Chlapi jsou ješitní a chtějí se pochlubit svým nádobíčkem, ačkoli tvrdí, že se za mnou vypravili jenom kvůli své domácí drahé, nebo nějaké milence. Dokonce jsou ochotni snést nějaký čas nepohodlí oholeného mužství, aby byl výsledek dokonale přirozený.
Jelikož forma potřebuje třicet minut na ztuhnutí, musím ty borce udržovat v sexuální tenzi pornografickým videem, kterých pro tyto účely mám stažených na několika flashkách mraky. Každopádně mám pestrý výběr, poněvadž u každého navozuje vzrušení jiná věc. Co člověk, to jiná chuť a potřeba.
Občas zde mám zákazníky z komunity LGBT a ti jsou sakra nároční na pěkný vizuál, který jim zaručí pořádnou erekci. Navíc jsou většinou slaďouši, kteří se rádi předvádějí a s některými se již roky kamarádím. Například s Edou. Je po Kamile můj nejlepší kamarád a každé Vánoce u mě tráví Boží hod i s Denisem.
Jeho partner je zlatíčko. Pomáhá mi v kuchyni, když Eda šarmantně baví mou věčně rozmrzelou máti, jejímž koníčkem je hltání nových příběhů. Nejvíc žere jednu celkem známou spisovatelku, u které si nikdy nenechá ujít nový díl série o nějakém zločinci, který je tak pohádkově bohatý, jako je sexy.
Zkrátka mi vždycky říká, že jsem tupá, když nechápu, že i ona si zaslouží porci erotiky a vzrušení i napětí. Asi měla všeho s tátou nedostatek. Tak držím hubu, protože i přes sklony k nevrlosti a jisté panovačnosti je moje máma poklad. Kdykoli jsem ji po tátově smrti potřebovala, byla tu pro mě. A já jí chci její péči oplatit alespoň tím, že ji občas pohostím, vyslechnu a trochu obejmu.
Do Vánoc zbývají necelé dva měsíce a já jsem zavalená zakázkami, jako nikdy. Přemýšlím o projektu, kdy moje obvyklá penisiáda bude o Vánocích přetavena v něco víc vánočního. Takové silikonové koule naplněné vzduchem… Ušklíbnu se a rozesměju, poněvadž mě napadají zlotřilé myšlenky, kdy se na stromcích zaprděných maloměšťaček houpou přívěsky jejich domácích páprdů, kteří s gatěmi napůl žerdi krkají, prdí a škrábou se na svých přívěscích.
Rozhodně mě však takový nápad nenechává chladnou. Jakmile chytím tvůrčí zápal, nejsem k udržení. Okamžitě volám Hance, mojí grafičce, která v momentě, kdy hovor přijme volá:
„Dej mi chvilku. Zrovna čistím akvárko a záchůdky kočkám. Zavolám zpátky. Pa!“
V mojí hlavě jede smršť, protože kampaň na úplně přírodní vánoční koule nebude dlouhá, ale doufám, že na příští rok si ji spousta lidí uloží do hlavy jako zajímavý nápad. Hanulka je moje srdeční záležitost, protože naprosto pokaždé dokáže vystihnout moje rozpoložení, které promítne do mého webu.
„Tak co si zase namyslela, Any?“ Ptá se mě Hanul, když volá zpátky.
„Sedíš?“
„Jo. Jako kdybych dělala někdy něco jiného, když dokončím práce kolem zvířeny a rodiny.“ Ucedí sarkasticky. Má toho moc. Chlapa, který má práci a fotbal, různé nálady, dvě děti v pubertě a tchýni k pohledání. Je v mých očích světice, protože já bych její mother in law nejradši zalila silikonem doživotně.
„Budu vyrábět vánoční ozdoby!“ Zaječím radostně, protože idea mým světem hýbe, jako červi mrtvolou.
„Co? Ses zbláznila? Budeš snad ještě ke keramice a silikonovejm penisům dělat skleněný blbosti na mrtvý, nebo umělý stromky?“ Odtuší lehce rozmrzele, ale vzápětí se chytne zřejmě mojí myšlenky někde v éteru, poněvadž dodá: „co zase zmejšlíš? Mám tucha, že zase nějakou chujovinu.“
Podle hlasu poznávám, že se čapla mojí myšlenkové nitě a navíjím si ji opatrně, protože vím, jak je v některých věcech pravoúhlá.
„No, chujovinu ne. Vánoční koule. Podle živejch předloh. Co myslíš, Mubí?“ Pobaveně se zachechtá a vzápětí se krotí, protože má doma žárliváka. Jeden čas nás podezíral, že si to spolu chceme rozdávat. Vůbec nezná naši podstatu „lásky“. Prostě si sedneme lidsky a hotovo.
„Jako bych to viděla živě, Any. Ten můj by si to asi taky zasloužil, ale na sto procent ho k tobě nikdy nedostanu, protože je v něčem děsnej suchar. Však víš.“
Vím. Rozloučíme se po krátké konzultaci, jak by měla web doplnit, protože první exempláře bych musela udělat ještě dneska. Kouknu na hodiny a nevidím své šance marně. Myslím, že Eda mi pár kluků dohodí a jelikož budou mými modely pro kšeft, hodlám je rozmazlovat.
Kouknu do zásob, jaké dobroty bych jim mohla naservírovat a jsem mírně znepokojená. Černé olivy, rybičky v tomatě a kuskus. Bídné. Zvednu zadek, sáhnu po batůžku, klíčích a mažu do supermarketu. Dám si rychlochůzi, což znamená, že za deset minut budu tam. Volám Edovi, ale momentálně má obsazeno. Píšu mu rychle zprávu na WhatsApp, aby zkusil sehnat nějaké modely a taky dodám, že super by byli Marian a Misty. Dál se nezdržuju a letím kupředu.
V marketu vybírám rychle na místech, která mám důvěrně prozkoumaná. Házím do košíku různé oblíbené pochutiny a ještě dvě láhve prosecca navíc, protože moje milé „buzničky“ jsou na bublinkách tak trochu závislé. Doufám, že Eda sežene Mariana a Misty. Dvojku kluků, kteří spolu obrážejí módní přehlídky a pak se baví parodiemi na profláknuté modely.
Na Instáči a TikToku je milují. Já jsem proti nim se svými pěti tisíci followers úplně marná. Ale oni jsou showmani, já jedu jenom svoje umění. Je jisté, že nemůžu světu naservírovat každého ptáka, který mi projde rukama. Jsem ve vztahu ke klientovi něco, jako lékař. Co je v ateliéru, zůstane v ateliéru. Vždycky. Za tím si stojím.
Nákup mi zatíží batoh a ještě musím přidat dvě tašky. Vleču se s nákladem, jako soumar a nadávám, že jsem byla líná vytáhnout Yarunu. Mám starou Toyotu Yaris a je pro mě zkrátka Yaruna. Člen mé v podstatě jednočlenné domácnosti. Občas ji provětrám, když jedu za Hanulkou na sever Moravy, ale to je jednou do roka. Jinak se snažím být trošku eco friendly, abych nezasírala planetu víc, něž je nutné.
Většinou naše setkání jednou za rok vypadá, jako bychom se viděly snad každý den – stále si máme o čem povídat. Navzdory tomu, že z mého rodného Matějkova je vzdálenost mezi námi víc než čtyři stovky kilometrů. Karviná je prostě mrtě času daleko. Vždycky si spolu dáme nějaký drink u bazénu a já svojí vizáží provokuji babu tchýni.
Dráždí ji, že jsme obě hubené a máme vkus. Ona v květovaných šatech od Vietnamců přenáší svůj toxický pohled na svět na své nejbližší okolí, ale spolu jí odoláváme velmi dobře. Já si provokativně před ní vždy prohrábnu fialové vlasy, které mám střižené lehce extravagantně – krátká zubatá ofina, cípaté mikádo a jasně fialová barva.
V kombinaci s mým tetováním a oblíbenými volnými lacláči, působím, jako jedová rozbuška. Babizna si vždycky po mé návštěvě dá na měsíc pokoj, protože odmítá vejít tam, kde jsem se podle ní sprostě roztahovala. Mubí má tak na nějakou chvíli klid a líp se jí dýchá.
Teď dýchám já, protože od marketu je k mým dveřím sice kousek, ale do kopce. Kovárna kdysi stála na kraji vesnice, ale postupem času ji obrostly jiné domy, jako dřevo obsadí kolonie chorošů. Pro svůj aťas jsem si kovárnu vybrala ještě v době, kdy jsem měla mrtě důvodů trhnout se od mámy.
Dnes si říkám, že někde určitě budou andělé, kteří vedou naše kroky. Za dobu mé umělecké dráhy jsem se vypracovala. Tudíž jsem žádaná a svého druhu jedinečná. Ano. Najdou se paka, která se snaží kopírovat moji tvorbu, ale schází jim můj rukopis. Na chvilku vzplanou, ale potom jim něco chybí a lidi stejně jdou zpátky za mnou.
Klika? Možná. Spíš opravdovost. Jsem ve svém umění pravdivá. Sáhnu na dřeň sobě i modelu, který si lehne do mého polohovacího křesla. Možná přispívá i kouzlo starých časů, které jsem nechala dýchat ze zdí kovárny. Místy jsem se rozhodla pro přiznané odhalené zdivo, aby rozbilo jednotvárnost bílé výmalby.
Docházím k brance a popruhy mě řežou do ramen. Uvažuji, proč jsem Yarunu odstavila na dlouhý čas ve dvoře. Pořád jsem ještě nevyrostla z toho, že mám docela slušnou fyzickou sílu, která by měla být dle mého názoru vhodně a plně využita. Jsem sama sobě otrokářem. Hnus, ale praktický. Funím, ale nakonec mě dostihne pocit naprosté spokojenosti, protože jsem vše dostala domů a jen sáhnu na kouli odemčených dveří, zvoní mobil a na obrazovce dotykáče svítí Eda.
„Čus zlatouši!“ Hulákám na něj udýchaně, když hovor přijmu.
„Mělas divokej sex, ty zvíře? Kohopak tam máš?“
„Nemám tu nikoho, jenom táhnu nákup, kterej se vážně pronesl.“ Odpovím, když zavírám konečně dveře.
„Proč se proboha nevysereš na ekologii? Yaruna je určitě zase opuštěná na dvoře a ty orvaná, jako angrešt. Ale k věci, brouku. Volalas mi, taky psala, takže čuju, že něco echt velkýho se v tý tvojí hlavičce zase klube.“
„Hele, můžou teda Marian a Misty ke mně dnes dorazit? Potřebovala bych je na novej projekt. Budu totiž dělat origoš vánoční ozdoby, který budou mít tvar chlapskejch koulí. Myslíš, že je splašíš? Jako je to narychlo, vím. Ale oni jsou na tohle perfektní. Uděláš to pro mě?“
„Jasan, miláčku. Jedu je hnedle vyzvednout. Beztak mají dnes volno a věnují se jenom čuňačinkám, tak ať jsou trošíčku užiteční. A já se budu hezky koukat, jak tvoříš. Jo. Taky dovezu jednohubky od Hubáčků. Jsou úžasný. Tak páá! Za hodinku jsme u tebe, zlatíčko.“
Zavěsím a zaberu se do přípravy občerstvení, takže když zvoní u dveří, zrovna dokončuji poslední úpravy na stole. Tihle kluci mají rádi všechno elegantní a stylové, což je maličkost. Můj smysl pro detail a nápad se vždycky nějak okotí. Momentálně všechno ladí do fialova s mými vlasy.
„Ahoj lásky, děkuju, že jste takoví úžasní a nevybodli jste se na mě! Slibuju, že si užijeme zábavu. Pojďte dál. Mám pro vás dobroty a prosecco je vychlazený tak akorát.“
„Víš že pro tebe všechno, pusinko. Jo, Any. Tohle je Petr. Celý nám to hezky nafotí!“
Ukazuje na nově příchozího fešáka. Zjišťuji, že stisk má pevný a jeho úsměv není zrovna falešný. Přivítám všechny vřele a zvu je dál.
„Nejdřív si dejte něco na zub a já připravím všechny silikonový serepetičky, který potřebuju.“
Eda, Marian a Misty se vrhnou ke kuchyňskému stolu a já v aťasu připravuji všechny složky na výrobu plánovaných vánočních ozdob. Petr fotí v kuchyni, v ateliéru a taky mě pobídne, abych mu zapózovala.
Jsem pro každou špatnost, tak se usadím na křeslo, kde většinou sedí moji zákazníci. Zaujmu pozici děsně hloubající osoby – sedím s nohou přes nohu, jednu ruku dám v bok, druhou si podepřu bradu, zašklebím se a nechám ho udělat snímek mého profilu.
Pořád se docela pěkně usmívá a foťák cvaká, jako divý.
Prolog
Nemluvím několik let. Ne snad proto, že bych mluvit nemohl. Pouze považuji řeč za zbytečný zdroj neklidu. Jsem zmetek a rváč, který by udělal lépe, kdyby se nikdy nenarodil. Mými žilami proudí lidská krev, ale z jedné poloviny… je démonská.
Démoni kdysi žili mezi námi a od člověka bys je nerozeznal. Ve starých kronikách se píše, že vynikali neobyčejnou silou a pohledností. Ale taky krutostí a lstivostí. Tudíž k rozpoznání byli pouze tehdy, když dali světu najevo svou moc, kterou si nadevše užívali.
No a já jsem jejich poslední potomek. Tedy pokud je mi známo. Zdědil jsem jistý druh přitažlivosti a ladnosti. Také sílu. Kéž bych nic z toho neměl. Jsem osamělý, jak může být jen někdo, kdo se příliš liší od většiny.
Jsem vyčerpaný, protože jsem dopustil, abych se stal mašinou na rozdávání ran a vydělávání neskutečného množství peněz. Doznávám, že mi výdělky přináší luxus a pohodlí, když zrovna nestojím v aréně proti stejným zmetkům, jako jsem já sám, ale je to vůbec nějaký život?
Dát někomu nakládačku? Žádný problém. Zlámat mu hnáty? Brnkačka. Jsem v tom tak dobrý, že skandující fanoušci řvou: „Němý král! Němý král!“ Hlupáci. Milují mě, platí za mé zápasy nechutné množství peněz, ale nic o mně neví. Kdyby jen tušili, co jsem ve skutečnosti zač, zřejmě by mě začali nenávidět tak, že bych se stal lovnou zvěří.
Děkuji, nemám zájem. Mám pitomý život. Jiný neznám. Ale vzít si ho nenechám. Vlastně všechno, co si od dětství pamatuju, byl jeden velký průser. Sirotek v bandě rebelů, kteří se protiví systému a vůdci? Jo. Tím jsem byl. Tloukli mě jako žito.
Snažil jsem se, ale byl jsem tehdy pouhé slabé lidské mládě. Do dnešního dne cítím pachuť plesniviny na patře, když jsem se s krysami přetahoval o zbytky jídla, které někdo odhodil, protože už byl příliš sytý. Já si zažil hladu plné břicho.
Občas jsem si okusoval kůži zevnitř tváří a úst, abych měl dojem, že něco jím. Byl div, že moje tělo neodmítlo dál existovat. V současnosti mě živí bití protivníků, obrážení barů a každou noc si užívám společnost jiné holky. No a co? Jsem rváč a sráč. Proč bych si měl hrát na zlatíčko?
Kapitola 1.
Ostrovy spojené Geránie, hnízdo rebelů
„Héééj! Kam si myslíš, že zdrháš, smrade?! Slyšíš?“
Ječí na drobnou a ustrašenou Myrnu o dvě hlavy vyšší Stern. Zmetek. Synáček vůdce rebelů. Neustále má potřebu každému předvádět svou sílu a moc, kterou těží převážně z pozice svého otce. Je namachrovaný až běda. Vnímám, jak Myrna panikaří a snaží se ještě víc zrychlit, když za ní dusají hbité nohy Sternových nohsledů.
Jeden z nich ji dohoní a strhne za hubená ramínka k zemi. Upadne dozadu a do krve si rozbije hlavu o štěrk. Jak vidím krev, zatmí se mi před očima. Vře ve mně vztek a stoupá mi žilami vzhůru. Cítím se náhle nepochopitelně neporazitelně.
Vím, že s jistotou dostanu další nakládačku, ale nehodlám je nechat, aby ubližovali někomu slabému. Zahodím kladivo, sjedu ze žebříku, na kterém jsem opravoval střechu vdově Cynthii Almsterové a letím k těm šmejdům, kteří si dokonce dovolují na Myrnu močit!
Jsem úplně bez sebe, když mezi ně vletím a rozháním se pěstmi. Najednou začnou po mých ranách odletovat, jako kdyby nic nevážili. Připadám si, jako ve snu, protože řev těch grázlíků vibruje vzduchem a já jsem v pár vteřinách u Myrny. Sténá a tiše pláče.
Než jí stihnu pomoct na nohy, Stern jí kopne do boku, až z jejích úst vyjde téměř nelidský řev. V ten moment mě chytí slepý vztek a já toho hajzla sejmu levým hákem. Padne na zadek a civí skoro vyděšeně.
Když ze sebe začne sypat nadávky, které by slušely spíš jeho fotrovi, osud má zpečetěný. Vystartuji a moje pěsti se mění téměř v kladiva, kterými načechrávám Sternovi ksicht i žebra a několikrát též rozkrok. Nemá sílu se mi bránit? Nebo jsem nějak moc rychlý a silný? Vždyť jsem naposledy sotva lezl, když si mě podali. Problesknou mi hlavou udivené myšlenky.
Jakmile se zkrvavený přestane hýbat a jeho kumpáni s jekotem mizí za nejbližšími domy, uvědomím si, že můj úkol není trestat, ale pomoci Myrně. Zvednu ji do náruče a nesu ke Kassandře.
Je nejlepší léčitelka na ostrovech a máme kliku, že si vybrala naši opevněnou rebelskou osadu, když uvážíme, že mohla zůstat v hlavním městě a žít si báječně. Tam by byla téměř placena zlatem. Šušká se o tom, že snad někoho zabila a zde se skrývá, ale já těm povídačkám nevěřím.
Má totiž ty nejjemnější ruce a nejlaskavější srdce, které znám. Ačkoli tyto své vlastnosti mistrně skrývá za hrubé chování. V hospodě dokáže přepít ty nejdrsnější chlapy a mám za to, že by s nimi dokázala vytřít podlahu, kdyby chtěla.
„Kruci. Co dělala? Ne, neříkej mi to. Já se z toho Sterna jednou poseru, to ti říkám. Dávej si na něj majzla. Je to zákeřnej zmetek.“
„Jo. Ten leží na místě v krvi. Asi jsem ho zabil. Myslím.“ Odtuším. Ona vyjekne:
„Ty ses taky asi úplně posral? Kams dal mozek, Erlete?! A vlastně jak…?“ Zmlkne překvapením, zatímco její ruce kmitají a přivádějí Myrnu k sobě.
Ta trochu sténá a taky pláče, ale podle výrazu Kassandry, když ji vyšetřuje vidím, že je kupodivu celkem v pohodě. Uložíme ji do postele pro marody. Kassandra vezme svou „zázračnou“ brašnu, sáhne do skříňky a vyndá ještě pro jistotu injekční stříkačku, jehlu a nějakou lahvičku. Tipuji, že obsahuje morfium. Jestli jsem tu svini nezabil, bude ji jistě potřebovat.
„Musíš ihned zmizet, blbče pitomej! To Nathan nenechá jenom tak. Tady ti hrozí provaz, nebo vězení v Gaulasu. Ani jedno nechceš. Sbal svejch pár švestek a vypadni někam, kde tě nevyčmuchají.“
„Já se nemám za co stydět. On je svině a měl by trpět! A musím ti s ním pomoct. Sama ho neuneseš.“ Odpovídám naštvaně, ale pevně a s podivem shledávám, že Kassandra se na mě pouze obezřetně podívá a údivem se jí rozšíří oči.
„Jak to, žes nedostal nakládačku i ty? Okamžitě mi odpověz zcela pravdivě, co se stalo. Jak je možný, že dnes nemáš ani škrábanec?!“
S odpovědí si dávám na čas, protože sám vlastně nevím, co se stalo a kde se vzala má síla, mrštnost a schopnost vnímat všechny pohyby okolo. Jak vysvětlit něco, co sám nechápu? Zvolím taktiku mlčení navzdory tomu, jak se na mě léčitelka mračí.
Pomalu docházíme k tomu hajzlovi. Hýbe se a fňuká. Hádám, že jsem ho sice zřídil, ale přežije. Zřejmě. Kassandra ho zkušeně prohmatává na všech myslitelných místech a zle se po mně podívá.
„Tohle si udělal ty? Je zbitej, jako žito. Má zlomený dvě žena, přeraženej nos a vymknutý rameno. Byls něčím sjetej?! Sakra! Tohle nevypadá moc dobře. Měl bys vážně vzít kramle a neukazovat…“ Náhle v půlce věty zmlkne.
Během jejího proslovu se totiž seběhli místní povaleči a za nimi se v mžiku vynořil samotný vůdce rebelů Nathan Moller. Z jeho výrazu nevěštím nic dobrého. Za ním se ještě objeví dva nadupaní strážci pořádku. V ruce drží kvéry a rozhodně nevypadají, že by zkusili být milí.
„Tys mi zřídil kluka, ty zkurvenej šmejde!? Za to půjdeš do lapáku a už z něj doživotně nevylezeš! Chyťte ho, ztřískejte ho do bezvědomí a zavřete do cely. To mám z toho, že se starám o vdovy a sirotky. Zasraná práce! Jako bych neměl dost starostí s vymýšlením strategie odporu. Ještě mi budou sráči tvého kalibru…“ Zarazí se, poškrábe se na zarostlém ksichtu a naštvaný tón se mění v obezřetný. „Jak si ho zrovna ty mohl takhle zmlátit?! Vždycky si dostal přes hubu ty. Tak jak…?“
„Nathane. Prostě se to nějak stalo. Erleta si klidně zavři. Ale tvůj kluk by měl bejt co nejdřív ve svý posteli a jeho matka by se měla snažit o něj pečovat. Bude teď trpět bolestmi, než mu srostou žebra. A podržte mi ho, ať mu můžu nahodit zpátky rameno a srovnat nos. Teď mu píchnu trochu morfia, aby to líp snášel. Takže nečumte, padejte pro nosítka a pak teprve řešte co Erlet provedl.“
Loupne po mně zlostně očima, vztekle si prohlíží čumily a zase vidím, jak všichni přijímají Kassandřinu vůli. Dva z postávajících se rozběhnou pro nosítka do Kassandřina domu, Nathan posadí Sterna, klekne si za něj a opře si ho téměř něžně o hruď. Šmejd napadající slabší dostane injekci a za nějakou chvilku zvadne. Pohled má skelný, výraz přiblblý..
Slyším nechutné křupnutí, když mu léčitelka rovná nos. Ošiju se. Není mi příjemné hledět na někoho, kdo trpí, ale u vědomí, že se jedná zrovna o Sterna opět oláme hroty mých obav o druhé a já se přistihuji, že mu vlastně utrpení přeju.
Strážci pořádku mě chytí za ramena, zkroutí mi ruce dozadu a nasadí želízka. Cestou do cely mě mlátí pěstmi. Nevím, jak je to možné… rány bolí, ale spíš nějak legračně. Ne jako dřív. Jsem z toho zmatený. Jsem přesvědčený, že do Gaulasu nemůžu jít, když jsem chránil slabšího. Navíc holku.
Nechám je, aby mě skopli do sklepa, kterému říkají cela. Nemáme zde ani žandarmerii. To rebelové ve své osadě nestrpí. Několikrát se snažili naše hnízdo ovládnout, nebo rozprášit, ale nakonec se zbytečných a nákladných pokusů vzdali. V kopcích a bez techniky, která by jim umožnila napadnout nás shora jsou nahraní.
Ovšem když rebelové chtějí, žandarmerie se hodí. Určitě mě budou odvážet oni. Druhý den ráno se za mnou dostaví do cely Kassandra. Jsem překvapený, ale i trochu potěšený. Konečně někdo, kdo má o mou maličkost jakýsi zájem. Jinak jsem byl vždycky nula, která měla v životě víc hladu a bití než radosti.
„Ukaž mi svaly. Hned!“ Přikáže, když se nemám k žádné reakci. Netuším, co po mně chce. Přistoupím k ní a natáhnu ruku.
„Ne takhle. Zatni paži tak, jako bys chtěl někomu jednu natáhnout. A dělej. Mám na tebe jen deset minut. Řekla jsem, že tě musím před odvozem vyšetřit, jestli nebyl tvůj organismus napadený nějakou chorobou.“
Poslechnu a dělám, co říká. Vezme bleskem jehlu a než se na cokoli zmůžu, zaboří mi ji do bicepsu! Jen to lehce štípne, ale jinak nic zvláštního. Valím oči a nejsem schopný slova. Když jehlu vytáhne, opět jen maličko zaštípe.
„A teď ten pohyb udělej znovu, ale rychleji a směrem k mému nosu.“ Říká a chmuří se jí čelo čím dál víc.
„To nejde… Já…“
„Nekecej a okamžitě dělej, co ti říkám!“
Neochotně poslechnu, poněvadž cítím, že mám skutečně v těle nečekanou obrovskou sílu. Váhavě zatnu pěst a mířím Kassandře na obličej. Rána nestihne dopadnout. Ona je zatraceně rychlá. Nechápu, co se děje. Zasykne a udýchaně se posadí na kavalec. Pokyne mi, abych udělal totéž.
„Teď ti vezmu krev. Pokud jsi to, co si myslím, tak pro tebe bude lepší bejt zalezlej v lochu. ukaž.“
Zkušeně mi zaškrtí ruku, nechá mě jí zapumpovat, zapíchne jehlu a přiloží zkumavku. Moje krev má divný měděný nádech a lehce jiskří. Vždycky když mi tekla z rozbitého nosu, byla normální. Červená, jako u všech ostatních lidí. Mám najednou strach. Sevře se mi žaludek a zvracel bych.
Kassandra hledí na zkumavku, viditelně zbledne a zašeptá:
„A kurva. Třikrát nesvatá kurva. To není možný. Démonská krev. No do hajzlu!“
Strnu a nejsem schopný pohybu. Nevím, o čem vůbec mele. Jaký démoni? Ti přece už dávno… Vyhynuli. Ale pokud… Nechci domyslet. Mlčím a jsem strachy bez sebe.
„Kassandro? Dá se to nějak odstranit? Já nechci. Nemůžu být…“ Položí mi ruku na rameno a soucitně na mě hledí.
„Nejsem si úplně jistá. Ovšem pokud se mi testem potvrdí moje domněnka… Budeš se muset hodně naučit o své rase, aby se z tebe nestalo monstrum. Pokud zítra přijdu, jsi jistě z jejich krve. Pokud nepřijdu, můžeš klidně spát. Ale ve vězení tě při první bitce zabijou.“ Hladí mě po tváři a její oči jsou měkce mateřské a plné slz.
„No, obojí mě ohromně uklidnilo, Kassandro.“ Uchechtnu se zoufale a je mi skoro do pláče. Ani jedna vyhlídka není něco, po čem by normální člověk toužil. Obejmu ji a ona mizí.
Strávím bezesnou noc, kdy se jen neklidně převaluji a všechno se ve mně mydlí ze strany na stranu. Modlím se v duchu, aby Kassandra nepřišla a já měl za nedlouho jistou smrt.
Bojím se smrti, ale je to jediná jistota, že se nestanu něčím strašlivým. Pár legend jsem jako dítě četl a považoval je za pomatené pohádky.
Němý král
Prolog
Nemluvím několik let. Ne snad proto, že bych mluvit nemohl. Pouze považuji řeč za zbytečný zdroj neklidu. Jsem zmetek a rváč, který by udělal lépe, kdyby se nikdy nenarodil. Mými žilami proudí lidská krev, ale z jedné poloviny… je démonská.
Démoni kdysi žili mezi námi a od člověka bys je nerozeznal. Ve starých kronikách se píše, že vynikali neobyčejnou silou a pohledností. Ale taky krutostí a lstivostí. Tudíž k rozpoznání byli pouze tehdy, když dali světu najevo svou moc, kterou si nadevše užívali.
No a já jsem jejich poslední potomek. Tedy pokud je mi známo. Zdědil jsem jistý druh přitažlivosti a ladnosti. Také sílu. Kéž bych nic z toho neměl. Jsem osamělý, jak může být jen někdo, kdo se příliš liší od většiny.
Jsem vyčerpaný, protože jsem dopustil, abych se stal mašinou na rozdávání ran a vydělávání neskutečného množství peněz. Doznávám, že mi výdělky přináší luxus a pohodlí, když zrovna nestojím v aréně proti stejným zmetkům, jako jsem já sám, ale je to vůbec nějaký život?
Dát někomu nakládačku? Žádný problém. Zlámat mu hnáty? Brnkačka. Jsem v tom tak dobrý, že skandující fanoušci řvou: „Němý král! Němý král!“ Hlupáci. Milují mě, platí za mé zápasy nechutné množství peněz, ale nic o mně neví. Kdyby jen tušili, co jsem ve skutečnosti zač, zřejmě by mě začali nenávidět tak, že bych se stal lovnou zvěří.
Děkuji, nemám zájem. Mám pitomý život. Jiný neznám. Ale vzít si ho nenechám. Vlastně všechno, co si od dětství pamatuju, byl jeden velký průser. Sirotek v bandě rebelů, kteří se protiví systému a vůdci? Jo. Tím jsem byl. Tloukli mě jako žito.
Snažil jsem se, ale byl jsem tehdy pouhé slabé lidské mládě. Do dnešního dne cítím pachuť plesniviny na patře, když jsem se s krysami přetahoval o zbytky jídla, které někdo odhodil, protože už byl příliš sytý. Já si zažil hladu plné břicho.
Občas jsem si okusoval kůži zevnitř tváří a úst, abych měl dojem, že něco jím. Byl div, že moje tělo neodmítlo dál existovat. V současnosti mě živí bití protivníků, obrážení barů a každou noc si užívám společnost jiné holky. No a co? Jsem rváč a sráč. Proč bych si měl hrát na zlatíčko?
Kapitola 1.
Ostrovy spojené Geránie, hnízdo rebelů
„Héééj! Kam si myslíš, že zdrháš, smrade?! Slyšíš?“
Ječí na drobnou a ustrašenou Myrnu o dvě hlavy vyšší Stern. Zmetek. Synáček vůdce rebelů. Neustále má potřebu každému předvádět svou sílu a moc, kterou těží převážně z pozice svého otce. Je namachrovaný až běda. Vnímám, jak Myrna panikaří a snaží se ještě víc zrychlit, když za ní dusají hbité nohy Sternových nohsledů.
Jeden z nich ji dohoní a strhne za hubená ramínka k zemi. Upadne dozadu a do krve si rozbije hlavu o štěrk. Jak vidím krev, zatmí se mi před očima. Vře ve mně vztek a stoupá mi žilami vzhůru. Cítím se náhle nepochopitelně neporazitelně.
Vím, že s jistotou dostanu další nakládačku, ale nehodlám je nechat, aby ubližovali někomu slabému. Zahodím kladivo, sjedu ze žebříku, na kterém jsem opravoval střechu vdově Cynthii Almsterové a letím k těm šmejdům, kteří si dokonce dovolují na Myrnu močit!
Jsem úplně bez sebe, když mezi ně vletím a rozháním se pěstmi. Najednou začnou po mých ranách odletovat, jako kdyby nic nevážili. Připadám si, jako ve snu, protože řev těch grázlíků vibruje vzduchem a já jsem v pár vteřinách u Myrny. Sténá a tiše pláče.
Než jí stihnu pomoct na nohy, Stern jí kopne do boku, až z jejích úst vyjde téměř nelidský řev. V ten moment mě chytí slepý vztek a já toho hajzla sejmu levým hákem. Padne na zadek a civí skoro vyděšeně.
Když ze sebe začne sypat nadávky, které by slušely spíš jeho fotrovi, osud má zpečetěný. Vystartuji a moje pěsti se mění téměř v kladiva, kterými načechrávám Sternovi ksicht i žebra a několikrát též rozkrok. Nemá sílu se mi bránit? Nebo jsem nějak moc rychlý a silný? Vždyť jsem naposledy sotva lezl, když si mě podali. Problesknou mi hlavou udivené myšlenky.
Jakmile se zkrvavený přestane hýbat a jeho kumpáni s jekotem mizí za nejbližšími domy, uvědomím si, že můj úkol není trestat, ale pomoci Myrně. Zvednu ji do náruče a nesu ke Kassandře.
Je nejlepší léčitelka na ostrovech a máme kliku, že si vybrala naši opevněnou rebelskou osadu, když uvážíme, že mohla zůstat v hlavním městě a žít si báječně. Tam by byla téměř placena zlatem. Šušká se o tom, že snad někoho zabila a zde se skrývá, ale já těm povídačkám nevěřím.
Má totiž ty nejjemnější ruce a nejlaskavější srdce, které znám. Ačkoli tyto své vlastnosti mistrně skrývá za hrubé chování. V hospodě dokáže přepít ty nejdrsnější chlapy a mám za to, že by s nimi dokázala vytřít podlahu, kdyby chtěla.
„Kruci. Co dělala? Ne, neříkej mi to. Já se z toho Sterna jednou poseru, to ti říkám. Dávej si na něj majzla. Je to zákeřnej zmetek.“
„Jo. Ten leží na místě v krvi. Asi jsem ho zabil. Myslím.“ Odtuším. Ona vyjekne:
„Ty ses taky asi úplně posral? Kams dal mozek, Erlete?! A vlastně jak…?“ Zmlkne překvapením, zatímco její ruce kmitají a přivádějí Myrnu k sobě.
Ta trochu sténá a taky pláče, ale podle výrazu Kassandry, když ji vyšetřuje vidím, že je kupodivu celkem v pohodě. Uložíme ji do postele pro marody. Kassandra vezme svou „zázračnou“ brašnu, sáhne do skříňky a vyndá ještě pro jistotu injekční stříkačku, jehlu a nějakou lahvičku. Tipuji, že obsahuje morfium. Jestli jsem tu svini nezabil, bude ji jistě potřebovat.
„Musíš ihned zmizet, blbče pitomej! To Nathan nenechá jenom tak. Tady ti hrozí provaz, nebo vězení v Gaulasu. Ani jedno nechceš. Sbal svejch pár švestek a vypadni někam, kde tě nevyčmuchají.“
„Já se nemám za co stydět. On je svině a měl by trpět! A musím ti s ním pomoct. Sama ho neuneseš.“ Odpovídám naštvaně, ale pevně a s podivem shledávám, že Kassandra se na mě pouze obezřetně podívá a údivem se jí rozšíří oči.
„Jak to, žes nedostal nakládačku i ty? Okamžitě mi odpověz zcela pravdivě, co se stalo. Jak je možný, že dnes nemáš ani škrábanec?!“
S odpovědí si dávám na čas, protože sám vlastně nevím, co se stalo a kde se vzala má síla, mrštnost a schopnost vnímat všechny pohyby okolo. Jak vysvětlit něco, co sám nechápu? Zvolím taktiku mlčení navzdory tomu, jak se na mě léčitelka mračí.
Pomalu docházíme k tomu hajzlovi. Hýbe se a fňuká. Hádám, že jsem ho sice zřídil, ale přežije. Zřejmě. Kassandra ho zkušeně prohmatává na všech myslitelných místech a zle se po mně podívá.
„Tohle si udělal ty? Je zbitej, jako žito. Má zlomený dvě žena, přeraženej nos a vymknutý rameno. Byls něčím sjetej?! Sakra! Tohle nevypadá moc dobře. Měl bys vážně vzít kramle a neukazovat…“ Náhle v půlce věty zmlkne.
Během jejího proslovu se totiž seběhli místní povaleči a za nimi se v mžiku vynořil samotný vůdce rebelů Nathan Moller. Z jeho výrazu nevěštím nic dobrého. Za ním se ještě objeví dva nadupaní strážci pořádku. V ruce drží kvéry a rozhodně nevypadají, že by zkusili být milí.
„Tys mi zřídil kluka, ty zkurvenej šmejde!? Za to půjdeš do lapáku a už z něj doživotně nevylezeš! Chyťte ho, ztřískejte ho do bezvědomí a zavřete do cely. To mám z toho, že se starám o vdovy a sirotky. Zasraná práce! Jako bych neměl dost starostí s vymýšlením strategie odporu. Ještě mi budou sráči tvého kalibru…“ Zarazí se, poškrábe se na zarostlém ksichtu a naštvaný tón se mění v obezřetný. „Jak si ho zrovna ty mohl takhle zmlátit?! Vždycky si dostal přes hubu ty. Tak jak…?“
„Nathane. Prostě se to nějak stalo. Erleta si klidně zavři. Ale tvůj kluk by měl bejt co nejdřív ve svý posteli a jeho matka by se měla snažit o něj pečovat. Bude teď trpět bolestmi, než mu srostou žebra. A podržte mi ho, ať mu můžu nahodit zpátky rameno a srovnat nos. Teď mu píchnu trochu morfia, aby to líp snášel. Takže nečumte, padejte pro nosítka a pak teprve řešte co Erlet provedl.“
Loupne po mně zlostně očima, vztekle si prohlíží čumily a zase vidím, jak všichni přijímají Kassandřinu vůli. Dva z postávajících se rozběhnou pro nosítka do Kassandřina domu, Nathan posadí Sterna, klekne si za něj a opře si ho téměř něžně o hruď. Šmejd napadající slabší dostane injekci a za nějakou chvilku zvadne. Pohled má skelný, výraz přiblblý..
Slyším nechutné křupnutí, když mu léčitelka rovná nos. Ošiju se. Není mi příjemné hledět na někoho, kdo trpí, ale u vědomí, že se jedná zrovna o Sterna opět oláme hroty mých obav o druhé a já se přistihuji, že mu vlastně utrpení přeju.
Strážci pořádku mě chytí za ramena, zkroutí mi ruce dozadu a nasadí želízka. Cestou do cely mě mlátí pěstmi. Nevím, jak je to možné… rány bolí, ale spíš nějak legračně. Ne jako dřív. Jsem z toho zmatený. Jsem přesvědčený, že do Gaulasu nemůžu jít, když jsem chránil slabšího. Navíc holku.
Nechám je, aby mě skopli do sklepa, kterému říkají cela. Nemáme zde ani žandarmerii. To rebelové ve své osadě nestrpí. Několikrát se snažili naše hnízdo ovládnout, nebo rozprášit, ale nakonec se zbytečných a nákladných pokusů vzdali. V kopcích a bez techniky, která by jim umožnila napadnout nás shora jsou nahraní.
Ovšem když rebelové chtějí, žandarmerie se hodí. Určitě mě budou odvážet oni. Druhý den ráno se za mnou dostaví do cely Kassandra. Jsem překvapený, ale i trochu potěšený. Konečně někdo, kdo má o mou maličkost jakýsi zájem. Jinak jsem byl vždycky nula, která měla v životě víc hladu a bití než radosti.
„Ukaž mi svaly. Hned!“ Přikáže, když se nemám k žádné reakci. Netuším, co po mně chce. Přistoupím k ní a natáhnu ruku.
„Ne takhle. Zatni paži tak, jako bys chtěl někomu jednu natáhnout. A dělej. Mám na tebe jen deset minut. Řekla jsem, že tě musím před odvozem vyšetřit, jestli nebyl tvůj organismus napadený nějakou chorobou.“
Poslechnu a dělám, co říká. Vezme bleskem jehlu a než se na cokoli zmůžu, zaboří mi ji do bicepsu! Jen to lehce štípne, ale jinak nic zvláštního. Valím oči a nejsem schopný slova. Když jehlu vytáhne, opět jen maličko zaštípe.
„A teď ten pohyb udělej znovu, ale rychleji a směrem k mému nosu.“ Říká a chmuří se jí čelo čím dál víc.
„To nejde… Já…“
„Nekecej a okamžitě dělej, co ti říkám!“
Neochotně poslechnu, poněvadž cítím, že mám skutečně v těle nečekanou obrovskou sílu. Váhavě zatnu pěst a mířím Kassandře na obličej. Rána nestihne dopadnout. Ona je zatraceně rychlá. Nechápu, co se děje. Zasykne a udýchaně se posadí na kavalec. Pokyne mi, abych udělal totéž.
„Teď ti vezmu krev. Pokud jsi to, co si myslím, tak pro tebe bude lepší bejt zalezlej v lochu. ukaž.“
Zkušeně mi zaškrtí ruku, nechá mě jí zapumpovat, zapíchne jehlu a přiloží zkumavku. Moje krev má divný měděný nádech a lehce jiskří. Vždycky když mi tekla z rozbitého nosu, byla normální. Červená, jako u všech ostatních lidí. Mám najednou strach. Sevře se mi žaludek a zvracel bych.
Kassandra hledí na zkumavku, viditelně zbledne a zašeptá:
„A kurva. Třikrát nesvatá kurva. To není možný. Démonská krev. No do hajzlu!“
Strnu a nejsem schopný pohybu. Nevím, o čem vůbec mele. Jaký démoni? Ti přece už dávno… Vyhynuli. Ale pokud… Nechci domyslet. Mlčím a jsem strachy bez sebe.
„Kassandro? Dá se to nějak odstranit? Já nechci. Nemůžu být…“ Položí mi ruku na rameno a soucitně na mě hledí.
„Nejsem si úplně jistá. Ovšem pokud se mi testem potvrdí moje domněnka… Budeš se muset hodně naučit o své rase, aby se z tebe nestalo monstrum. Pokud zítra přijdu, jsi jistě z jejich krve. Pokud nepřijdu, můžeš klidně spát. Ale ve vězení tě při první bitce zabijou.“ Hladí mě po tváři a její oči jsou měkce mateřské a plné slz.
„No, obojí mě ohromně uklidnilo, Kassandro.“ Uchechtnu se zoufale a je mi skoro do pláče. Ani jedna vyhlídka není něco, po čem by normální člověk toužil. Obejmu ji a ona mizí.
Strávím bezesnou noc, kdy se jen neklidně převaluji a všechno se ve mně mydlí ze strany na stranu. Modlím se v duchu, aby Kassandra nepřišla a já měl za nedlouho jistou smrt.
Bojím se smrti, ale je to jediná jistota, že se nestanu něčím strašlivým. Pár legend jsem jako dítě četl a považoval je za pomatené pohádky.
Prolog
Pach plísně. Taky zatuchliny, prachu a neštěstí. Zdi nasáklé vodou a porostlé mechem. Už neutíkám. Není kam.
Takhle to vypadá, když skončí válka. V rozvalinách a sutinách se snaží přežít lidé i krysy. V batohu na zádech mám celý svět.
Když pokládám plachtu na zem, pro jistotu prohlížím strop, který nade mnou vypadá neporušený. Plísně si nebudu všímat. Lepší její společnost než společnost lidí. Po zásahu nějakou bombou s patogenem, nebo mutagenem, prostě s nějakou srágorou, které za mák nerozumím, se mnoho z nás proměnilo v podivná monstra. Kdo ví, co to bylo vlastně vůbec zač. Nejsem vědec a zeptat se nemám koho.
Já nejsem nakažená. Zatím ne. Ale vím jistě, že dlouho nevydržím vzdorovat. Přijdou si pro mě. Počítám s jistou smrtí, nebo proměnou, o které nevím, jak moc mě zasáhne. Jestli mi zůstane alespoň trocha lidskosti.
Na plachtu položím batoh, ze kterého vytáhnu kousavou vojenskou deku, která naštěstí kouše jenom jemně a nikoho nenakazí. Navíc je pod ní teplo. Vyndám nůž a konzervu se sušeným masem.
Chvilku se láduju, protože jsem neměla v hubě jídlo ani nepamatuju. Šetřila jsem si je pro chvíle nouze nejvyšší. Nastala dnes. Se soumrakem budou tady. Už ani nemám strach. Vyprchal společně s tisíci kilometrů, které mám v nohách.
Někdo nevydrží ani týden. Já to dala půl roku. Ale už nechci. Končím.
Kapitola 1.
Mám vztek, protože doprava zamrzla na mrtvým bodě. Klepu prsty o volant a snažím se vydržet nekonečné popojíždění a troubení jednoduchých jedinců, kteří si myslí, že klaksonem prošťouchnou tradiční zácpu.
Praha je skvělá, ale ne v parnu, když vězíte v autě, a klimatizace nefunguje. Proč by neodešla na odpočinek zrovna týden před dovolenou, kdy mám nejvíc práce? Není čas ztrácet čas, tudíž jsem bez komfortu.
Musím se zastavit ještě v marketu a nakoupit tátovi nějaké jídlo, protože on nesnáší nakupování a já to přece mám snadný, když si vozím zadek. Dovezu mu, co chce a mám klid. Naučila jsem se držet hubu a nehádat se, když jde o staršího člověka, který mě vychoval. Ale nebýt to táta…
Mávnu rukou, protože myšlenky na moje nepohodlí jsou vlastně každodenní připomínkou toho, že žiju v celkem slušném světě. Mám co jíst, kde spát a můj nerudný otec je vlastně zlatíčko, které se pouze děsivě nudí. Od máminy smrti je takový.
Štěstí, že bydlím na druhém konci Prahy. Nedám na Nusle dopustit ať si lidé říkají, co chtějí. Platím majiteli slušný nájem a taky za parkovací stání ve vnitrobloku, kde má můj Hugouš slušné zázemí, poněvadž bez čipu se přes bytelnou bránu jen tak někdo nedostane.
Musel by být Batman, nebo procházet zdí. Takže mám pokoj od zlodějů, kteří kradou rádia, nebo rovnou celá auta. Poplácám svého plechového miláčka Hondu CRV po palubce a jsem ráda, že se zase o něco posouváme.
Vztek se zmírňuje a já plánuju, že zavolám Ester a zajdeme na večeři do korejského bistra. Potřebuju si trochu vypálit pusu, abych tolik necítila venkovní žár.
Hodina v zácpě ze mě vyrobila mokrou myš. Z vlasů i těla mi leje pot a jsem sakra ráda, že se nelíčím. Vypadala bych jako panda s příliš chlupatou hlavou a vůbec ne roztomilá.
V obchodě házím do košíku všechno, co si táta naporoučel a nespěchám, protože klimatizace v obchodě je vítaná. Chvílemi mi přebíhá mráz po pažích a zádech, ale užívám si to. Bradavky se mi postaví a trčí pod tričkem skrze tenkou látku podprsenky.
Olíznu si horní ret a cítím slano. U chlaďáku otevřu posuvné dveře a nechávám na sebe chvíli proudit ledový vzduch. Předstírám, že vybírám jogurty, ale naštěstí mě nikdo z personálu neletí peskovat, abych si pospíšila. Zřejmě jsou v takovém počasí lidé více chápaví.
Chápavě se netváří zakrslý vyzáblý týpek, který opodál drží v ruce okurku. Najednou jí šermuje proti mně a na celou samoobsluhu huláká:
„No prosím, to se furt mele o ekologii a panička si tu větrá kozy u chlaďáku! Víte vůbec, co stojí takové otevření dvířek peněz?!“
Nevadí mi jenom fakt, że je hulvát, ale také je mi z něj zle. Propocené tričko mu smrdí, jako kdyby se vykoupal v kozím sýru a když se okurka přiblíží příliš k blízko k mému obličeji, vytrhnu mu zeleninu z ruky a zasyčím mu z výšky do obličeje:
„To by stačilo, vážený. Ještě chvilku a osobně vás tou okurkou přetáhnu přes hlavu, abyste se vzpamatoval. Nepřejte si mě vidět nasranou!“ Dodám výhrůžně a rázuju s plným vozíkem před sebou k pokladně.
Okurku mu cestou elegantně hodím do koše, který vláčí po zemi za sebou. Čumí, jako kdyby mu uplavaly hračky a pomalu bych si troufla tvrdit, že má prasečí očička plná slzí. Vůbec mi toho trotla není líto.
Na kase zaplatím kartou a beru si lupen, abych ho mohla předat mému rodiči, který mi pošle peníze na účet. Je na svůj věk ještě docela dobrý v používání moderních výdobytků civilizace.
Ve chvíli, kdy nakládám věci do auta, někde děsně zahřmí. Mám dojem, že se země otřásla. Asi do něčeho prásklo. Zřejmě bouřka. Jenomže sotva doložím vozík na své místo, znovu prásknutí, otřes a spustí se šílený houkání sirén. Není první středa v měsíci, takže něco hodně smrdí. Mažu do auta, abych měla šanci nějak zavčasu dojet za tátou.
V tu chvíli bohužel ještě netuším, že začalo něco, co se nedá vyřešit jízdou za otcem. Sednu za volant, nastartuju a zapnu rádio. Chvíli lovím stanici a zrovna chytnu zprávy.
„Česká republika byla napadena neznámým útočníkem. Praha je bombardována a taktéž další velká města. Máte-li v blízkosti kryt, nebo dům se sklepem, ukryjte se s balíčkem nejnutnějších věcí…“ Zbytek hlášení zaniká v praskání a dalších detonacích.
Žaludek mi začne tancovat a mám chuť blít. Okolo auta běhají a ječí lidi. Matky se řvoucími kojenci v náručí. Babky a dědulové o holích. Někteří padají na kolena a začínají se modlit.
Zkouším volat tátovi, ale telefon je totálně hluchý. Třesou se mi ruce a potí se nejenom vedrem. Mezi prsy mi stéká čůrek potu a po páteři stejně tak. Mám strach. Jsem podělaná, až na zádech. Nejradši bych řvala, ale představa táty, jak musí být bez sebe z toho, že neví, kde jsem…
Zatnu pěsti a horečnatě ve vší té vřavě přemýšlím. Zatím to vypadá, že bomby padají dál od centra, protože z parkoviště nejsou vidět žádné záblesky. Z Florence jsou Nusle teoreticky kousek. Ale doma nemám nic, než rybičky, který zachraňovat nemá cenu, pokud už náš dům třeba nestojí. Myslím na kraviny. Jsou důležitější věci. Musím za tátou.
Ve všeobecným šílenství a strachu se stejně autem nikam nedostanu. Vozím s sebou batoh, kdybych to s nákupem někdy přepískla. Má obsah přes šedesát litrů a dokážu do něj nacpat neskutečnou spoustu věcí.
Obrním se proti všemu hluku a příšernýmu smradu strachu. Ne. To není smrad strachu. Skrček od chlaďáku klečí kousek ode mě a brečí, jako dítě. Pláče a vzlyká, že nechce umřít.
Kozí sýr nabral jeho pláčem na síle. Mračím se na něj, ale on mě zřejmě pro slzy nevidí. Všichni zmatkují. Někteří lidé začínají rabovat prodejnu. Mě si nikdo nevšímá. Jsem těsně před padesátkou zkrátka neviditelná. Hugo je trochu, jako já. Má odřený plechy a je hodně zaprášený, ale jinak je silný a solidní kus. Na autokosmetiku nebyl čas.
Popadnu batoh ze zadní sedačky. Začnu do něj systematicky cpát věci, které s sebou běžně vozím na pobyt v přírodě a z auta je nikdy nevyndávám. Mezi jiným také přihazuju autolékárničku. Beru všechny možný konzervy, co si táta naporoučel, taky dvě láhve s vodou. Nesmím přehnat náklad, když se s ním potřebuju pohybovat.
Na řadu přijde i nůž, který si prozíravě připnu na pásek k boku, aby byl po ruce. Dál beru tažný lano a plachtu. Skládám všechno do nejmenšího detailu navzdory spěchu, který se hlásí o svá práva. Rány se ozývají dál, ale připadá mi, že se vzdalují.
Strašlivé vzpomínky
Prolog
Pach plísně. Taky zatuchliny, prachu a neštěstí. Zdi nasáklé vodou a porostlé mechem. Už neutíkám. Není kam.
Takhle to vypadá, když skončí válka. V rozvalinách a sutinách se snaží přežít lidé i krysy. V batohu na zádech mám celý svět.
Když pokládám plachtu na zem, pro jistotu prohlížím strop, který nade mnou vypadá neporušený. Plísně si nebudu všímat. Lepší její společnost než společnost lidí. Po zásahu nějakou bombou s patogenem, nebo mutagenem, prostě s nějakou srágorou, které za mák nerozumím, se mnoho z nás proměnilo v podivná monstra. Kdo ví, co to bylo vlastně vůbec zač. Nejsem vědec a zeptat se nemám koho.
Já nejsem nakažená. Zatím ne. Ale vím jistě, že dlouho nevydržím vzdorovat. Přijdou si pro mě. Počítám s jistou smrtí, nebo proměnou, o které nevím, jak moc mě zasáhne. Jestli mi zůstane alespoň trocha lidskosti.
Na plachtu položím batoh, ze kterého vytáhnu kousavou vojenskou deku, která naštěstí kouše jenom jemně a nikoho nenakazí. Navíc je pod ní teplo. Vyndám nůž a konzervu se sušeným masem.
Chvilku se láduju, protože jsem neměla v hubě jídlo ani nepamatuju. Šetřila jsem si je pro chvíle nouze nejvyšší. Nastala dnes. Se soumrakem budou tady. Už ani nemám strach. Vyprchal společně s tisíci kilometrů, které mám v nohách.
Někdo nevydrží ani týden. Já to dala půl roku. Ale už nechci. Končím.
Kapitola 1.
Mám vztek, protože doprava zamrzla na mrtvým bodě. Klepu prsty o volant a snažím se vydržet nekonečné popojíždění a troubení jednoduchých jedinců, kteří si myslí, že klaksonem prošťouchnou tradiční zácpu.
Praha je skvělá, ale ne v parnu, když vězíte v autě, a klimatizace nefunguje. Proč by neodešla na odpočinek zrovna týden před dovolenou, kdy mám nejvíc práce? Není čas ztrácet čas, tudíž jsem bez komfortu.
Musím se zastavit ještě v marketu a nakoupit tátovi nějaké jídlo, protože on nesnáší nakupování a já to přece mám snadný, když si vozím zadek. Dovezu mu, co chce a mám klid. Naučila jsem se držet hubu a nehádat se, když jde o staršího člověka, který mě vychoval. Ale nebýt to táta…
Mávnu rukou, protože myšlenky na moje nepohodlí jsou vlastně každodenní připomínkou toho, že žiju v celkem slušném světě. Mám co jíst, kde spát a můj nerudný otec je vlastně zlatíčko, které se pouze děsivě nudí. Od máminy smrti je takový.
Štěstí, že bydlím na druhém konci Prahy. Nedám na Nusle dopustit ať si lidé říkají, co chtějí. Platím majiteli slušný nájem a taky za parkovací stání ve vnitrobloku, kde má můj Hugouš slušné zázemí, poněvadž bez čipu se přes bytelnou bránu jen tak někdo nedostane.
Musel by být Batman, nebo procházet zdí. Takže mám pokoj od zlodějů, kteří kradou rádia, nebo rovnou celá auta. Poplácám svého plechového miláčka Hondu CRV po palubce a jsem ráda, že se zase o něco posouváme.
Vztek se zmírňuje a já plánuju, že zavolám Ester a zajdeme na večeři do korejského bistra. Potřebuju si trochu vypálit pusu, abych tolik necítila venkovní žár.
Hodina v zácpě ze mě vyrobila mokrou myš. Z vlasů i těla mi leje pot a jsem sakra ráda, že se nelíčím. Vypadala bych jako panda s příliš chlupatou hlavou a vůbec ne roztomilá.
V obchodě házím do košíku všechno, co si táta naporoučel a nespěchám, protože klimatizace v obchodě je vítaná. Chvílemi mi přebíhá mráz po pažích a zádech, ale užívám si to. Bradavky se mi postaví a trčí pod tričkem skrze tenkou látku podprsenky.
Olíznu si horní ret a cítím slano. U chlaďáku otevřu posuvné dveře a nechávám na sebe chvíli proudit ledový vzduch. Předstírám, že vybírám jogurty, ale naštěstí mě nikdo z personálu neletí peskovat, abych si pospíšila. Zřejmě jsou v takovém počasí lidé více chápaví.
Chápavě se netváří zakrslý vyzáblý týpek, který opodál drží v ruce okurku. Najednou jí šermuje proti mně a na celou samoobsluhu huláká:
„No prosím, to se furt mele o ekologii a panička si tu větrá kozy u chlaďáku! Víte vůbec, co stojí takové otevření dvířek peněz?!“
Nevadí mi jenom fakt, że je hulvát, ale také je mi z něj zle. Propocené tričko mu smrdí, jako kdyby se vykoupal v kozím sýru a když se okurka přiblíží příliš k blízko k mému obličeji, vytrhnu mu zeleninu z ruky a zasyčím mu z výšky do obličeje:
„To by stačilo, vážený. Ještě chvilku a osobně vás tou okurkou přetáhnu přes hlavu, abyste se vzpamatoval. Nepřejte si mě vidět nasranou!“ Dodám výhrůžně a rázuju s plným vozíkem před sebou k pokladně.
Okurku mu cestou elegantně hodím do koše, který vláčí po zemi za sebou. Čumí, jako kdyby mu uplavaly hračky a pomalu bych si troufla tvrdit, že má prasečí očička plná slzí. Vůbec mi toho trotla není líto.
Na kase zaplatím kartou a beru si lupen, abych ho mohla předat mému rodiči, který mi pošle peníze na účet. Je na svůj věk ještě docela dobrý v používání moderních výdobytků civilizace.
Ve chvíli, kdy nakládám věci do auta, někde děsně zahřmí. Mám dojem, že se země otřásla. Asi do něčeho prásklo. Zřejmě bouřka. Jenomže sotva doložím vozík na své místo, znovu prásknutí, otřes a spustí se šílený houkání sirén. Není první středa v měsíci, takže něco hodně smrdí. Mažu do auta, abych měla šanci nějak zavčasu dojet za tátou.
V tu chvíli bohužel ještě netuším, že začalo něco, co se nedá vyřešit jízdou za otcem. Sednu za volant, nastartuju a zapnu rádio. Chvíli lovím stanici a zrovna chytnu zprávy.
„Česká republika byla napadena neznámým útočníkem. Praha je bombardována a taktéž další velká města. Máte-li v blízkosti kryt, nebo dům se sklepem, ukryjte se s balíčkem nejnutnějších věcí…“ Zbytek hlášení zaniká v praskání a dalších detonacích.
Žaludek mi začne tancovat a mám chuť blít. Okolo auta běhají a ječí lidi. Matky se řvoucími kojenci v náručí. Babky a dědulové o holích. Někteří padají na kolena a začínají se modlit.
Zkouším volat tátovi, ale telefon je totálně hluchý. Třesou se mi ruce a potí se nejenom vedrem. Mezi prsy mi stéká čůrek potu a po páteři stejně tak. Mám strach. Jsem podělaná, až na zádech. Nejradši bych řvala, ale představa táty, jak musí být bez sebe z toho, že neví, kde jsem…
Zatnu pěsti a horečnatě ve vší té vřavě přemýšlím. Zatím to vypadá, že bomby padají dál od centra, protože z parkoviště nejsou vidět žádné záblesky. Z Florence jsou Nusle teoreticky kousek. Ale doma nemám nic, než rybičky, který zachraňovat nemá cenu, pokud už náš dům třeba nestojí. Myslím na kraviny. Jsou důležitější věci. Musím za tátou.
Ve všeobecným šílenství a strachu se stejně autem nikam nedostanu. Vozím s sebou batoh, kdybych to s nákupem někdy přepískla. Má obsah přes šedesát litrů a dokážu do něj nacpat neskutečnou spoustu věcí.
Obrním se proti všemu hluku a příšernýmu smradu strachu. Ne. To není smrad strachu. Skrček od chlaďáku klečí kousek ode mě a brečí, jako dítě. Pláče a vzlyká, že nechce umřít.
Kozí sýr nabral jeho pláčem na síle. Mračím se na něj, ale on mě zřejmě pro slzy nevidí. Všichni zmatkují. Někteří lidé začínají rabovat prodejnu. Mě si nikdo nevšímá. Jsem těsně před padesátkou zkrátka neviditelná. Hugo je trochu, jako já. Má odřený plechy a je hodně zaprášený, ale jinak je silný a solidní kus. Na autokosmetiku nebyl čas.
Popadnu batoh ze zadní sedačky. Začnu do něj systematicky cpát věci, které s sebou běžně vozím na pobyt v přírodě a z auta je nikdy nevyndávám. Mezi jiným také přihazuju autolékárničku. Beru všechny možný konzervy, co si táta naporoučel, taky dvě láhve s vodou. Nesmím přehnat náklad, když se s ním potřebuju pohybovat.
Na řadu přijde i nůž, který si prozíravě připnu na pásek k boku, aby byl po ruce. Dál beru tažný lano a plachtu. Skládám všechno do nejmenšího detailu navzdory spěchu, který se hlásí o svá práva. Rány se ozývají dál, ale připadá mi, že se vzdalují.
Venku už pořádně nepršelo, ani nepamatuju. V mojí díře, kde mě matka s otčímem nechávají žít, je smrad. Žádný okno. Jenom matrace a olezlá deka. Veškerej můj majetek se sestává z pracovního overalu, vyšisovanýho tílka, starejch tenkejch ponožek, zánovních pracovních bot a pěknýho šroubováku.
Opravuju s ním starý robotický kraksny, který už jsou za zenitem. Učila jsem se od starýho profíka, kterej bydlí v garáži a umí spravit snad všechno na světě.
Jediná věc, která v mým podělaným životě má opravdu nějakou hodnotu, je kroužek v mým nose. Na pohled je úplně k ničemu, ale jedná se o vzácnej sběratelskej kousek, protože ho gravíroval umělou inteligencí vedenej kovotepeckej robot.
Je strašně starej. Vyrobenej ještě před rozpadem ekonomiky. Jenomže tohle o něm vím jenom já. Sběratel, kterej ho na nárožních informačních tablech poptává ani netuší, v jakejch rukách takovej poklad je.
Nabízí miliardu ocelotů, což jsou slušný prachy, mimochodem. Mohl by být za ně barák poblíž plotu, za kterým žijou naši vládnoucí arcisráči. Zatím jsem se ještě nerozhodla, jestli kroužek prodám. Má pro mě vzpomínkovou hodnotu. Patřil mému fotrovi, kterýho jsem nějak nestihla poznat, protože se zdejchnul v době, kdy jsem začala chodit.
Prej vyšší zájmy. Hovno. Nechal nás s matkou samotný. Ona začala makat v jednom tajným baru a tam začala její chlastací jízda, během který jsem stihla vyrůst. Je mi dvacet, ale matka leje furt stejně. Tak mám ten kus kovu v nose. Abych nezapomněla, že chlapi jsou sráči. Kvůli nim se ženský propadnou až do pekla, aby je potěšily.
Navíc si po čase ze svýho pracoviště přivedla jednoho hnusáka, kterej po mně chtěl, abych mu tykala a říkala Tygře. Že dělal v nějaký aréně a krotil divoký zvířata. A jestli se nebudu chovat slušně, zkrotí si mě sám. Leda hovno. Vyhejbám se mu, jak to jde. Docela mi tahle taktika vychází, protože se vidíme jednou za tejden, kdy už by sice měl bejt v rachotě, ale vyspává s matkou společnou opici.
Kdysi moje cimra sloužila jako komora, kde měli nechutně bohatý lidi schovaný neskutečný množství žrádla. Ale od rozpadu států a nástupu GV – Globální Vševlády je jídlo na příděl. Normální člověk se k většímu množství nedostane, ani za prase.
Plantáže jsou střežený, jako pokladnice starýho draka. Všechno nám vozí z pěstebních kolonií, který jsou mrtě času daleko od hlavní aglomerace, nazvaný po jedný už neexistující strašně starý civilizaci. Řím.
Převoz zajišťujou speciální pásový obojživelný vozidla a jedinej, kdo může zajistit jejich provoz, je naše „milovaná“ vševláda, která má sedm členů. Jedná se o pozůstalý nejvyšší potentáty nejsilnějších států, který se drží na hladině stejně, jako hovno, a ne a ne se potopit.
Plavou na hladině ohnutejch zad nás všech, který denně dřeme, aby si oni mohli žít v uzavřený oáze za obří zdí. Zmetci. My se mezi sebou rveme, zabíjíme a ještě aby týhle parády nebylo málo, existuje jeden zmrdskej gang, kterej si říká velkolepě Svaté rozdělení. Svatýho na nich není nic.
Nedávno jsem je zahlídla, jak jedou zase k nějaký fabrice. Špehovala jsem je. Naštěstí jsem vážně dost nenápadná. Splynu s okolím. A kdyby mě někdo zahlídnul, myslel by si, že jsem jedno z děcek, který žijou na ulici a hledají mezi odpadkama jídlo.
Touhle výpravou jsem vlastně nechtě sehnala skutečnou práci. Gangsterům jsem se obloukem vyhnula a měla možnost vidět, že do týhle fabriky se jen tak nedostanou. Po zuby ozbrojený hlídači v uniformách globálního státu Řím budili dost velkej respekt i v těch šmejdech na motorkách.
Kdo ví, kde brali furt prachy na palivo. Mávla jsem nad myšlenkou rukou a popošla blíž. Neměla jsem strach, že se mi něco stane. I když je mi dvacet, vzrůstem jsem spíš podobná dítěti. Tedy až na můj poněkud větší zadek, ale tenhle fakt jen tak někomu nesepne. Moje věčně rozježený vlasy, který trčí na všechny strany, zrovna představě holky nepomáhají.
„Hezká pistole.“ přichomejtla jsem se k jednomu ze strážců.
„Drž se dál, spratku.“ uplivnul si hromotluk se sapíkem, ale já se nedala.
„Máte těžkou práci?“ usmála jsem se a udělala na něj roztomilku.
„Vodpal. Děti tu nemaj co pohledávat.“ zavrčel a vytáhl z kapsy cigára a zapalovač. Takovej velkej, kovovej. Odklopil vršek a chtěl efektně škrtnout.
Jenomže zapík se na něj vysral. Neměl bejt na mě hrubej. Karma je zdarma, jak se říká. Začal pyskovat a z jeho huby lítaly kupy sraček. Byl sprostší než otčím. Ale nakonec jsem mu zapalovač opravila a zase na něj udělala roztomilouše.
„Co si zač?“ ucedil, když si zapaloval cígo.
„Nejlepší opravář železnejch kraksen všecho druhu. Umím dát dokupy i domácího robota, když prolezu smeťáky a najdu díly.“ dál jsem mu valila klíny do hlavy.
„Hovno. Malá krysa si. Ale zase docela šikovná. Nejsi zlodějka?“ Zajímal se.
„Tak ani omylem, fešáku. Já jsem poctivá, že si ani nedovedeš představit, jak moc.“ zubila jsem se o sto šest. Co kdyby z rozhovoru něco káplo, že jo?
„No, dobře. Hanku?“ zavolal na někoho v kukani u vjezdu.
„Co chceš, Berry? Hoří, že tak řveš?“ vykoukl Hank ze dveří kukaně, která měla místo okna jenom úzký a neprůstřelný sklo. Asi museli mít fakt hodně dobrej důvod, mít tady po zuby ozbrojený chlapy a tak.
No. Zkrátím svoje vyprávění. Díky opravě zapíku jsem chytla flek přesně v týhle střežený v továrně na ocelový díly, kde jsou taky slévárenský roboti. Obří, tupí a nedají se ovládat umělou inteligencí. Starý dobrý mašiny. Velký, jako dvouposchoďovej činžák, ale neskutečně vydrží. A já jsem nejmladší technik, kterej na těch kolosech maká.
Nikdo mi neřekne mezi chlapama jinak, než Kchudru (což je bengálsky nepatrná). Chovají se ke mně celkem hezky. Občas si dělají prdel a zalepí mi dveře skříňky silikonem, jindy mi nakapou vosk do číselnýho zámku, ale jinak dobrý. Nestěžuju si. Vědí, že když se jim něco osobního posere, nenajdou šikovnější ruce než právě moje.
„Co se tam flákáš! Slez dolů a koukej mi vykouřit ptáka!“
Tak to je Nahir. Tváří se jako debil, mluví jako hovado, ale nic tím nemyslí. Nechce vypadnout z role tvrďáka.
„Vyliž si vlastní prdel, Nahire! Beztak ti z huby padají jen sračky!“
Takhle se bavíme pořád. Je to kupodivu funkční i bezpečný a občas se člověk i zasměje. Jediná ženská mezi chlapy? Nebojte. Vědí zatraceně dobře, že neumím svým skvělým šroubovákem jenom opravovat. Dokázala jsem jim svoji šikovnost hned první den, když si prasák (skutečně hodný toho jména) Finley O’Debil zkusil na vlastní kůži, jaký to je, když obtěžuje dámu mého kalibru.
Snažil se mě v poloprázdných šatnách přitlačit ke skříňce a ometal se o mě svým ztvrdlým ptákem. Nemůžu za to, že jsem čapla v kapse šroubovák a navenek vypadala mile. Pak bylo slyšet vřískání, protože jsem dobytkovi probodla kůži na bicáku, jakoby nic.
Když se svezl na kolena, kde se svíjel a ječel, že jsem kurva, kterou je potřeba ojebat a zabít, kopla jsem ho s gustem do ramene. Upadl na zem a ležel tam, jako pytel sraček. Chytla jsem ho za vlasy a namířila mu šroubovák na oko:
„Ještě jednou něco zkusíš, zmrde a nebudu tak hodná. Odsereš to něčím dražším, než je tvoje podělaná kůže!“
Po týhle scénce jsem sklidila aplaus od ostatních chlapů, který se kvůli jeho ječení seběhli a smáli se, až skoro brečeli. Prej:
„Finley, nakopalo ti prdel dítě? Tak to abys chodil venku kanálama!“
„Kurva, ta ti to dala. Taková Kchudru a jak tě zřídila!“
A moje přízvisko bylo na světě. Kchudru – nepatrná. Jsem sice taková, ale podceňujte mě a nakopu vám zadky stejně, jako tomu hnusákovi Finleymu. Ostatní mužský na naší směně jsou zlatíčka. Pro různý sprostý slova nejdou daleko, stejně, jako já sama, ale jinak jsou celkem v pohodě.
Pár měsíců po nástupu do továrny jsem doma zažívala zesílený peklo, protože otčím naopak ztratil práci a vybíjel si zlost na mě i na matce. Hovado. Na něj se šroubovákem nemůžu, protože bych neměla kde chrápat. Ono je dost důležitý, když máte kam zalézt. Jinak na ulici přežijete maximálně týden.
Můj sen je bydlet ve slumu, kterej tak nějak patří k továrně, ve který makám. Jde o sousední budovu, kde kdysi byla nějaká sýrárna. Smrdí sice jako stoka, ale jinak jde o jedno z nejbezpečnějších bydlení ve městě, protože tam bydlí i některý ze strážnejch.
Takže mají dost vymakanej systém obrany a sehnat tam ubytko jde jenom v případě, že někdo z obyvatel natáhne brka. Navíc musíte mít kliku, protože o místo se losuje. A když vám štěstěna nepřeje, můžete čekat taky několik let. Proto ani není rozumný někoho ze sýrařskejch slumařů odkráglovat, protože ostatní by vrahouna nechali shořet ve slévárenský peci.
Až na Finleyho spolu celkem držíme a kdykoli je nějaký problém, hlasujeme. Jestli zmetka hodit do pece, nebo nechat vyhodit z práce. Vedoucí směny má takovou pravomoc a když je většina pro vyhazov, letí. Což znamená průser, protože no money, vyhozený z fleku je člověk celkem v hajzlu.
Možná je v současnosti milosrdnější skončit jako škvarek oceli. A ocel dnes hýbě světem. Proto se naší měně říká ocelot. Je sakra tvrdá a tvrdě na ni dřete. Čili se k ní název úplně jasně hodí.
Nepatrná
Venku už pořádně nepršelo, ani nepamatuju. V mojí díře, kde mě matka s otčímem nechávají žít, je smrad. Žádný okno. Jenom matrace a olezlá deka. Veškerej můj majetek se sestává z pracovního overalu, vyšisovanýho tílka, starejch tenkejch ponožek, zánovních pracovních bot a pěknýho šroubováku.
Opravuju s ním starý robotický kraksny, který už jsou za zenitem. Učila jsem se od starýho profíka, kterej bydlí v garáži a umí spravit snad všechno na světě.
Jediná věc, která v mým podělaným životě má opravdu nějakou hodnotu, je kroužek v mým nose. Na pohled je úplně k ničemu, ale jedná se o vzácnej sběratelskej kousek, protože ho gravíroval umělou inteligencí vedenej kovotepeckej robot.
Je strašně starej. Vyrobenej ještě před rozpadem ekonomiky. Jenomže tohle o něm vím jenom já. Sběratel, kterej ho na nárožních informačních tablech poptává ani netuší, v jakejch rukách takovej poklad je.
Nabízí miliardu ocelotů, což jsou slušný prachy, mimochodem. Mohl by být za ně barák poblíž plotu, za kterým žijou naši vládnoucí arcisráči. Zatím jsem se ještě nerozhodla, jestli kroužek prodám. Má pro mě vzpomínkovou hodnotu. Patřil mému fotrovi, kterýho jsem nějak nestihla poznat, protože se zdejchnul v době, kdy jsem začala chodit.
Prej vyšší zájmy. Hovno. Nechal nás s matkou samotný. Ona začala makat v jednom tajným baru a tam začala její chlastací jízda, během který jsem stihla vyrůst. Je mi dvacet, ale matka leje furt stejně. Tak mám ten kus kovu v nose. Abych nezapomněla, že chlapi jsou sráči. Kvůli nim se ženský propadnou až do pekla, aby je potěšily.
Navíc si po čase ze svýho pracoviště přivedla jednoho hnusáka, kterej po mně chtěl, abych mu tykala a říkala Tygře. Že dělal v nějaký aréně a krotil divoký zvířata. A jestli se nebudu chovat slušně, zkrotí si mě sám. Leda hovno. Vyhejbám se mu, jak to jde. Docela mi tahle taktika vychází, protože se vidíme jednou za tejden, kdy už by sice měl bejt v rachotě, ale vyspává s matkou společnou opici.
Kdysi moje cimra sloužila jako komora, kde měli nechutně bohatý lidi schovaný neskutečný množství žrádla. Ale od rozpadu států a nástupu GV – Globální Vševlády je jídlo na příděl. Normální člověk se k většímu množství nedostane, ani za prase.
Plantáže jsou střežený, jako pokladnice starýho draka. Všechno nám vozí z pěstebních kolonií, který jsou mrtě času daleko od hlavní aglomerace, nazvaný po jedný už neexistující strašně starý civilizaci. Řím.
Převoz zajišťujou speciální pásový obojživelný vozidla a jedinej, kdo může zajistit jejich provoz, je naše „milovaná“ vševláda, která má sedm členů. Jedná se o pozůstalý nejvyšší potentáty nejsilnějších států, který se drží na hladině stejně, jako hovno, a ne a ne se potopit.
Plavou na hladině ohnutejch zad nás všech, který denně dřeme, aby si oni mohli žít v uzavřený oáze za obří zdí. Zmetci. My se mezi sebou rveme, zabíjíme a ještě aby týhle parády nebylo málo, existuje jeden zmrdskej gang, kterej si říká velkolepě Svaté rozdělení. Svatýho na nich není nic.
Nedávno jsem je zahlídla, jak jedou zase k nějaký fabrice. Špehovala jsem je. Naštěstí jsem vážně dost nenápadná. Splynu s okolím. A kdyby mě někdo zahlídnul, myslel by si, že jsem jedno z děcek, který žijou na ulici a hledají mezi odpadkama jídlo.
Touhle výpravou jsem vlastně nechtě sehnala skutečnou práci. Gangsterům jsem se obloukem vyhnula a měla možnost vidět, že do týhle fabriky se jen tak nedostanou. Po zuby ozbrojený hlídači v uniformách globálního státu Řím budili dost velkej respekt i v těch šmejdech na motorkách.
Kdo ví, kde brali furt prachy na palivo. Mávla jsem nad myšlenkou rukou a popošla blíž. Neměla jsem strach, že se mi něco stane. I když je mi dvacet, vzrůstem jsem spíš podobná dítěti. Tedy až na můj poněkud větší zadek, ale tenhle fakt jen tak někomu nesepne. Moje věčně rozježený vlasy, který trčí na všechny strany, zrovna představě holky nepomáhají.
„Hezká pistole.“ přichomejtla jsem se k jednomu ze strážců.
„Drž se dál, spratku.“ uplivnul si hromotluk se sapíkem, ale já se nedala.
„Máte těžkou práci?“ usmála jsem se a udělala na něj roztomilku.
„Vodpal. Děti tu nemaj co pohledávat.“ zavrčel a vytáhl z kapsy cigára a zapalovač. Takovej velkej, kovovej. Odklopil vršek a chtěl efektně škrtnout.
Jenomže zapík se na něj vysral. Neměl bejt na mě hrubej. Karma je zdarma, jak se říká. Začal pyskovat a z jeho huby lítaly kupy sraček. Byl sprostší než otčím. Ale nakonec jsem mu zapalovač opravila a zase na něj udělala roztomilouše.
„Co si zač?“ ucedil, když si zapaloval cígo.
„Nejlepší opravář železnejch kraksen všecho druhu. Umím dát dokupy i domácího robota, když prolezu smeťáky a najdu díly.“ dál jsem mu valila klíny do hlavy.
„Hovno. Malá krysa si. Ale zase docela šikovná. Nejsi zlodějka?“ Zajímal se.
„Tak ani omylem, fešáku. Já jsem poctivá, že si ani nedovedeš představit, jak moc.“ zubila jsem se o sto šest. Co kdyby z rozhovoru něco káplo, že jo?
„No, dobře. Hanku?“ zavolal na někoho v kukani u vjezdu.
„Co chceš, Berry? Hoří, že tak řveš?“ vykoukl Hank ze dveří kukaně, která měla místo okna jenom úzký a neprůstřelný sklo. Asi museli mít fakt hodně dobrej důvod, mít tady po zuby ozbrojený chlapy a tak.
No. Zkrátím svoje vyprávění. Díky opravě zapíku jsem chytla flek přesně v týhle střežený v továrně na ocelový díly, kde jsou taky slévárenský roboti. Obří, tupí a nedají se ovládat umělou inteligencí. Starý dobrý mašiny. Velký, jako dvouposchoďovej činžák, ale neskutečně vydrží. A já jsem nejmladší technik, kterej na těch kolosech maká.
Nikdo mi neřekne mezi chlapama jinak, než Kchudru (což je bengálsky nepatrná). Chovají se ke mně celkem hezky. Občas si dělají prdel a zalepí mi dveře skříňky silikonem, jindy mi nakapou vosk do číselnýho zámku, ale jinak dobrý. Nestěžuju si. Vědí, že když se jim něco osobního posere, nenajdou šikovnější ruce než právě moje.
„Co se tam flákáš! Slez dolů a koukej mi vykouřit ptáka!“
Tak to je Nahir. Tváří se jako debil, mluví jako hovado, ale nic tím nemyslí. Nechce vypadnout z role tvrďáka.
„Vyliž si vlastní prdel, Nahire! Beztak ti z huby padají jen sračky!“
Takhle se bavíme pořád. Je to kupodivu funkční i bezpečný a občas se člověk i zasměje. Jediná ženská mezi chlapy? Nebojte. Vědí zatraceně dobře, že neumím svým skvělým šroubovákem jenom opravovat. Dokázala jsem jim svoji šikovnost hned první den, když si prasák (skutečně hodný toho jména) Finley O’Debil zkusil na vlastní kůži, jaký to je, když obtěžuje dámu mého kalibru.
Snažil se mě v poloprázdných šatnách přitlačit ke skříňce a ometal se o mě svým ztvrdlým ptákem. Nemůžu za to, že jsem čapla v kapse šroubovák a navenek vypadala mile. Pak bylo slyšet vřískání, protože jsem dobytkovi probodla kůži na bicáku, jakoby nic.
Když se svezl na kolena, kde se svíjel a ječel, že jsem kurva, kterou je potřeba ojebat a zabít, kopla jsem ho s gustem do ramene. Upadl na zem a ležel tam, jako pytel sraček. Chytla jsem ho za vlasy a namířila mu šroubovák na oko:
„Ještě jednou něco zkusíš, zmrde a nebudu tak hodná. Odsereš to něčím dražším, než je tvoje podělaná kůže!“
Po týhle scénce jsem sklidila aplaus od ostatních chlapů, který se kvůli jeho ječení seběhli a smáli se, až skoro brečeli. Prej:
„Finley, nakopalo ti prdel dítě? Tak to abys chodil venku kanálama!“
„Kurva, ta ti to dala. Taková Kchudru a jak tě zřídila!“
A moje přízvisko bylo na světě. Kchudru – nepatrná. Jsem sice taková, ale podceňujte mě a nakopu vám zadky stejně, jako tomu hnusákovi Finleymu. Ostatní mužský na naší směně jsou zlatíčka. Pro různý sprostý slova nejdou daleko, stejně, jako já sama, ale jinak jsou celkem v pohodě.
Pár měsíců po nástupu do továrny jsem doma zažívala zesílený peklo, protože otčím naopak ztratil práci a vybíjel si zlost na mě i na matce. Hovado. Na něj se šroubovákem nemůžu, protože bych neměla kde chrápat. Ono je dost důležitý, když máte kam zalézt. Jinak na ulici přežijete maximálně týden.
Můj sen je bydlet ve slumu, kterej tak nějak patří k továrně, ve který makám. Jde o sousední budovu, kde kdysi byla nějaká sýrárna. Smrdí sice jako stoka, ale jinak jde o jedno z nejbezpečnějších bydlení ve městě, protože tam bydlí i některý ze strážnejch.
Takže mají dost vymakanej systém obrany a sehnat tam ubytko jde jenom v případě, že někdo z obyvatel natáhne brka. Navíc musíte mít kliku, protože o místo se losuje. A když vám štěstěna nepřeje, můžete čekat taky několik let. Proto ani není rozumný někoho ze sýrařskejch slumařů odkráglovat, protože ostatní by vrahouna nechali shořet ve slévárenský peci.
Až na Finleyho spolu celkem držíme a kdykoli je nějaký problém, hlasujeme. Jestli zmetka hodit do pece, nebo nechat vyhodit z práce. Vedoucí směny má takovou pravomoc a když je většina pro vyhazov, letí. Což znamená průser, protože no money, vyhozený z fleku je člověk celkem v hajzlu.
Možná je v současnosti milosrdnější skončit jako škvarek oceli. A ocel dnes hýbě světem. Proto se naší měně říká ocelot. Je sakra tvrdá a tvrdě na ni dřete. Čili se k ní název úplně jasně hodí.