1.kapitola

Venku už pořádně nepršelo, ani nepamatuju. V mojí díře, kde mě matka s otčímem nechávají žít, je smrad. Žádný okno. Jenom matrace a olezlá deka. Veškerej můj majetek se sestává z pracovního overalu, vyšisovanýho tílka, starejch tenkejch ponožek, zánovních pracovních bot a pěknýho šroubováku.
Opravuju s ním starý robotický kraksny, který už jsou za zenitem. Učila jsem se od starýho profíka, kterej bydlí v garáži a umí spravit snad všechno na světě.
Jediná věc, která v mým podělaným životě má opravdu nějakou hodnotu, je kroužek v mým nose. Na pohled je úplně k ničemu, ale jedná se o vzácnej sběratelskej kousek, protože ho gravíroval umělou inteligencí vedenej kovotepeckej robot.
Je strašně starej. Vyrobenej ještě před rozpadem ekonomiky. Jenomže tohle o něm vím jenom já. Sběratel, kterej ho na nárožních informačních tablech poptává ani netuší, v jakejch rukách takovej poklad je.
Nabízí miliardu ocelotů, což jsou slušný prachy, mimochodem. Mohl by být za ně barák poblíž plotu, za kterým žijou naši vládnoucí arcisráči. Zatím jsem se ještě nerozhodla, jestli kroužek prodám. Má pro mě vzpomínkovou hodnotu. Patřil mému fotrovi, kterýho jsem nějak nestihla poznat, protože se zdejchnul v době, kdy jsem začala chodit.
Prej vyšší zájmy. Hovno. Nechal nás s matkou samotný. Ona začala makat v jednom tajným baru a tam začala její chlastací jízda, během který jsem stihla vyrůst. Je mi dvacet, ale matka leje furt stejně. Tak mám ten kus kovu v nose. Abych nezapomněla, že chlapi jsou sráči. Kvůli nim se ženský propadnou až do pekla, aby je potěšily.
Navíc si po čase ze svýho pracoviště přivedla jednoho hnusáka, kterej po mně chtěl, abych mu tykala a říkala Tygře. Že dělal v nějaký aréně a krotil divoký zvířata. A jestli se nebudu chovat slušně, zkrotí si mě sám. Leda hovno. Vyhejbám se mu, jak to jde. Docela mi tahle taktika vychází, protože se vidíme jednou za tejden, kdy už by sice měl bejt v rachotě, ale vyspává s matkou společnou opici.
Kdysi moje cimra sloužila jako komora, kde měli nechutně bohatý lidi schovaný neskutečný množství žrádla. Ale od rozpadu států a nástupu GV – Globální Vševlády je jídlo na příděl. Normální člověk se k většímu množství nedostane, ani za prase.
Plantáže jsou střežený, jako pokladnice starýho draka. Všechno nám vozí z pěstebních kolonií, který jsou mrtě času daleko od hlavní aglomerace, nazvaný po jedný už neexistující strašně starý civilizaci. Řím.
Převoz zajišťujou speciální pásový obojživelný vozidla a jedinej, kdo může zajistit jejich provoz, je naše „milovaná“ vševláda, která má sedm členů. Jedná se o pozůstalý nejvyšší potentáty nejsilnějších států, který se drží na hladině stejně, jako hovno, a ne a ne se potopit.
Plavou na hladině ohnutejch zad nás všech, který denně dřeme, aby si oni mohli žít v uzavřený oáze za obří zdí. Zmetci. My se mezi sebou rveme, zabíjíme a ještě aby týhle parády nebylo málo, existuje jeden zmrdskej gang, kterej si říká velkolepě Svaté rozdělení. Svatýho na nich není nic.
Nedávno jsem je zahlídla, jak jedou zase k nějaký fabrice. Špehovala jsem je. Naštěstí jsem vážně dost nenápadná. Splynu s okolím. A kdyby mě někdo zahlídnul, myslel by si, že jsem jedno z děcek, který žijou na ulici a hledají mezi odpadkama jídlo.
Touhle výpravou jsem vlastně nechtě sehnala skutečnou práci. Gangsterům jsem se obloukem vyhnula a měla možnost vidět, že do týhle fabriky se jen tak nedostanou. Po zuby ozbrojený hlídači v uniformách globálního státu Řím budili dost velkej respekt i v těch šmejdech na motorkách.
Kdo ví, kde brali furt prachy na palivo. Mávla jsem nad myšlenkou rukou a popošla blíž. Neměla jsem strach, že se mi něco stane. I když je mi dvacet, vzrůstem jsem spíš podobná dítěti. Tedy až na můj poněkud větší zadek, ale tenhle fakt jen tak někomu nesepne. Moje věčně rozježený vlasy, který trčí na všechny strany, zrovna představě holky nepomáhají.
„Hezká pistole.“ přichomejtla jsem se k jednomu ze strážců.
„Drž se dál, spratku.“ uplivnul si hromotluk se sapíkem, ale já se nedala.
„Máte těžkou práci?“ usmála jsem se a udělala na něj roztomilku.
„Vodpal. Děti tu nemaj co pohledávat.“ zavrčel a vytáhl z kapsy cigára a zapalovač. Takovej velkej, kovovej. Odklopil vršek a chtěl efektně škrtnout.
Jenomže zapík se na něj vysral. Neměl bejt na mě hrubej. Karma je zdarma, jak se říká. Začal pyskovat a z jeho huby lítaly kupy sraček. Byl sprostší než otčím. Ale nakonec jsem mu zapalovač opravila a zase na něj udělala roztomilouše.
„Co si zač?“ ucedil, když si zapaloval cígo.
„Nejlepší opravář železnejch kraksen všecho druhu. Umím dát dokupy i domácího robota, když prolezu smeťáky a najdu díly.“ dál jsem mu valila klíny do hlavy.
„Hovno. Malá krysa si. Ale zase docela šikovná. Nejsi zlodějka?“ Zajímal se.
„Tak ani omylem, fešáku. Já jsem poctivá, že si ani nedovedeš představit, jak moc.“ zubila jsem se o sto šest. Co kdyby z rozhovoru něco káplo, že jo?
„No, dobře. Hanku?“ zavolal na někoho v kukani u vjezdu.
„Co chceš, Berry? Hoří, že tak řveš?“ vykoukl Hank ze dveří kukaně, která měla místo okna jenom úzký a neprůstřelný sklo. Asi museli mít fakt hodně dobrej důvod, mít tady po zuby ozbrojený chlapy a tak.
No. Zkrátím svoje vyprávění. Díky opravě zapíku jsem chytla flek přesně v týhle střežený v továrně na ocelový díly, kde jsou taky slévárenský roboti. Obří, tupí a nedají se ovládat umělou inteligencí. Starý dobrý mašiny. Velký, jako dvouposchoďovej činžák, ale neskutečně vydrží. A já jsem nejmladší technik, kterej na těch kolosech maká.
Nikdo mi neřekne mezi chlapama jinak, než Kchudru (což je bengálsky nepatrná). Chovají se ke mně celkem hezky. Občas si dělají prdel a zalepí mi dveře skříňky silikonem, jindy mi nakapou vosk do číselnýho zámku, ale jinak dobrý. Nestěžuju si. Vědí, že když se jim něco osobního posere, nenajdou šikovnější ruce než právě moje.
„Co se tam flákáš! Slez dolů a koukej mi vykouřit ptáka!“
Tak to je Nahir. Tváří se jako debil, mluví jako hovado, ale nic tím nemyslí. Nechce vypadnout z role tvrďáka.
„Vyliž si vlastní prdel, Nahire! Beztak ti z huby padají jen sračky!“
Takhle se bavíme pořád. Je to kupodivu funkční i bezpečný a občas se člověk i zasměje. Jediná ženská mezi chlapy? Nebojte. Vědí zatraceně dobře, že neumím svým skvělým šroubovákem jenom opravovat. Dokázala jsem jim svoji šikovnost hned první den, když si prasák (skutečně hodný toho jména) Finley O’Debil zkusil na vlastní kůži, jaký to je, když obtěžuje dámu mého kalibru.
Snažil se mě v poloprázdných šatnách přitlačit ke skříňce a ometal se o mě svým ztvrdlým ptákem. Nemůžu za to, že jsem čapla v kapse šroubovák a navenek vypadala mile. Pak bylo slyšet vřískání, protože jsem dobytkovi probodla kůži na bicáku, jakoby nic.
Když se svezl na kolena, kde se svíjel a ječel, že jsem kurva, kterou je potřeba ojebat a zabít, kopla jsem ho s gustem do ramene. Upadl na zem a ležel tam, jako pytel sraček. Chytla jsem ho za vlasy a namířila mu šroubovák na oko:
„Ještě jednou něco zkusíš, zmrde a nebudu tak hodná. Odsereš to něčím dražším, než je tvoje podělaná kůže!“
Po týhle scénce jsem sklidila aplaus od ostatních chlapů, který se kvůli jeho ječení seběhli a smáli se, až skoro brečeli. Prej:
„Finley, nakopalo ti prdel dítě? Tak to abys chodil venku kanálama!“
„Kurva, ta ti to dala. Taková Kchudru a jak tě zřídila!“
A moje přízvisko bylo na světě. Kchudru – nepatrná. Jsem sice taková, ale podceňujte mě a nakopu vám zadky stejně, jako tomu hnusákovi Finleymu. Ostatní mužský na naší směně jsou zlatíčka. Pro různý sprostý slova nejdou daleko, stejně, jako já sama, ale jinak jsou celkem v pohodě.
Pár měsíců po nástupu do továrny jsem doma zažívala zesílený peklo, protože otčím naopak ztratil práci a vybíjel si zlost na mě i na matce. Hovado. Na něj se šroubovákem nemůžu, protože bych neměla kde chrápat. Ono je dost důležitý, když máte kam zalézt. Jinak na ulici přežijete maximálně týden.
Můj sen je bydlet ve slumu, kterej tak nějak patří k továrně, ve který makám. Jde o sousední budovu, kde kdysi byla nějaká sýrárna. Smrdí sice jako stoka, ale jinak jde o jedno z nejbezpečnějších bydlení ve městě, protože tam bydlí i některý ze strážnejch.
Takže mají dost vymakanej systém obrany a sehnat tam ubytko jde jenom v případě, že někdo z obyvatel natáhne brka. Navíc musíte mít kliku, protože o místo se losuje. A když vám štěstěna nepřeje, můžete čekat taky několik let. Proto ani není rozumný někoho ze sýrařskejch slumařů odkráglovat, protože ostatní by vrahouna nechali shořet ve slévárenský peci.
Až na Finleyho spolu celkem držíme a kdykoli je nějaký problém, hlasujeme. Jestli zmetka hodit do pece, nebo nechat vyhodit z práce. Vedoucí směny má takovou pravomoc a když je většina pro vyhazov, letí. Což znamená průser, protože no money, vyhozený z fleku je člověk celkem v hajzlu.
Možná je v současnosti milosrdnější skončit jako škvarek oceli. A ocel dnes hýbě světem. Proto se naší měně říká ocelot. Je sakra tvrdá a tvrdě na ni dřete. Čili se k ní název úplně jasně hodí.