„Ahoj Vans! Co se děje? Zrovna si jdu napustit vanu a zaspat srážku s kreténem a mnoho dalších běžnejch srágořin.“

Mluvily jsme spolu asi pět minut a ta holka mi totálně překopala plány na páteční klidný večer a noc plnou spánku. Místo mých splněných vizí se za mnou řítila fata morgana, která vůbec nebyla v plánu.

„Půjdeme do baru a všichni se můžou jít bodnout, Klári.“

Vanesa se v mém obýváku nakrucovala, jako na módní přehlídce. V kolébce ji zřejmě přály trochu ovíněné sudičky, takže dostala krásy na rozdávání, k tomu přímočarý a hodně praktický až mazaný rozum a minimálně tunu sexuální přitažlivosti pro obě pohlaví.

Všem vykládala, že otec je Ital a máma Češka, ale to se jí dařilo předstírat vždycky jenom do doby, než se představila plným jménem. Vanesa Gáborová. Ale i potom si (nekecám), vždycky udržela punc žádoucí samice.

Bohaté a dlouhé na platinovou blond odbarvené vlasy, porcelánově čistá pokožka barvy kávy s mlékem, nohy dlouhé až na zem. Jasný nádech exotiky, který dostal do kolen a do postele každého chlápka, na kterého se Vanesa jenom široce usmála a ukázala svým předlouhým umělým nehtem.

Já tu holku milovala už od páté třídy, protože tenkrát nebylo zářivější a hubatější osoby, která se s ničím nepárala, a když to bylo nutné, porvala se i s klukem. V tom jsme si byly podobné. Až na ten vzhled.

Pokud by se dalo mluvit o tom, co vídám v zrcadle, zněl by popis následovně. Nemladá pětatřicítka, která je spíš zajímavá než hezká. Rovné nohy a přiměřené boky i prsa. Splněno. Ale i tak jsem se nemohla svojí živočišné kamarádce vůbec rovnat. Vedle ní by snad i Verešová vypadala, jako nudná puťka od plotny.

Zatímco se usadila s nohou přes nohu v dráždivé póze na mém gauči, snažila jsem se obléknout tak, abych si vedle ní nemusela připadat, jako teta z venkova, která za lepší oblečení považuje teplákovku od Vietnamců.

Což mi stejně nakonec tak připadalo, protože si skoro pokaždé odvedla z kterékoli pařby nového chlapa. Toho nejhezčího, samozřejmě. Navlečená do modré minisukně a bílého trika v zavinovacím vzhledu jsem nakráčela do obýváku za Vanesou. Vlasy jsem měla vyčesané, pár pramínků spuštěných kolem tváře.

Moje kamarádka se na mně podívala a vyprskla:

„To jako jdeme pařit k tobě do práce?! Klári, buď soudná. Vždyť v tom vypadáš, jako jeptiška!“

Takže se (jako už tradičně) vřítila za víření svých boků v rudých, flitry posetých minišatech do mé ložnice. Rozrazila dveře skříně a začala moji nebohou garderobu vyhazovat na postel.

„Nuda! Předpotopní! Hrůza! Tak to taky ne! Tos snad nosila na základce?!“

Vykřikovala, jako vyvolávač na burze a rozmetala moje představy o tom, že mám na svůj věk docela šik oblečení. Nakonec sáhla po zářivě zeleném overalu s hlubokým výstřihem, který jsem nedávno objevila v Second handu.

Za mou maličkost to byl nenositelný, ačkoli skutečně pozoruhodný kousek. A proto byl v mém šatníku v koutku, samotný a opuštěný už zhruba měsíc. Jenomže zrovna tenhle model padl mojí garderobiérce do oka.

„Tak tohle! To je to pravý. V tom se z tebe chlapi poserou. Jenom to musíme trošku vylepšit.“

Nezmohla jsem se ani na protest, když mi hodila ten zářivý přelud do náruče a dál se vrtala v mých hadřících. Najednou vytáhla červený dlouhý šátek – nadšeně tleskla. Když se otočila a viděla, že tam, jenom tak stojím, nevybíravě se do mě pustila.

 „Tohle svlíkat, tohle oblíkat. A šup, šup! Nebudeme přece trávit zbytky mládí doma!“ zubila se a významně pomrkávala.

„Tak dobře, ty otrokářko. Já si to teda zkusím, no. Ačkoli jsem nikdy netoužila po tom, abych vypadala jako lampión s rudým špagátem.“

Abych svou kamarádku ujistila, že se mi to vážně nelíbí, pohoršeně jsem u převlékání „kůží” frkala, jako kůň. Ona se jenom smála, protože úplně přesně věděla, že můj vztah k módě je pouze takový, že nechci vyčnívat. Prostě jsem trošku nudná.

„Přestaň dělat fóry a koukej sebou pohnout. Jdu zavolat taxi a asi bys nechtěla platit za to, že čeká dvě hodiny na Neprinceznu? Fofry!”

Vanesa byla Boží. Vanesa byla veš v kožichu. Vanesa byla osina. V mém zadku. Museli jste ji buď nenávidět, nebo milovat. Já si vybrala tu druhou variantu. Vždycky.

Protože když si přitáhla tu zelenou divoženku před velké zrcadlo k sobě, překvapením jsem civěla s pusou vyvrácenou z pantů! Zírala jsem na dvě lvice salónů!

„Páni! Vans! Ty jsi neskutečná. Takhle bych si sama sebe nikdy nedovedla představit! Fakt je to pecka! Víš, že tě přesně za tohle miluju? Za to, že v nudný kamarádce vidíš vždycky o dost víc, než ona sama?”

Pleskla do mého poněkud holého ramena a s tím nejvřelejším úsměvem řekla:

„Kdybych nebyla na chlapy, Klári, byla bys moje a nikdo by mi tě nedokázal vzít! Teď schovej svojí nudnou stránku na záchodě a spláchni za ní! Velkoměsto na nás čeká!

Budeme řádit, jako když nám bylo dvacet. Co dvacet. Sedmnáct! Pamatuješ na tu hroznou pařbu, kde jsme se probudily vedle sebe na lavičce? Zmrzlý, poblitý, ale obě jsme věděly, že jedna bez druhé jsme jenom půlka…”

Po tom proslovu Vanesa vypadala zasněně a neskutečně mladě. Taky křehce. Byla silná, ale možná právě proto byla stále sama. Jako já. Prostě takové hezčí dvojče. Moje duševní sestra. Parťačka. Byla všechno, co jsem ve své rodině nikdy nepoznala.

„Tak pojď ty pokušitelko a otrokářko v jednom. Jdeme velkoměstu ukázat, co se v nás dvou ještě skrývá.”

Objala jsem ji a vlepila takzvanou uměleckou pusu. Přitiskla jsem jí tvář na tvář z jedné i druhé strany, abych nám nezničila líčení. Byly jsme připravené srazit na kolena pár drinků. Zatančit si. Vyhnat z hlavy (moje) pochybnosti a nezdary.

Večer byl nezvykle vlahý, ale poněvadž jsme už nebyly sedmnáctky, měly jsme obě dvě teplejší kabát. Nohama v lodičkách jsme vyťukávaly morseovku, než nás pozřel taxík a my se nechaly odvézt do našeho oblíbeného baru L’Fleur na Starém Městě.

Ze Zahraďáku to vlastně nebylo daleko, ale když jsme jednou za čas jely za zábavou, složit se na taxi nebyl žádný problém. Navíc jsme ani jedna nebyla tak chudá, abychom musely počítat s každou korunou a zvažovat, kam ji investovat dřív.

Taky jsme si zažily s Vans bídné roky. Ale postupem času jsme se vypracovaly a získaly postavení i slušný plat. Ona dělala produkční u televize a hodně cestovala. Vždycky mi říkávala:

„My jsme povahou čistokrevný Romáci, Klárko. Ale máma by nás zabila, kdybysme flákali školu, nebo nechodili do práce. Naše máma je otrokářka, ale funguje to. Proto s náma nemají lidi problém. A ve famílii jsme vlastně odsuzovaný, že se táta neoženil tak, jak chtěl vajda. Že si vzal bílou.”

Někdy si prostě nevyberete. Jednou vás odsoudí jedni, že jste moc nějací, druzí proto, že jste jiní, než vás chtějí mít oni. Barevně. Povahově. Tím, že snídáte croisanty, když oni zásadně jenom žitný chléb. Že pijete kávu, ne čaj. Že si pouštíte pusu na špacír, nebo jste zticha.

Taxikář naše důvěrné ticho asi nepochopil a snažil se ho přerušovat hlasitě puštěným rádiem. Všechno to bylo nudné defilé aktuálních hitů, které už lezly lidem na nervy právě proto, že se bez nich nic neobešlo. To by ovšem nesměl ten člověk vézt zrovna Vanesu.

Jakmile spustila notoricky známá odrhovačka, začala Vans zpívat hodně silně a tak falešně, že kdybych nevěděla, jak skvělá ve zpěvu skutečně je, měla bych ji za členku hvězdné pěchoty z jedné zparchantělé televizní show. Už jsem začínala smíchy slzet, když ten chlap za volantem vypnul rádio.

„Slečno?! Mohla byste laskavě přestat rušit řidiče při výkonu povolání?!”

Hulákal na ni, aby přehlušil ten její vřískot, který asi škrábal jeho ucho, jako kdysi jehla na gramofonu mých rodičů škrábala vinylovou desku, když jsem ji chtěla v dětské dychtivosti přiložit k posvátnému černému kotouči já. Vanesa přidala na síle hlasu a náhle, jako kdyby si brala k srdci napomenutí, zmlkla.

Tak to jsme my dvě. Pro tu druhou uděláme všechno. Třeba se klidně dobrovolně zařadíme do té nejhorší kategorie.