Prolog

Nemluvím několik let. Ne snad proto, že bych mluvit nemohl. Pouze považuji řeč za zbytečný zdroj neklidu. Jsem zmetek a rváč, který by udělal lépe, kdyby se nikdy nenarodil. Mými žilami proudí lidská krev, ale z jedné poloviny… je démonská.

Démoni kdysi žili mezi námi a od člověka bys je nerozeznal. Ve starých kronikách se píše, že vynikali neobyčejnou silou a pohledností. Ale taky krutostí a lstivostí. Tudíž k rozpoznání byli pouze tehdy, když dali světu najevo svou moc, kterou si nadevše užívali.

No a já jsem jejich poslední potomek. Tedy pokud je mi známo. Zdědil jsem jistý druh přitažlivosti a ladnosti. Také sílu. Kéž bych nic z toho neměl. Jsem osamělý, jak může být jen někdo, kdo se příliš liší od většiny.

Jsem vyčerpaný, protože jsem dopustil, abych se stal mašinou na rozdávání ran a vydělávání neskutečného množství peněz. Doznávám, že mi výdělky přináší luxus a pohodlí, když zrovna nestojím v aréně proti stejným zmetkům, jako jsem já sám, ale je to vůbec nějaký život?

Dát někomu nakládačku? Žádný problém. Zlámat mu hnáty? Brnkačka. Jsem v tom tak dobrý, že skandující fanoušci řvou: „Němý král! Němý král!Hlupáci. Milují mě, platí za mé zápasy nechutné množství peněz, ale nic o mně neví. Kdyby jen tušili, co jsem ve skutečnosti zač, zřejmě by mě začali nenávidět tak, že bych se stal lovnou zvěří.

Děkuji, nemám zájem. Mám pitomý život. Jiný neznám. Ale vzít si ho nenechám. Vlastně všechno, co si od dětství pamatuju, byl jeden velký průser. Sirotek v bandě rebelů, kteří se protiví systému a vůdci? Jo. Tím jsem byl. Tloukli mě jako žito.

Snažil jsem se, ale byl jsem tehdy pouhé slabé lidské mládě. Do dnešního dne cítím pachuť plesniviny na patře, když jsem se s krysami přetahoval o zbytky jídla, které někdo odhodil, protože už byl příliš sytý. Já si zažil hladu plné břicho.

Občas jsem si okusoval kůži zevnitř tváří a úst, abych měl dojem, že něco jím. Byl div, že moje tělo neodmítlo dál existovat. V současnosti mě živí bití protivníků, obrážení barů a každou noc si užívám společnost jiné holky. No a co? Jsem rváč a sráč. Proč bych si měl hrát na zlatíčko?

Kapitola 1.

Ostrovy spojené Geránie, hnízdo rebelů

Héééj! Kam si myslíš, že zdrháš, smrade?! Slyšíš?

Ječí na drobnou a ustrašenou Myrnu o dvě hlavy vyšší Stern. Zmetek. Synáček vůdce rebelů. Neustále má potřebu každému předvádět svou sílu a moc, kterou těží převážně z pozice svého otce. Je namachrovaný až běda. Vnímám, jak Myrna panikaří a snaží se ještě víc zrychlit, když za ní dusají hbité nohy Sternových nohsledů.

Jeden z nich ji dohoní a strhne za hubená ramínka k zemi. Upadne dozadu a do krve si rozbije hlavu o štěrk. Jak vidím krev, zatmí se mi před očima. Vře ve mně vztek a stoupá mi žilami vzhůru. Cítím se náhle nepochopitelně neporazitelně.

Vím, že s jistotou dostanu další nakládačku, ale nehodlám je nechat, aby ubližovali někomu slabému. Zahodím kladivo, sjedu ze žebříku, na kterém jsem opravoval střechu vdově Cynthii Almsterové a letím k těm šmejdům, kteří si dokonce dovolují na Myrnu močit!

Jsem úplně bez sebe, když mezi ně vletím a rozháním se pěstmi. Najednou začnou po mých ranách odletovat, jako kdyby nic nevážili. Připadám si, jako ve snu, protože řev těch grázlíků vibruje vzduchem a já jsem v pár vteřinách u Myrny. Sténá a tiše pláče.

Než jí stihnu pomoct na nohy, Stern jí kopne do boku, až z jejích úst vyjde téměř nelidský řev. V ten moment mě chytí slepý vztek a já toho hajzla sejmu levým hákem. Padne na zadek a civí skoro vyděšeně.

Když ze sebe začne sypat nadávky, které by slušely spíš jeho fotrovi, osud má zpečetěný. Vystartuji a moje pěsti se mění téměř v kladiva, kterými načechrávám Sternovi ksicht i žebra a několikrát též rozkrok. Nemá sílu se mi bránit? Nebo jsem nějak moc rychlý a silný? Vždyť jsem naposledy sotva lezl, když si mě podali. Problesknou mi hlavou udivené myšlenky.

Jakmile se zkrvavený přestane hýbat a jeho kumpáni s jekotem mizí za nejbližšími domy, uvědomím si, že můj úkol není trestat, ale pomoci Myrně. Zvednu ji do náruče a nesu ke Kassandře.

Je nejlepší léčitelka na ostrovech a máme kliku, že si vybrala naši opevněnou rebelskou osadu, když uvážíme, že mohla zůstat v hlavním městě a žít si báječně. Tam by byla téměř placena zlatem. Šušká se o tom, že snad někoho zabila a zde se skrývá, ale já těm povídačkám nevěřím.

Má totiž ty nejjemnější ruce a nejlaskavější srdce, které znám. Ačkoli tyto své vlastnosti mistrně skrývá za hrubé chování. V hospodě dokáže přepít ty nejdrsnější chlapy a mám za to, že by s nimi dokázala vytřít podlahu, kdyby chtěla.

Kruci. Co dělala? Ne, neříkej mi to. Já se z toho Sterna jednou poseru, to ti říkám. Dávej si na něj majzla. Je to zákeřnej zmetek.“

Jo. Ten leží na místě v krvi. Asi jsem ho zabil. Myslím.“ Odtuším. Ona vyjekne:

Ty ses taky asi úplně posral? Kams dal mozek, Erlete?! A vlastně jak…?“ Zmlkne překvapením, zatímco její ruce kmitají a přivádějí Myrnu k sobě.

Ta trochu sténá a taky pláče, ale podle výrazu Kassandry, když ji vyšetřuje vidím, že je kupodivu celkem v pohodě. Uložíme ji do postele pro marody. Kassandra vezme svou „zázračnou“ brašnu, sáhne do skříňky a vyndá ještě pro jistotu injekční stříkačku, jehlu a nějakou lahvičku. Tipuji, že obsahuje morfium. Jestli jsem tu svini nezabil, bude ji jistě potřebovat.

Musíš ihned zmizet, blbče pitomej! To Nathan nenechá jenom tak. Tady ti hrozí provaz, nebo vězení v Gaulasu. Ani jedno nechceš. Sbal svejch pár švestek a vypadni někam, kde tě nevyčmuchají.“

Já se nemám za co stydět. On je svině a měl by trpět! A musím ti s ním pomoct. Sama ho neuneseš.“ Odpovídám naštvaně, ale pevně a s podivem shledávám, že Kassandra se na mě pouze obezřetně podívá a údivem se jí rozšíří oči.

Jak to, žes nedostal nakládačku i ty? Okamžitě mi odpověz zcela pravdivě, co se stalo. Jak je možný, že dnes nemáš ani škrábanec?!“

S odpovědí si dávám na čas, protože sám vlastně nevím, co se stalo a kde se vzala má síla, mrštnost a schopnost vnímat všechny pohyby okolo. Jak vysvětlit něco, co sám nechápu? Zvolím taktiku mlčení navzdory tomu, jak se na mě léčitelka mračí.

Pomalu docházíme k tomu hajzlovi. Hýbe se a fňuká. Hádám, že jsem ho sice zřídil, ale přežije. Zřejmě. Kassandra ho zkušeně prohmatává na všech myslitelných místech a zle se po mně podívá.

Tohle si udělal ty? Je zbitej, jako žito. Má zlomený dvě žena, přeraženej nos a vymknutý rameno. Byls něčím sjetej?! Sakra! Tohle nevypadá moc dobře. Měl bys vážně vzít kramle a neukazovat…“ Náhle v půlce věty zmlkne.

Během jejího proslovu se totiž seběhli místní povaleči a za nimi se v mžiku vynořil samotný vůdce rebelů Nathan Moller. Z jeho výrazu nevěštím nic dobrého. Za ním se ještě objeví dva nadupaní strážci pořádku. V ruce drží kvéry a rozhodně nevypadají, že by zkusili být milí.

Tys mi zřídil kluka, ty zkurvenej šmejde!? Za to půjdeš do lapáku a už z něj doživotně nevylezeš! Chyťte ho, ztřískejte ho do bezvědomí a zavřete do cely. To mám z toho, že se starám o vdovy a sirotky. Zasraná práce! Jako bych neměl dost starostí s vymýšlením strategie odporu. Ještě mi budou sráči tvého kalibru…“ Zarazí se, poškrábe se na zarostlém ksichtu a naštvaný tón se mění v obezřetný. „Jak si ho zrovna ty mohl takhle zmlátit?! Vždycky si dostal přes hubu ty. Tak jak…?“

Nathane. Prostě se to nějak stalo. Erleta si klidně zavři. Ale tvůj kluk by měl bejt co nejdřív ve svý posteli a jeho matka by se měla snažit o něj pečovat. Bude teď trpět bolestmi, než mu srostou žebra. A podržte mi ho, ať mu můžu nahodit zpátky rameno a srovnat nos. Teď mu píchnu trochu morfia, aby to líp snášel. Takže nečumte, padejte pro nosítka a pak teprve řešte co Erlet provedl.“

Loupne po mně zlostně očima, vztekle si prohlíží čumily a zase vidím, jak všichni přijímají Kassandřinu vůli. Dva z postávajících se rozběhnou pro nosítka do Kassandřina domu, Nathan posadí Sterna, klekne si za něj a opře si ho téměř něžně o hruď. Šmejd napadající slabší dostane injekci a za nějakou chvilku zvadne. Pohled má skelný, výraz přiblblý..

Slyším nechutné křupnutí, když mu léčitelka rovná nos. Ošiju se. Není mi příjemné hledět na někoho, kdo trpí, ale u vědomí, že se jedná zrovna o Sterna opět oláme hroty mých obav o druhé a já se přistihuji, že mu vlastně utrpení přeju.

Strážci pořádku mě chytí za ramena, zkroutí mi ruce dozadu a nasadí želízka. Cestou do cely mě mlátí pěstmi. Nevím, jak je to možné… rány bolí, ale spíš nějak legračně. Ne jako dřív. Jsem z toho zmatený. Jsem přesvědčený, že do Gaulasu nemůžu jít, když jsem chránil slabšího. Navíc holku.

Nechám je, aby mě skopli do sklepa, kterému říkají cela. Nemáme zde ani žandarmerii. To rebelové ve své osadě nestrpí. Několikrát se snažili naše hnízdo ovládnout, nebo rozprášit, ale nakonec se zbytečných a nákladných pokusů vzdali. V kopcích a bez techniky, která by jim umožnila napadnout nás shora jsou nahraní.

Ovšem když rebelové chtějí, žandarmerie se hodí. Určitě mě budou odvážet oni. Druhý den ráno se za mnou dostaví do cely Kassandra. Jsem překvapený, ale i trochu potěšený. Konečně někdo, kdo má o mou maličkost jakýsi zájem. Jinak jsem byl vždycky nula, která měla v životě víc hladu a bití než radosti.

Ukaž mi svaly. Hned!“ Přikáže, když se nemám k žádné reakci. Netuším, co po mně chce. Přistoupím k ní a natáhnu ruku.

Ne takhle. Zatni paži tak, jako bys chtěl někomu jednu natáhnout. A dělej. Mám na tebe jen deset minut. Řekla jsem, že tě musím před odvozem vyšetřit, jestli nebyl tvůj organismus napadený nějakou chorobou.“

Poslechnu a dělám, co říká. Vezme bleskem jehlu a než se na cokoli zmůžu, zaboří mi ji do bicepsu! Jen to lehce štípne, ale jinak nic zvláštního. Valím oči a nejsem schopný slova. Když jehlu vytáhne, opět jen maličko zaštípe.

A teď ten pohyb udělej znovu, ale rychleji a směrem k mému nosu.“ Říká a chmuří se jí čelo čím dál víc.

To nejde… Já…“

Nekecej a okamžitě dělej, co ti říkám!“

Neochotně poslechnu, poněvadž cítím, že mám skutečně v těle nečekanou obrovskou sílu. Váhavě zatnu pěst a mířím Kassandře na obličej. Rána nestihne dopadnout. Ona je zatraceně rychlá. Nechápu, co se děje. Zasykne a udýchaně se posadí na kavalec. Pokyne mi, abych udělal totéž.

Teď ti vezmu krev. Pokud jsi to, co si myslím, tak pro tebe bude lepší bejt zalezlej v lochu. ukaž.“

Zkušeně mi zaškrtí ruku, nechá mě jí zapumpovat, zapíchne jehlu a přiloží zkumavku. Moje krev má divný měděný nádech a lehce jiskří. Vždycky když mi tekla z rozbitého nosu, byla normální. Červená, jako u všech ostatních lidí. Mám najednou strach. Sevře se mi žaludek a zvracel bych.

Kassandra hledí na zkumavku, viditelně zbledne a zašeptá:

A kurva. Třikrát nesvatá kurva. To není možný. Démonská krev. No do hajzlu!“

Strnu a nejsem schopný pohybu. Nevím, o čem vůbec mele. Jaký démoni? Ti přece už dávno… Vyhynuli. Ale pokud… Nechci domyslet. Mlčím a jsem strachy bez sebe.

Kassandro? Dá se to nějak odstranit? Já nechci. Nemůžu být…“ Položí mi ruku na rameno a soucitně na mě hledí.

Nejsem si úplně jistá. Ovšem pokud se mi testem potvrdí moje domněnka… Budeš se muset hodně naučit o své rase, aby se z tebe nestalo monstrum. Pokud zítra přijdu, jsi jistě z jejich krve. Pokud nepřijdu, můžeš klidně spát. Ale ve vězení tě při první bitce zabijou.“ Hladí mě po tváři a její oči jsou měkce mateřské a plné slz.

No, obojí mě ohromně uklidnilo, Kassandro.“ Uchechtnu se zoufale a je mi skoro do pláče. Ani jedna vyhlídka není něco, po čem by normální člověk toužil. Obejmu ji a ona mizí.

Strávím bezesnou noc, kdy se jen neklidně převaluji a všechno se ve mně mydlí ze strany na stranu. Modlím se v duchu, aby Kassandra nepřišla a já měl za nedlouho jistou smrt.

Bojím se smrti, ale je to jediná jistota, že se nestanu něčím strašlivým. Pár legend jsem jako dítě četl a považoval je za pomatené pohádky.