Kapitola 1.

Práce zachraňuje mozek. Můj mozek. Naštěstí už nejsem ona kráva, kterou porazil a téměř zničil kretén. Vyrostla a dospěla jsem po Vanesině úmrtí neskutečným způsobem. Neohlížím se tak moc na potřeby druhých. Poprvé v životě vidím jiné priority než prospěch bližních.

Při práci studuji dálkově ekonomii na vejšce. Hodlám se zlepšovat a třeba jednou najdu tolik odvahy, abych vykročila ze své komfortní zóny a začala zase trochu víc žít. Ke studiu mám ovšem tolik materiálu, že po práci sotva stíhám nakoupit a něco sníst.

Myšlenky na své blízké zemřelé zaháním tunami nových informací. Asi mě chtějí profesoři zabít. Takový nápor jsem nezažívala ani na střední. Jasně. Nechodila jsem při studiu do práce, takže tehdy zkrátka brnkačka. Vlastně poslední čas stále páchám dobrovolnou genocidu své energie, abych usnula a nezdály se mi děsivé sny, ve kterých vidím hořet v krematoriu Vanessu spolu se mnou.

„Do psí prdele, Vans. Udělej něco, abych na tebe přestala myslet!“ zařvala jsem jednoho dne do ztichlého obýváku. V návalu žalu jsem nahlas osolila Rammsteiny a otevřela internet. Důsledkem vlivu dunivé hudby a blbé nálady jsem nyní na škole druhým rokem. Chodím spát pozdě a brzy vstávám. Některé rituály však dodržuji beze změn.

Běhám stále a za každého počasí, což je vítaný druh úniku od reality a nesrážím se s kretény jakéhokoli druhu. Pociťuji vážně hluboký vděk za fakt, že Adam po neslavných pokusech o opětovné sblížení vzal do zaječích a znovu se usadil v USA. Zřejmě na dobro. Kdysi jsem kvůli našeptávání Vanessy podlehla pocitu, jaký by z nás byl dobrý pár. Tak určitě. V jiném životě.

Zahradu jsem zazimovala před pár dny, protože v předpovědi počasí stále straší s mrazy. Růže jsou zakryté chvojím, dva ovocné stromky dostaly kabátek na kmen, aby příliš nepromrzly a já si koupila něco málo hadříků na hory, kam se chystáme před Vánoci na firemní výjezd.

Týdenní nalévána je každý rok stejná. Proběhnou prezentace, kde se vzájemně hecujeme k lepším výkonům. Vyslechneme si nesmyslné plány mateřské společnosti na nadcházející období. Zahraniční vlastníci vypijí litry kávy, děsně se nacpou naším českým cukrovím, které majitelka horské boudy peče s láskou a péčí. Taky se obvykle strašně opijí s Pepínem a druhý den si léčí kocovinu výšlapem na Martinovu boudu. Krkonošský ledový vzduch dělá zázraky.

Na Martinově boudě všichni lokají horkou višňovou medovinu, aby se dolů svezli na saních po sáňkařské dráze. Vždycky jsou naše výjezdní školení přes kopírák. Každý pracovník se na tento čas těší. Moje radost se promítla do hříšně drahého oblečení. Cítím se v něm božsky. Jako by do mě vstoupil Vanessin duch a vedl mi ruku při výběru.

Postupně se uvolňuje mé dříve tolik svázané a spořádané já. Zejména v případě, že se potkávám se spolužáky z kampusu u oběda a vášnivě diskutujeme o nápadech, jak řídit ekonomiku státu lépe a efektivněji. Staneme se přece odborníky v oboru a tím pádem jsme již nyní chytří, jako lišky a na vše máme jasný názor. Jako by se má duše zároveň s rozšiřováním obzorů chtěla rozletět hodně vysoko a daleko.

Momentálně lokám litry kávy, abych se udržela při vědomí a neupadla po hubě do skript. Přistihnu se, že již popáté čtu stejnou větu. Mrknu na hodiny na stěně obýváku a uznám, že v půl jedné je vážně a opravdu čas jít spát. Připravím si rychle věci na druhý den do práce. Došourám se k umyvadlu v koupelně a při čištění zubů zkoumám svůj odraz v zrcadle.

Vrásky kolem úst a očí se maličko prohloubily a obličej bez líčení vlastní slušné kruhy pod očima. Lícní kosti nabyly na ostrosti, poněvadž od Vanessina pohřbu jsem ubyla na váze. Deset kilo dolů je znát. V práci do mě rýpal Pepíno, že nový džíny jsem si koupila, ale na prsa už mi nezbylo. Má tak trochu pravdu.

Hubená koza. Byť nově získané úsporné tvary pod super hadříky mylně budí zdání, že jsem kost. Leda kost a kůže. Ale nic nenadělám. Málo jím. Málo spím. Jediné, tčeho je opravdu mraky je práce a škola. Kolegové se mi snaží přes den cpát alespoň dobroty, které nyní nosí sami z domova.

Přestala jsem ve firemní kuchyňce péct a na poradu vždy něco nakoupím v pekařství U Václavíka. Croissanty se slaným karamelem nejím. Jaksi mě na ně přešla chuť. Možná je důvodem fakt, že je miloval kretén. Pardon. Adam. Měla bych být slušná i v myšlenkách, abych se nezatoulala do hlubokých vod depresí a pesimismu.

Popravdě jsem po pohřbu nejlepší kamarádky byla chvíli ve zdánlivé pohodě. Ne na dlouho. Po dvou týdnech hořkého žalu a nevylézání z postele bylo potřeba něco se sebou udělat. Dobrovolně jsem se dovlekla na psychiatrii a nechala se na měsíc hospitalizovat. Opakovaná činnost v denních povinnostech a neustálá přítomnost podobně postižených pacientů a medikace přispěly k tomu, že jsem se opět postavila na nohy.

Dnes jsem bez prášků a vesele funguju dál. Člověk musí koukat dopředu a neohlížet se. Minulost je kámen na krku. Nůž v zádech. Ale také betonová deska, která nám dovoluje stát na pevných základech. Občas se o mě uplynulé dění otře, jako kočka o nohy, ale již nebolí.

S Matějem, mým bývalým chvilkovým milencem jsme v pohodě, když se potkáme pracovně. Má už přes rok holku, jakou potřeboval namísto vyšeptalé třicítky. Neměla jsem mu tehdy co nabídnout. Pohled na něj je bezbolestný a celkem příjemný. Maličko zmužněl, dospěl a dokonce mi dávno odpustil, že jsem se do něj tehdy při karambolu s Adamem nezamilovala. Naopak je dnes za mnou hozenou zpátečku rád.

Každý den si uvědomuju, jak moc štěstí a radosti mě přes všechno neštěstí potkalo. Skoro jsem na radostné chvíle zapomněla, když mi osud vytrhnul Vans ze života a odvál ji do míst, kam se ještě dlouho nechystám. Dnes je jasné, za co všechno můžu být vděčná. Za Vanessinu mámu. Za všechny milé kolegy a skvělého šéfa. Hodně věcí mě ještě třeba čeká. Jenom na lásku jsem zanevřela a nehodlám se ničit milostnými karamboly.

Pevné body, kterých se můžu držet jsou mimo poblouznění někým. Budu brzy bakalář. Cíl je jasný. Tvrdá práce, možná kariérní postup, klidný zbytek života. Kecám. Zatím ještě nejsem ani za polovinou. Musím vymyslet, kudy se můj život bude ubírat dál. Možná vyjedu na stáž do zahraničí. Nikoli však na vymyšlenou, jako Vanessa.

Další běžné ráno v kanceláři. Zuřivě datluji odpověď zákazníkovi. Pracuji, až se ze mě kouří, jelikož doháním některé resty které kvůli účasti na přednáškách poněkud stagnují. Nejsou v kategorii důležité. Jedná se o pouhé zakládání do příslušných šanonů. Hromada vysoká, jako věž na Pětříně. Po dvou hodinách práce nikde nikdo. Divné. Podívám se na datum v počítači a na kalendář a směju se vlastní blbosti. Do práce jsem přišla v sobotu!

Hodnotím svůj čin, jako prosté přepracování. Naštěstí domů není dlouhá cesta. Bydlím sotva deset minut od místa zaměstnání. Pozitivním jevem sobotní pitomosti je značný kus odvedené práce. Viditelně menší kupa papírů a chuť na něco dobrého! Zvláštní. Že by se mi vracela ztracená chuť do života?

Mrknu na hodiny a čas je ideální na zastávku v pekárně U Václavíka. Možná budou mít dobrý švestkový koláč. Myšlenka na koláč posypaný drobenkou mě téměř rozjaří. Možná nakoupím i něco víc. Mohla bych uvařit silný vývar, nebo rizoto s kuřecím masem a nějakou zeleninou.

Balím se, navlékám se do teplého prošívaného kabátu, naaranžuji šálu. Zakóduji budovu, zamknu a ze zvyku vypláznu do kamery jazyk. Jestli je někdo zrovna na velínu sekuriťácké firmy u výstupu z kamer, zřejmě si bude ťukat na čelo. Cítím se fajn a skoro chci radostně začít hopsat. Z nebe padá letošní první sníh.

U Václavíka koukám do vyprodané vitríny, kde se krčí posledních pár kousků sladkého pečiva. Ha! Švestkový koláč s mákem a drobenkou jsem si úplně vysnila. Čeká spořádaně na tácku. Při placení se na mě malá a buclatá slečna usměje a řekne:

„Bude vám šmakovat. Dnes jsem snědla už tři. Jenže chutě v těhotenství se krotit moc nedají,“ mrkne na mě, namarkuje nákup, při platbě padesáti korun kartou se ani neošije. Zřejmě je zvyklá.

Venku se zakusuji do koláče. Téměř úpím blahem, když ochutnám. Nevím ani jak, a koláč zmizí v žaludku. Je mi příjemně těžko a cítím se ospale. Sníh víří ve vzduchu rychleji, vločky jsou větší. Poryvy studeného větru se snaží vlámat pod kabát.

Přidám do kroku, abych v samoobsluze ulovila alespoň něco na pekáč, nebo do hrnce. Původní představy o jídle překopu od základu, protože v lahůdkách mají na grilu kuřata. Sliny se mi sbíhají a toužím se dravě zakousnout do propečeného křidélka, až budou kůstky na špici křupat a v puse zůstane slané dobro.

Většinou si lidí kolem příliš nevšímám, ale v zorném úhlu zahlédnu povědomou postavu a vlasy. Zkamením. Mám dojem, že jsem zahlédla svou kamarádku Vanessu. Otočím se k té osobě přímo a oční klam mávnutím proutku zmizí. V krku cítím knedlík, v očích mokro. Srdce se mi svírá a u pultu sotva vyškrábu z krku požadavek na půlku grilovaného kuřete.

Domů kráčím co noha nohu mine. Nechávám na obličej dopadat těžké sněhové vločky a jsem vděčná, že skrývají pálivé slzy. V žaludku se mi usazuje tíha. Náhlá myšlenka vstoupí do hlavy, tak se rozhodnu nechat kuře kuřetem na lavičce u zastávky, kde běžně vídám bezdomovce. Třeba si umastí koutky a naplní břicho některý z nich.

Domů dorážím obalená tenkou vrstvou sněhu. Klepu se zimou až drkotám zuby. Potřebuji nutně horkou sprchu a taky trochu whisky. Sotva skopnu boty z nohou a odložím kabát na věšák, jdu si hned nalít. Polknu jantarovou tekutinu a nechám ji propalovat se až k žaludku. Další lok je neméně hřejivý. Přesto se klepu. Je mi jasné, že jsem neviděla skutečnou Vanessu, tak proč mám stále pocit, že ačkoli tu již pět let není, za okamžik rozrazí vchodové dveře a přivleče s sebou fůru zábavných nesmyslů?

Někde jsem četla, že takový pocit mívají lidé, kteří druhou osobu velmi milovali. Jsou s ní tolik svázaní, až se duše zemřelého nemůže odpoutat a zůstává přivázaná. Doslova uvězněná. Jestli je myšlenka o svázání na skutečném základě, možná právě Vanessu mučím.

Zářivá aura, která ji obklopovala od doby, co jsme se poznaly, dojista viditelně zmizela. Jenže co já vím? Třeba duše opravdu existují kolem nás. Než jim dáme volnost. Představa mé báječné volnomyšlenkářské kamarádky, jak visí na obojku z žalu a bolesti…

Nalévám si další skleničku a důsledně se soustředím na cestu alkoholu do žaludku. Cítím uvolnění za krkem a stydím se, že síla nechat Vanessu jít, je na nule. Doliju si ještě krapet a vydám se do koupelny pustit vodu do vany.

V duchu vidím zhrouceného Matěje, který omdlel při pohledu na krev. Tehdy cedila z prstu, když jsem se řízla. Vykolejil mě tenkrát Adam. A dost! Myšlenky mi připomínají mravence. Každá nese v sobě víc, než sama váží a způsobuje mi bolení srdce a hlavy.

Plesknu se do tváře, abych ucítila štípnutí a srovnala se. Kdepak. Lítost je na draka. Vlastně odjakživa snáším blbě soucitné pohledy a výroky, jak jiné lidi mrzí, co se mi přihodilo. Neposkytují tím náplast na krvácející duši. Naopak. Říznutí do nezhojeného místa může člověka skoro zabít.

Je čas naložit se do vany a strávit zbytek víkendu nějakou užitečnou činností. Třeba učením. Včera jsem se přestala soustředit příliš brzy. Kloužu pod hladinu horké vody s pěnou a začínám si v duchu vypočítávat, co všechno ještě na světě mám, za co mohu být vděčná.

Dvě nohy, dvě ruce, funkční tělo, občas fungující mysl, skvělou práci i lidi v ní… Skončím u obsáhlého výčtu dobrých věcí. Připomínám si, jak důležité pro mě jsou. A okamžiky s lidmi, kteří zmizeli v nenávratnu jsou hluboce otisknuté do duše. Cítím každého jednoho z nich uvnitř sebe.

Kapitola 2.

Nedělní ráno se loudá do ložnice s podivnou září. Posadím se na posteli a mžourám kolem sebe. Za okny je zvláštní světlo. Při bližším ohledání vidím, jak jsou střechy na dohled obalené těžkým sněhem. Možná proto se tak dobře a měkce spalo. Sníh a déšť jsou dobrá konejšidla. Alespoň pro mě.

Chvilku trvá, než se vymotám z peřin a otevřu okno, abych nasála čerstvý a mrazivý vzduch. Mezi mraky mírně vykukuje slunce a sníh jiskří, až přechází oči. Jdu k oknu. Prsty na pravé ruce zabořím do sněhu na parapetu. Mrazivé zaštípání mě podivně rozradostní.

Naberu sníh do dlaní a hnětu kouli. Docela velkou. Další je menší, třetí ještě menší. Uplácám dva válečky a za pár minut přede mnou na parapetu stojí mini sněhulák. Ruce mě pálí a pomalu se do mě dává chlad. Zamávám bílému miniaturnímu fešákovi na okně, zavřu je a mažu si udělat snídani. Cestou z ložnice se balím do teplého froté županu a vklouznu do flísových pantoflí s natištěnými soby a rolničkami. Kýč, jak rýč. Ale mě se zkrátka líbí.

Vzpomenu si, že v lednici není vlastně nic, jelikož grilované kuře skončilo včera na krmítku pro bezdomovce. Tak nic. Spustím mlýnek na kávu a chystám si pákový kávovar. Dostala jsem jej od kolegů k pětatřicátým narozeninám a používám jej prakticky denně.

Ranní rituál velkého hrnku čaje earl grey s citrónem a malý šálek espressa s mlékem je životní nutnost. Snídaně počká třeba až do jedenácté. Dá se říci, že v jedenáct vlastně snídám oběd. Divné zvyky, ale moje. Není kdo by mě v nich omezoval. Ihned si připomenu výhodu samostatného bydlení a nesdílení prostoru s nikým dalším.

Otevřu na chvilku mrazák a civím na mraženého pstruha, smažený sýr, kotletu s ostrou omáčkou a vafle. Moc toho není, ale lepší než drátem do oka. Sáhnu pro kotletu a vafle. Když uvařím rýži, zbyde mi na zítra k obědu. A vafle si dám ke svačině. Nejde zrovna o zdravou výživu, ale hodnotím obojí coby dost uspokojivé.

Vezmu si do obýváku noťas a šmejdím po různých informacích. Politika mě tradičně nezajímá. V posledním čase ocením spíš bezduché bulvární žvásty o celebritách. Není na nich cokoli, co by člověka šouplo do nějakého splínu: Většina z nich je sice stavěná na vyvolávání emocí, ovšem ve mně budí spíše smích.

Bavit se hodlám za každou cenu. Prevence proti návštěvě depky. Sáhnu po skriptech a frčím makroekonomii a hospodářskou politiku. Brzy mě čeká zkouškové a připadám si dutá, jako drůbež na pekáči. Grilovat si mě bude ne příliš oblíbená profesorka, ze které mám vítr už od prvního semestru.

Zřejmě ji osud šoupnul do cesty právě mě, abych se naučila zvládat paniku z panovačných a uječených ženských. Typově celá moje máma, když jsem byla malá. Velmi znalá svého oboru, ale jinak děsná saň. Generálka. Bez metálů, ale s titulem před i za jménem. Sakra. Musím se víc snažit. Přece jsem dospělá a nenechám se vykolejit jednou nepříjemnou ženštinou.

Zkouším si představit, jak dřepí v nelichotivé póze na záchodě a jako na potvoru dojde v kabince papír. Hned je méně děsivá. Skoro bych ji litovala, pokud by se v takové situaci doopravdy ocitla. Tak fajn. Cpu si do hlavy poučky a snažím se hledat souvislosti mezi jednotlivými prvky makroekonomie. Hlavu shledávám zoufale nedostatečnou.

Musím se provětrat. Naházím na sebe tepláky, mikinu, vestu, do kapsy šoupnu mobil, do uší bezdrátové pecky na poslech hudby. V předsíni natáhnu čepici, zimní verzi běžeckých bot – zateplené tenisky s traktorovou podrážkou a mažu si zaběhat. Nesněží. Jen víc mrzne. Sluníčko píchá do očí, ale snést se dá.

Místy to lehce klouže, ale nikoli zásadním způsobem. Běžím lehce, spíš poklusem. V plicích pálí vzduch, kyslík mi naplňuje celé tělo a endorfiny se tlačí jeden za druhým. Jsem v lehké euforii. Potřebovala jsem nakopnutí a zdá se, že je tu. Všímám si věcí kolem sebe. Jsou měkce zabalené do chladivých peřin.

V ten moment se přestanu soustředit na rovnoměrnost běhu a v momentě letím střemhlav do kupy sněhu. Podklouzla mi bota. Sedím chvilku na zemi a místo nadávek se směju, až mě bolí bránice. Rozpoložením se nalézám někde mezi záchvatem smíchu a hysterie. Aby se nepřehoupl stav na zápornou stranu, vstávám a důrazně oklepávám sníh ze všech dostupných míst.

„Teto? Ještě máš sníh na zadku.“ Uslyším za zády dětský hlásek.

Otočím se a hledím na malého kluka. Má modré a veliké oči. Zračí se v nich hloubka. Jako by byl dospělý. Avšak hádám, že ještě chodí do školky. Vypadá na pět let. Jednu ruku v kapse, druhou se šťourá v nose. Čuník malý.

„Ahoj. Děkuju. Jak se jmenuješ?“

„Jára. Ale radši bych byl Batman a všem nakopal zadek. Bolí tě něco, teto?“ Vyndá prstík z nosu a dlouze si jej prohlíží, než uloveného holuba otře o gatě.

„Děkuju, Batmane. Nebolí mě nic. Sníh je měkkej, víš?“

„Není měkkej! Ledovky jsou tvrdý. Umíš dělat ledovky, teto?“

„Umím. A neříkej mi teto. Jsem Klára.“

„Hm. Já už musím, teto Kláro. Jinak dostanu děsnej vejprask. Nevlastní táta…“ Odmlčí se, vykulí oči a chytí se za pusu.

„Neboj, Batmane. Nikomu neřeknu, že jsme se viděli. Bude to naše tajemství. Chceš?“

Podávám Járovi alias Batmanovi ruku, ale on se otočí na patě a peláší neznámo kam. Je mi ho moc líto. Žádné dítě by se nemělo děsit kohokoli z rodiny. Děsiví lidé ničí malé lidi svou pouhou zlověstnou přítomností. Ale není na světě moci, která děti dokáže ochránit před špatnými zkušenostmi.

Třu si pohmožděné hýždě a dumám, jaký osud se chytá pro všechny podobné malé Batmany. Vyrostou z temných stínů dětství? Rozkvetou? Zesílí? Nebo zůstanou nenávratně pokřivení, aby podvědomě v dospělosti činili druhým, čeho se jim hojně dostávalo?

Cesta domů probíhá bez zádrhelů. Potkávám většinou pouze lidi, kteří za úporného potahování z cigarety čekají na svého psíka, až odloží bobek, nebo se vyčůrá. Sem tam zahlédnu rodinku s dětmi taženými na pekáči z plastu, či saních. Výskají a baví se. Alespoň některé děti jsou bezstarostné.

Horká sprcha mi bičuje tělo. Rozprouděná krev se nahrne do citlivých míst. Neodolám a dělám si dobře. Sprchovou hlavici přepnu na jeden silný a intenzivní proud. Masíruji jím oblast klitorisu a představuji si, jak se líbám s Chrisem Hemsworthem v podobě, ve které ho zvěčnila marvelovka coby Thora. Jo!

Orgasmus na sebe nenechá dlouho čekat. Po vážně dlouhé době začínám cítit mimo jiné také potřebu sexuálního uspokojení. Jasná známka postupného hojení duše a srdce. Bývala jsem kdysi v celku veselá a bezstarostná. Jenom mi osud vzal až moc blízkých lidí. Snad se brzy dokážu vrátit alespoň trochu do známých kolejí.

Možná si koupím vibrační vajíčko. Tím bych mohla začít. Četla jsem, že se jedná o šikovnou sexuální pomůcku. Lze ji ovládat z mobilu skrze aplikaci. Nikdo nic nevidí, ale žena si může dopřát orgasmus, kdykoli se jí zachce. Asi letos přiletí Ježíšek ještě před Vánoci.

Po sprše na mě padne lenošná nálada. Uvařím si čaj, opeču vafle a nastrouhám na ně kus hořké čokolády. Umím si představit lepší dezert, ale není z čeho vybírat. Mohla bych si objednat nákup až do domu, ale radši si sama vyberu. Potraviny, na které se nemohu předem podívat nebudí mou důvěru.

Jasně, že nepohrdnu zásilkovou službou, když si nechám poslat nové oblečení. Takový druh nákupu šetří čas a otřásání se v kabinkách. Hlavně Vánoce jsou za rohem a v obchodech s konfekcí a dalších podobných podnicích se tlačí hlava na hlavě. Davy nejsou příjemné. Cítím vždycky velký díl nervozity, když se musím k regálu, nebo stojanu prodírat.

Sedím na gauči zabalená do deky, sleduju Netflix. Vybrala jsem si korejský seriál, ale hned první dojemná scéna mě rozsekala, jako pažitku. Na velice drobné kousky. Přitáhnu si nohy blíž k tělu a obejmu rukama. Tisknu je pevně, abych cítila alespoň něčí dotek. Streamovací službu nemilosrdně zavřu.

Měla bych zajít za Jiřinou Gáborovou. Myslím na ni, protože určitě má teď podobné stavy, jako já. Její dcera Vanessa s námi není už pět let, ale stejně obě občas kousne do srdce žal a bolest. Hojíme se pomalu, protože jsme ji hluboce milovaly. Ke konci života byla neskutečně statečná.

Předstírala, že se spustila s Adamem za mými zády, když jsem se do něj čerstvě zamilovala. Způsobila ránu, o které jsem si myslela, že je nejhorší, jakou jsem kdy utržila. Ale je lehké mýlit se. Umírala a nic neřekla. Raději si hrála na mrchu, abych neviděla, jak den za dnem odchází, než dočista zmizí.

Sáhnu po mobilu a vyhledám si Jiřku. Telefon dlouze vyzvání, ale na druhém konci hovor nikdo nepřijímá. Odložím jej a s mírným znechucením se znovu pouštím do studia. Dělám si poznámky na papír a šipkami spojuji vše, co je důležité pro zvládnutí zkoušky. Po chvíli cítím hlad, ale jsem líná vařit rýži.

Rozhodnutí sníst kotletu s pikantní omáčkou bez rýže hodnotím, jako hovadinu dne. Cítím se těžce a žaludek mám jako na vodě. Ovšem nic nenadělám. Stalo se. Zítra si zkrátka oběd objednám do práce. V takovém případě mi dovážka nevadí. V restauraci také nevidím, co s jídlem kuchař dělá než se dostane na stůl.

Mobil začne vyzvánět zrovna ve chvíli, kdy zvažuji návštěvu záchodu. Kroutí s emi žaludek i střeva. Jsem pako. Zkrátka bez přílohy se maso s omáčkou jíst nemá. Zkušenost k nezaplacení. Hovor přijmu s lehkým orosením na čele. Volá Jířa. Odkašlu si a snažím se znít mile a pohodově i přes rozporuplné pocity uvnitř.

„Ahoj Jiři! Zrovna jsem na tebe myslela a chtěla tě pozvat někam na kávu. Pokecat a tak.“

„Ahojky Klári. Jsem ráda, že ses ozvala. Teď zrovna nemám moc času. Makám na přípravách k odjezdu na dlouhou dobu. Je to čerstvý. Letošní konec roku strávíme na Slovensku. Ferkův bratr koupil pension a chtějí, abychom jim pomohli s rozjezdem. Jde o super nabídku. Konečně budu natolik vytížená, že nebudu mít čas na pitomé myšlenky. Však víš.“ Vím. Srdce mě lehce zabolí, protože Jiřinka umí člověku zvednout náladu. Však byla Vans po ní.

„Ráda slyším takovou super zprávu, Jiři. Moc ti to přeju a tvým oběma chlapům taky. Jedete všichni tři?“

„Jedeme. Nechce se nám trávit čas bez sebe. Ale ty bys taky mohla jet s námi, ne? Dovolenou jsi letos ještě skoro žádnou neměla, pokud vím.“

„Neměla, ale čeká mě ke konci roku výjezdní zasedání v Krkonoších, jako každý rok. Z toho se můžu vykroutit pouze děsně nemocná, takže smůla. Ale po zbytek roku si vyberu volno a pobyt na chatě si prodloužím. Už jsem s majitelkou domluvená. Podkrovní apartmán s nejlepším výhledem do lesa mi rezervovala. Fakt se těším na odpočinek. Doufám, že si užijete nové životní role! Příští rok se za vámi přijedu určitě podívat na prodloužený víkend.“

„Opatruj se, holčičko. Máme tě všichni moc rádi.“

„Nedá se svítit. Hezky balte, užije si všechno nový, ale chybět mi budete strašně. Hlavně ty. Papa, Jiři. Pozdravuj své chlapy a taky vás miluju, na to nezapomeňte.“ Jirka se spěšně rozloučí. Musí pokračovat.

Potvrdím ukončení hovoru na obrazovce mobilu a odhodím jej na sedačku vedle sebe. Přepadne mě pocit opuštěnosti a prázdnoty. Břicho už mě nebolí. Zato svírání na hrudi je intenzivní. Kdybych je důvěrně neznala, myslela bych si, že se o mě pokouší infarkt.

Z rozjímání mě vytrhne nové zazvonění. Neznámé číslo. Asi volá kurýr. Úplně jsem zapomněla, že mám objednané kozačky.

„Vítková, prosím.“ Ohlásím se komisně.

„Tady Delivery Kotas. U telefonu René. Jsem před domem a mám pro vás zásilku.“

„Výborně. Jdu otevřít.“

Natáhnu si sobí papuče a jdu ke vchodu do mého domu. Když otevřu, žádné auto nevidím. Natož kurýra. Volám zpět.

„Vítková. Něco mi vezete, ale já vás nevidím. Kde přesně stojíte?“

„No před domem. A kde jste vy?“

„Stojím na prahu a čekám. Jaké číslo popisné je před vámi?“

„No, sto třicet. Je to Podléšková 130?“

„Ne, rozhodně není. Pampelišková třináct.“

„Aha. Počkejte, najdu si to v aplikaci. Sedám do auta a jsem u vás za pět minut, promiňte.“

„Dobrá.“ Zabručím v odpověď poněkud nevrle. Zebou mě nohy a do těla se dává zima. Zavřu a vyčkávám. Stepuji za dveřmi a nálada se sune k bodu mrazu. Jestli něco nesnáším, tak zbytečné čekání.

O deset minut později zase sedím na sedačce. Nemilá nálada jaksi útočí z mnoha důvodů najednou. Nejraději bych zaklonila hlavu a vyla. Z případného provedení momentálního nápadu jsem vytržena zvonkem u mých dveří. Kurýr se musel konečně trefit.

Otevřu rázně a za dveřmi vidím postavu k popukání. Vypouklé bříško, lehce tupý výraz. Dvacetiletý kluk, ale poněkud zvláštně oděný. Na nohou tenisky obalené sněhem, kalhoty nebezpečně sesunuté pod zadek. Nemyslím, že úmyslně takto nošené. Na postoji je vidět, jak raději drží nohy dál od sebe, aby oddálil pád gatí.

V jedné ruce drží můj balíček, ve druhé třímá tablet. Třetí ruku zjevně nemá. Divím se, že ho nenapadlo dát si tablet do podpaží a kalhoty přimět k poslušnosti alespoň přidržováním. Skoro vyprsknu, když mi podává balík a kalhoty skončí u kolen.

„Prosím o podpis. Tady.“ Podává mi tablet a během mého čmárnutí kontaktní tužkou vehementně tahá kalhoty do obvyklé polohy. V duchu se divím, že si neutáhne pásek, aby zamezil sjíždění džín ke kolenům, ale podepíšu a nechám jej s díky odejít. Pouze udiveně vrtím hlavou, jelikož se kalhot opět chytá gravitace. U branky jsou opět u kurýrových kolen. René je zkrátka případ.