Pan Nikdoš vstává na „šestku“ a v sedm už sedí na vrátnici. Kromě své práce nemá jinou zodpovědnost. Odkroutí si svých dvanáct hodin a jde na pivo.

*

Tam si s chlapama vykládá 

„Je to špatný, peněz málo, stará v důchodu a taky je vůbec celej život na hovno. Eště že malej Nikdoš, jako synátor, se vodstěhoval do Brazílie. Má tam dobrý zdroje, dobře se mu vobchoduje a s místníma to umí.“  

„A co jako prodává?“

„Ale já tomu nehovim. Nějakej bílej prášek. Asi na praní. Ale všichni to strašně chtěj. Tak je v baliku. Řikal.“

Během večera mezi řečí do sebe naláme svých sedm desítek a tři frťany, vykouří krabku cigár.

Jedním okem sleduje sport v hospodské TV a druhým okem šmidrá po knajpě, kde pro kouř skoro není vidět. Zase nefunguje větrák. Chlapi u stolu vyřeší Nikdošovy finanční trable, celou politickou situaci a uzavřou to tím, že

„Za všechno stejně můžou ty hajzli nahoře.“

„Se mějte. Zejtra přídu dřív, nejdu do rachoty.“

Hospodský sjede okem lístek, propiskou pokosí řádek piv, spočítá frťany a čerstvou krabičku trubiček plněných drceným tabákem. Vyplivne na Nikdoše sumu. Ten s huhláním zaplatí a vydá se vrávormo ke dveřím.

U nich na chvilku zaváhá, za kterou kliku má vzít, tak se radši rozpřáhne a zaujme bojovou pozici a jde po obou klikách naráz. Trefí se až na druhé podání. Do jedné jediné kliky, kterou ty dveře odjakživa mají. 

V podroušení doklopýtá domů. Vmotá se do baráku díky sousedovi, který se vrací z venčení dogy Peggy. Klíče vyloví z kapsy za hlavu plyšové obludy, co mu Nikdoška koupila před deseti lety k svátku.  Párkrát odře dveře kolem zámku, než se mu podaří odemknout. V předsíni skopne boty z nohou a plíží se do ložnice. Mytí nechá na Indy.

Shodí ošacení nasáklé kouřem a potem na zem a vleze pod peřinu. Jeho manželka chrápe jak starej pes. Pes, už dávno hluchý, chrápe pod postelí taky.

Za dvě minuty se ložnicí ozývá trojí chrápání. Pěkně stoupá ve frekvenci nahoru a dolů, aby chvílemi rezonovalo v panelech bytu a rušilo partaj nad nimi, kde má batole netopýří uši a to chrápání ho děsí, tudíž řve. Ono zase na oplátku ryčí, jako když zapichují sele. Veselá paneláková noc.

Pes se ráno budí první. Má kruhy pod očima a je přiopilý z výparů, které vylučoval pan Nikdoš během spánku. Vzbudí si paní Nikdošovou olizováním jejího obličeje, který jako jediný z pod peřiny vykukuje. Paní Nikdošová se zafuněním odfrkne, rozlepí jedno oko a pomalu se posadí na okraj postele. Nikdoš furt chrápe. Dneska má volno a do rachoty jde až zítra.

Nikdošová na sebe natáhne vytahaný svetr a plandavé tepláky, které na jejím vysušeném hubeném těle visí jako příliš velká kůže. Na hlavu narazí „psí klobouk“, vezme vodítko a nohou posunuje psa ke dveřím. Ten v záchvatu pozdní psí bujarosti tahá za vodítko jako štěně.

Neslyší, že mu Nikdošová spílá do blbců a šťastně se s ní sune k výtahu. Ve výtahu si pes Nikdošových vydatně pšoukne. Ten odér málem porazí i Nikdošovou a to je zvyklá na různé domácí výpary. Když vycházejí z výtahu, míjí je maminka s dvouletým capartem. Oba významně krčí nos i čelo a raději do druhého patra stoupají po svých. 

Nikdošovic psisko je takové flekaté, smíchané ze všech možných pouličních směsí. Hotový rasový guláš. Čumák má nakrabacený a dlouhý, směřující k zemi. Trošku jsou si s Nikdošovou z profilu podobní. Kdysi se jmenoval Atík, tedy Atom. Ale od doby, co ohluchnul, mu doma něžně říkají

„Ty blboune.“

Než udělá Atík bobek, do Nikdošky se dává zima. Vytahuje z kapsy v půlce zlomenou cigaretu a z druhé loví zapalovač. Ulomí cigaretu tak, aby si mohla připálit a potáhnout. Skoro zuřivě škrtá a pak se přisaje k filtru ve snaze vdechnout s kouřem i to teplo. Atík už vykonal svou potřebu a paní N. už vdechla zbytek teplého kouře, aby se  v zápětí rozkašlala kuřáckým kašlem, který její suché vyzáblé tělo láme v pase. 

Pan Nikdoš ještě stále chrápe. Je sedm hodin a paní Nikdošová zapíná černobílou přenosnou televizi na kuchyňském stole a vaří vodu na kafe. Z chlebníku vytáhne kus chleba a vydatně maže sádlem, na to vrstvu cibule a česneku. Tak to má Nikdoš rád a ona si taky zvykla. 

V televizi opakují její oblíbený seriál Parlament, kde je tolik pohledných mužů a tolik milostných zápletek, že je z toho paní N. stále na větvi a tak ráda by byla, kdyby se kvůli ní pan N. alespoň dvakrát v týdnu oholil a vzal si čistou košili. 

„Jarunooo!“

Ozve se chraplavě z ložnice. Jaruna se zvedne a jde do ložnice. Vidí pana Nikdoše, jak stojí v předklonu a s nechapavým výrazem na tváři jí sděluje

„Jaruno, je to v hajzlu. Já se nenarovnam! Sem se vohnul pro ponožku a je to! Jak já s timhle vole mužu vodpoledne do hospody?!“

Jaruna (vole), obleče Nikdoše do slipů, do ponožek, natáhne mu tepláky, čistou košili. Nejradši by ho polila kolínskou od hlavy po paty, aby voněl aspoň trošku jako klucí z Parlamentu…

Pan Nikdoš má housera. Paní Nikdošová má manžela s houserem. Jediný chovný kus zvířete, je jejich hluchý pes Atom. Další člen domácnosti je Formík. Formík je auto. 

*

Když pan Nikdoš nemá zrovna v práci šichtu a v zádech housera, bere si ven starou deku a plachtu. Ne že by snad šel na sídlišti campovat s homelesákama. Pan Nikdoš si udržuje Formíka (Škodu Forman), jako by to byl živý tvor. Když ho neslyší Nikdoška, říká mu „ty můj miláčku“ a hledí na něj se stejnou láskou, jako na svou Jarunu před dvaceti lety. 

Ale dnes Nikdoše bolí záda a je mrzutej. Ani chleba se sádlem k snídani a Turek Smrťák, mu nezvednou náladu. Šourá se ke křeslu, aby na něj s heknutím skoro upadl. Jaruna mu raději jde z cesty, tak jde nakoupit do sámošky za rohem. 

V sámošce se na ni zubí za pultem s uzeninami malá Vietnamka.

„Dobý den, pani. Šo bude neska?“

Nikdoška dumá a nakonec bere půl kila točeňáku. Udělá „šunkafkeky“. To má Nikdoš rád. Koupí šest desítek, aby vylepšila Nikdošovi náladu. Sobě kupuje krabičák. Má přijít Máňa z přízemí na kafe, tak aby se spolu holky měly dobře. 

Tašky tak tak dosmýká do výtahu a v duchu si slibuje, že až Nikdoš pobere výplatu,  tak jí musí koupit tu tašku na kolečkách. Máňa už ji má dva roky a jen si libuje. Takže když ji má Máňa, proč ne Nikdošova Jaruš.

Ve dveřích ji skoro porazí Atík. Neslyší. Ale Nikdošku se salámem v tašce cítí už od výtahu. Vrtí se okolo ní tak zdatně, že Jaruna položí tašky na zem a dá Atíkovi pusu na tu jeho psí hlavu. Sáhne do tašky s točeňákem a kousek Atomovi ulomí

„Tumáš, blboune“.  

Blboun ji radostně oslintá a jde si lehnout se svou kořistí do obýváku. Přesně před křeslo s chrápajícím a hekajícím Nikdošem.

Zatím Jaruš v kuchyni vybalí nákup a začne vařit. Než se jí uvaří těstoviny, nacpe prádlo do otřískané Tatramatky, kterou dostali od Máni,  když jim jejich patnáct let stará Whirpoolka jednoho dne chcípla. Když se vrátí do kuchyně, začne v předsíni vyzvánět Nikdošův mobil. 

„Pepanééééééé!“ Huláká z kuchyně Jaruna. „Vem si tooo! Já vařim!“

Nikdošovi to přetrhne spaní. Zapomene na housera a vyskočí z křesla, aby v zápětí brknul nohou o Atíka. Už už to vypadá na Nikdošův prudký držkopád. Ale jak sebou škubne, udělá prapodivný výkrut a… je po houserovi. Do předsíně vbíhá jako za mladých časů, kdy ještě hrával fotbal.

Zvedne telefon

„No prosim! Ááá, Helenko, to jsi ty? Jakpak bych zapomněl. No jasný, voba s Jarunou se těšíme. No to viš, že počitáme. Tak zejtra. Ahoj.“

Helenka je Nikdošova tetička přes koleno. Je jí devadesát. Nikoho nemá. Až na Nikdoše. Ten se o ni stará jen aby to dobře vypadalo. Nikdoš chce dědit. Tetička má barák na venkově a ještě je čiperná. Ale co kdyby náhodou. Barák by se hodil. A ňáká ta kačka by taky mohla kápnout. 

Jde do kuchyně, odkud se line líbezná vůně šunkafkeků a čerstvého kafe.

„Jaruško…“ začne Pepan něžně a opatrně, protože Jaruš nemůže tetičku vystát.

Tetička je na svůj věk štramanda a Jaruš vedle ní vždycky vypadá jako nána i když má na sobě šusťákovou soupravu „cimvicpruhutimvicadidas“ a na nohách tenisky s jedním hákem z boku. Helenka nosí i na doma šaty u krku sepnuté broží a lakované střevíčky místo bačkor. Taky jezdí pravidelně každý měsíc ke kadeřnici do města a samozřejmě na kosmetiku. Tetička má zkrátka šarm a šmrnc prvorepublikové dámy. 

„Tak Jaruško, slyšíš mě…“

„Co zas potřebuješ, Pepane?!“

Podezíravě upne zrak na Nikdoše. Oči pichlavé jako trnky, nos nakrabacený a svešený jako Atík, úzká ramínka bojovně stažená k sobě. Jako chrt před útokem. 

„Zejtra jedeme za Helenkou, má narozeniny, Jaruško…“

Paní Nikdošová nemá ráda tetičku svého muže. Její muž má rád majetek Helenky. Helenka má zítra narozeniny. Pan Nikdoš má svoje sny.

Nikdoška má vzteka. Má vzteka na Nikdoše. Helenka má narozeniny a Nikdoš za ní zítra chce jet. 

Na vzteka je dobré, pozvat si Máňu. Máňa je sousedka z přízemí a má ráda, když je důležitá. Pro Jarunu dneska je důležitá. Potřebuje zdrbnout tetičku a probrat s Máňou strategii hry o Nikdoše. Aby Helenka neměla navrch. 

Nikdoška bere Atíka na vodítko a jde venčit. Venku začíná přimrzat, tak má Atík bundičku, kterou mu Jaruš spíchla, aby mu netáhlo na cemr. Jaruna má „psí“ klobouk a vytáhla starou péřovku, ve které před dvaceti lety dělala parádu na Václaváku, když ji Nikdoš na oslavu výročí, pozval na klobásu a dali si napůl desítku z plechu. 

Teď dělá parádu na sídlišti. Staví se v trafice pro cigára, aby měla co vyčítat Pepanovi. Že mu i pro cigára chodí a on ji ještě nutí jet za tetičkou. Vejde do baráku, Atíka vleče za sebou – musí se snažit ho dostat dovnitř. Jinak by se „dovnitř“ chtěl napasovat Atík. Venku totiž potkali hárající psí krasavici a „ten Blboun“ chytil druhou mízu, začal tahat za vodítko a vesele chraplavě poštěkával, aby té krásce ukázal, že ještě neni žádný béčko. 

Konečně se dveře zaklaply a Atík schlípnul uši i ocas a už je z něj zas utahanej starší kluk v letech. Asi jako chlap po padesátce, když před nádhernou dvacítkou vdechne břicho a nacpe ho do hrudníku a sotva je dívčí mámení za rohem, prudce vydechne a popustí svůj široký hrudník dolů tak, až mu tím nárazem hmoty uskočí knoflík. 

Blboun dal pokoj,  Jaruna zvoní na Máňu. V bytě v přízemí je ticho. Nikdošová posmutní a sune se k výtahu a říká Atíkovi

„Tak to vidíš, Blboune. Co budeme dělat, když tu Máňa neni?“

Pes na Jarunu kouká a myslí si svoje. Ještě že ho Nikdoška neslyší. Asi by ho kousla. 

V bytě odloží Jaruna vodítko, klíče i Atoma. Ten se jde zašít do koutečka na pelech, aby si nechal o té krásné psí dámě alespoň pár veršíčků zdát. 

„Pepane, sem ti vzala cigára.“ hlásí mezi dveřmi Jaruna. 

Nikdoš zatím chrápe v křesle a má sen o tom, jak je na pohřbu tetičky. Je bohatý, ve skvěle padnoucím kvádru a všichni mu upřímně poklepáním na rameno dávají najevo soucit a úctu. Nejvíc Helenčina vzdálená neteř, které je asi třicet, má hluboký smutek, ale taky hluboký nadupaný dekolt.

Taková Sophia Loren, jen tak trošku venkovsky naivní. Nikdoš s ní po pohřbu jde do domu tetičky, který zdědil. Vpadnou spolu do postele propleteni jeden do druhého. Ona se dostane nahoru a její obličej se blíží k Pepanovi. Něžně zašeptá

„Pepane, sem ti vzala cigára.“

Vzápětí se před jeho obličejem objeví obličej jeho Jaruny. 

„Aáááá!!!“ zařve Nikdoš a zprudka vyskočí z křesla. Jaruna se lekne tak, až upadne na zadek.

„Si úplně blbá nebo co?! Z tebe budu mít jednou infarkt! Takhle debilně potichu se plížit!“  

Pepan má pocit, že brzy omdlí. To asi ty návaly do hlavy z té divočiny ve snu.

Jaruna vstává ze země a tře si rukama obě půlky vychrtlého zadku.

„Že tu Pepane, chrápeš a že ze spaní funíš jak prase v bukvicích, to je mi jedno. Ale neni mi jedno, že zase chceš ject za Helenou. Zrovna zejtra,  když sem chtěla prát záclony!“

Jaruš je bez Máni v koncích. Vymyslela jen blbý záclony. Máňa… ta by jí určitě poradila alespoň žlučníkové kameny. 

Nikdošovi balí na cestu. Pepan drží Bobříka Mlčení. Jaruna štěká. Atík má cestovní horečku. Od rána pobíhá po bytě, vrtí ocasem a plete se Nikdošovým pod nohy. Atík cestuje rád.

*

Je pátek, blázni mají svátek a Helenka narozeniny.

Nikdoška měla budíka na šestou ranní, aby nezaspala a stihla si umýt hlavu, natočit vlasy na natáčky a schystat garderóbu. Je kvůli tomu na Nikdoše napružená jak pérko u hodin. Donutí Pepana vstát a chystat Formíka. Formík už nejel asi dva měsíce, tak ho musí vyluxovat, natankovat benzin a dolít olej. Pak bude muset dojet pro dort a pro chlebíčky.

„Přece to nebudu tahat já! Je to tvoje příbuzná! Je ti to aspoň trochu jasný, Pepane?!!! To dělám jenom kvůlivá tobě!!! A ty záclony dneska neperu taky jen kvůlivá tobě!!!“

Nikdošovi budou mít nevyprané záclony a k tetičce se jede. Pepan se tiše zdekuje k autu. Je rád, že po něm hází jen pohledy a né talíře jako posledně.

Sedá do Formíka a jede k pumpě, aby dotankoval a vyluxoval svého plechového kamaráda.

„Ty mi rozumiš, Formíku, kamaráde. Ty víš, co mám doma za ženckou. Dyk ji znáš. Vona je zlatá. Ale jak de vo Helenku, je z ní hotová saň. A přitom by po tetičce dědila se mnou. Mi to nebere hlava.“

Mezi Formíkem a Pepanem je letitý kamarádský vztah. Pepan Formíka udržuje v kondici a ten ho zase nikdy nenechal ve štychu. Zkrátka kámoš. A nedržťkuje jako Jaruna. Jaruna není kámoš.

Tak se pan Nikdoš cestou z pumpy stavuje v cukrárně. Za pultem je paní Petra s opravdu barokní postavou, na sobě upnuté červené úpletové šaty, na nich bílou krajkovou zástěrku. Je na všechny strany moc pěkná. Pepan z ní nemůže spustit oči. Jako ostatně pokaždé, když jde pro dort.

„Vy jste mi zase zhubla, Petruško!“ volá na ni Nikdoš už od dveří.

Pár babiček u dortíku a kafíčka v koutě cukrárny zavětří ke sladké chuti ještě chuť možného „škandálu“.

„Pane Josef, vy lichotníku jeden! Kdyby to věděla ta vaše! Ta je krásně štíhlá. Kdepak já.“

Uculuje se na Pepana Petra a už se nahýbá přes pult, aby mu podala krabice s dortem a s chlebíčky.

Tak se naskytne Pepanovi jako vždy nádherný výhled na dva kypré kopečky ve výstřihu paní prodavačky. Lehounce ji štípne do tváře, zahalasí pozdrav, až to babiny v koutku málem nadzdvihne ze židliček a s krabicemi a potěšeným okem odchází.

V duchu přemýšlí nad tím, že by nebylo špatné, mít takový materiál doma. Jaruna taky bejvala pěkná. Sice hubená, ale pěkná. Jenže po synovi zhubla až moc a místo prsou a zadku měla povislé vaky. To Nikdoše ještě pořád dost mrzelo. Ale jednou už má Jaruš doma, tak jakýpak copak.

Zaparkuje Formíka u chodníku a jde pro Nikdošku a Atíka. Nikdoška je ještě jen ve spodním prádle a v kombiné, které na ní žalostně visí. Jaruš pláče. Pepan vidí hromádku neštěstí a je mu jeho ženy tak trošku líto.

„Co je, Jaruš?“ ptá se Pepan, když vidí svou ženu, která vypadá, jak kdyby jí ukradli děcko z kočárku.

„Já nemůžu. Já prostě nemůžu…“ vzlyká Jaruš.

„A co nemůžeš?“ podivuje se Nikdoš.

„Já si nemůžu vzít ty šaty vod tebe. Ty žlutý. Ty pěkný…“

Brečí dál, až se jí natáčky chvějou na hlavě.

„A proč bys nemohla?“ nevychází Pepan z údivu.

„Já, já… já… sem v nich tlustá!“ vyjekne Nikdoška.

„To neni možný, Jaruš, to je nějaká kravina…“ říká Pepan. „Si je vobleč, se na tebe kouknu.“

Jaruš se na něj polekaně podívá a ztuhne.

„Pepane. Voni mi nejsou malý. Já jsem je žehlila a… a… a jak jsem je žehlila, tak někdo volal… Tak sem běžela k telefonu a žehlička zustala na těch šatech… A já si je nemůžu vzít, sou spálený, no…“ vzlykne.

„Si voblečeš něco jinýho. Dyk máš eště tu Adidas soupravu vod rákosáků, to je lepčí, takový moderní.“ opáčí Pepan.

A tak si Jaruš bere šusťákovku, která na ní taky trochu visí. Zlakuje si usušené kudrny, aby jí to vítr nerozfoukal. Namaluje si červeně pusu pod svým dlouhým a špičatým nosem. Vezme vodítko, Atíka, fialovou koženkovou kabelku a nechává Nikdoše zamknout.

*

Helenka je bohatá tetička Nikdošova přes koleno. Kolena si léčí Alpou. Nikdoš přesvědčil Jarunu, že můžou zdědit majlant. Atík vesele naskočil do auta, Jaruna smutně zavírá dveře Formíka. 

Formík přede na silnici jako kočka, která vyblízala hrnek smetany. Nikdoška usíná a Pepan za volantem v duchu píská Osudovou. Atík spí a představuje si buřta na konci cesty. 

Nikdošovi přijíždějí k Helenčině vile. Kolem plotu i za plotem, parkují luxusní káry. Formík obsahující Nikdošovy, Atíka a občerstvení v podobě chlebíčků a dortu, je donucen parkovat až za parkem. Jaruna se probouzí s hlavou přitištěnou na sklo od Formíkových dveří. Vylézá ven s účesem „na facku“, šátrá po kabelce, vodítku a chraplavě budí Atíka. 

„Tak poď, Blboune!“

Blboun se vykolíbá z pelíšku na zadním sedadle a tiše doufá, že dva ohlodané chlebíčky s uherákem, mu budou odpuštěny. Nikdoš nevidí nic podezřelého, bere chlebíčky, dort a…

Vytřeštěně vřískne na Jarunu 

„A do průdele! Kytka! Nemáme kytku pro Helenku!“

Ospalá Nikdoška, šátrá v kabelce. Prachy zůstaly na lednici v Praze. V duchu sumíruje, že se to spíš vyplatí. Nahlas říká 

„Dyť sme v parku, Pepane. Tak si jako muskej snad poradíš, ne?:

V duchu si mne ruce a pod nosem si mrmlá 

„Stejně by kytky pro Helenu bylo škoda. Ušetříme.“

Pepan obíhá park a tváří se, že venčí Atíka. Atík se tváří, že venčí Nikdoše. Nikdoš trhá v záhonech omrzlé jiřiny. Blboun sází na trávník „kabel“. Oba odcházejí s ulehčením k Nikdošce. Nikdoška dojídá druhý okousaný chlebíček s uherákem. 

Svatá trojice gratulantů, se blíží k baráku. Barák vypadá přecpaný. Přecpaná je Jaruna po chlebíčcích. Všude kolem vily je velké množství lidí. Mužští ve společenských oblecích, dámy v šatech, korunovaných drahými klobouky a ještě dražšími kabelkami. 

Pepan s Jarunou vypadají jako chudí příbuzní. Pepan s Jarunou, jsou chudí příbuzní. Helenka v krajkové bledě růžové róbě s kloboučkem stejné barvy, závojem a růžovými lakovými střevíčky, se objevuje ve dveřích. 

„Ale děti moje, já vás čekala už brzy ráno. Copak nevíte, co se sluší?! Tak pojďte dál, ty krabice do kuchyně a to koště (pohlédne na „kytku“) ke dveřím. Musím vám všem něco oznámit.“

Nikdošovi poslechnou instrukce. Jaruně se chce něco říct. Pepanovi se chce čůrat. Atík počůral na uvítanou rohožku. Tetička si chystá řeč. Všichni včetně Nikdošových poslouchají Helenku. Helenka voní Živými květy, Alpou a tajemstvím. 

„Jsem šťastná, že na mé devadesátiny, jste všichni přijeli z různých koutů naší krásné země. Vím, že očekáváte něco zásadního pro své vlastní životy.“

Helenka se významně rozhlíží kolem. 

„Rozhodla jsem se, že v tento sváteční den, vám sdělím svou poslední vůli.“

Ticho ve vile a kolem ní, se dá krájet. Studenou pečeni krájí Pepan. Chce poslouchat dobré zprávy s plným žaludkem. Plné břicho, je lepší než prázdné ruce, mudruje v duchu aniž by tušil…

Helenka, důstojnost sama. Pokračuje znenadání silným hlasem

„Milí moji příbuzní, mou poslední vůlí a přáním, je cestovat po světě a složit svou hlavu k věčnému odpočinku až přijde čas. Abych si mohla dovolit zaplatit cestu kolem světa, prodala jsem všechno, co mám a zakoupila zájezd. Hotovost si hodlám užít, dokud mi bude stačit dech. Představuji vám Alberta von Zonnesteina, mého právníka, snoubence a vykonavatele poslední vůle…

Ještě je tu něco, co do poslední vůle nepatří a ještě nyní to věnuji svému synovci přes koleno, takto Josefu Nikdošovi. Jsou to tyto pendlovky, se kterými už si jako malý hošík hrával. Taková moje nostalgická libůstka. Bavte se a užijte si mé narozeniny.“

Ticho pohltilo všechny přítomné. Přítomní pohltili mumláním ticho. Tiše se snažili urvat z hostiny cokoli, co se dalo. Jaruna schlíple stojí před Helenkou. Pepan tiše zvrací do květináče. 

„Nervy. To sou nervy.“ šeptá k nejbližšímu nažehlenému saku.

Jaruna se s dlouhým nosem dívá na Helenku a říká 

„Hodiny. Pendlovky. Já neměla ty chlebíčky žrát. Ale nejdřív je ožral Atom. Nechtěla jsem…“

Tetička hledí na Jarunu a tiše špitne

„Odvezte ty pendlovky ještě dneska. Protože ty a Pepan mi z příbuzných vadíte nejmíň.“

Tetička voní Alpou, spiklenectvím a spěchem. 

Pendlovky, Atík, Nikdoš a Jaruna, mizí ve Formíkovi. 

*

Formík těžce dýchá ku Praze. Nikdošovi ani nedýchají. Atík dýchá jako maratonec. Pendlovky ani nemuknou. 

Pokus rozchodit pendlovky od Helenky, končí neúspěchem. 

Pendlovky ani netiknou. 

Nikdoš se pokouší rozebrat dárek a zjistit co…

V hodinovém strojku vadí balíček. Balíček s Jarunou otevírají. Sypou se na ně desetieurovky a lístek…

„Milé moje děti, 

jelikož jste po mě za celé ty roky nic nežádali, prominu Jaruně její žárlivost na mou osobu. Nechávám vám starožitné pendlovky v hodnotě tří tisíc euro. Nádavkem za vaši skromnost, vám věnuji těchto šest tisíc euro v desetieurovkách, které se mi podařilo ukrýt před exekutory. 

Byla jsem celoživotní gamblerka, dost často jsem vyhrávala, ale poslední dobou se mi moc nedařilo. Kasina v Praze znám jako svoje boty. Jelikož nejsme formálně příbuzní  (leda přes koleno) , nikdo nikdy už u vás nebude hledat žádné dědictví po mě.

Můj movitý majetek je už před nějakým časem prodán v dražbě a já jsem na své první a poslední cestě kolem světa. 

Vaše Helenka 

P.S.: ten „právník“ Zonnestein (ve skutečnosti exekutor)  je do mě zamilovanej! Prachy z prodeje jsme použili na zakoupení cesty kolem světa na klíč. Užijeme si spolu tu nejlepší poslední jízdu! Ahoj!

*

Nikdošovi jsou bohatí.

Vila je v trapu, tetička na cestě kolem světa, a co Jaruna?

Konečně má prachy na svou vysněnou kolečkovou tašku. 

Nebo kufr…?

*

Nikdošovi se stěhují

Stěhují se do Nymburka, kde koupili barák. Barák je za Helenčiný peníze. Helenka je tetička, která je na cestě kolem světa s exekutorem. Exekutor má pech a Helenku. Nikdošovi dávají vale Praze.

Jaruna s Pepanem nakládají na náklaďák poslední krabici, ve které je Bůh sám ví co. Jaruna si myslí, že do ní pobalila to, co měla ještě do poslední chvíle na kuchyňské lince v paneláku, než přišla Máňa se stopečkou griotky pro Jarunu, sklenicí Plzeňského pro Pepana a buřtem pro Atíka.

Jaruna bulí, Máňa popotahuje, Pepan srká, Atík mlaská. Učiněná poslední večeře. „Budu za váma jezdit, Jaruško, když máte teď tu vilu. To máte určitě i pokojík pro hosty a půdičku, že?“ Ukapává medu Máňa, která chce mít tošku radosti i pro sebe, když už jí Nikdošovi mají až moc.

„Jojo, Maruško. Určitě ti zavolám.“ Dušuje se bulící Nikdoška a v duchu si říká, že by bylo nejlepší, kdyby Máně nikdy neukazovala načančané fotky z internetu. Přeci nepřizná, že peníze za pendlovky vystačily akorát na chátrající chatu, která má akorát tu výhodu, že má velkou a pěstěnou zahradu. Na tu taky makléř Nikdošovic dostal.

*

Před měsícem v Nymburce…

„Nic nebudete tratit, paní Nikdošová. Příísahááám!“ dušoval se makléř. Ta chata je veliká a v době své největší slávy, měla doslova punc luxusu. Jak je vidět zejména zde.“ A ukázal na zašedlé velkoformátové dlaždičky v koupelně a kolem kuchyňského koutu.

„Bude to chtít ňáký úpravy. Minimálně vymalovat a dát nový lino. To byste měl slevit, pane Podracký. Jináč to teda nekoupíme. Co, Jaruš?“ kul železo Pepan, dokud ještě makléř kroužil kolem tučné kořisti v podobě Nikdošů. Ještě je nedostal. Ještě ne.

„Nooo, tak že jste to vy, pane Nikdoš, může vám tu naše firma vymalovat a sjednat generální úklid. A bude to v ceně. Co vy na to?“ V duchu už si mnul radostí přední tlapičky, protože zkušeným okem postřehl, že Nikdoška mlsně pokukuje po zahradě plné kvetoucích růží, bylinek a hladce střiženého trávníku.

„Tak jak jste se rozhodli, co?“ tázavě hleděl Podracký, takto makléř na svoje budoucí kavky. Nikdoška úkosem koukla na Nikdoše, pak zpátky na makléře a pisklavým hláskem pronesla „Z původní ceny slevíte padesát tisíc, necháte nám vymalovat, položit nový linoleum, uklidit a můžeme to podepsat.“

Jaruna si energicky připálila cigaretu a drsně na makléře hleděla. Atík mu něžně okusoval tkaničky od bot. Nikdoš nechápavě zíral na svoji ženu drsoňku. Makléř si téměř hlasitě zavýskl. V duchu řval „Joooooo! Konečně se tý ruiny zbavím! Už mě nebude pronásledovat moje tchyně, ať jí tu chatičku věnuju, když jsem ji zdědil po babičce!“

Nikdošovi podepsali. Nikdošovi jsou majitelé chaty v Nymburce. Makléř je bohatý a nemusí se nechat otravovat tchyní, protože chatičku zdědil ještě před sňatkem. Podracký se bude rozvádět a Nikdošovi stěhovat. Slintající Atík netuší, že všechny záhonky už má na dosah k očůrávání a hrabání. Nikdoška ušetřila rodině padesát tisíc. Nikdošovi s Atíkem, spěchají ku Praze Formíkem.

Formík (Škoda Forman auto) nadšeně přede a odváží majitele nemovitosti k domovu. Možná mu Nikdoš, jako kámošovi postaví přístřešek. To se všichni budou dobře mít, ojojoj! Atík si cestou bujaře prdnul a ku Praze se řítí zplynovaní Nikdošovi s okýnky Formíka dokořán.

*

Doma vypuklo stěhovací peklo. Balí Nikdoška, balí Nikdoš a Atík se všem dvěma plete pod nohy. Nakládání na stěhovací vůz nebere konce. Stěhováci chlastají kafe a kouří u vozu. Nábytek už naložili a dýško nedostali. Tak ať si Nikdošovic naloží krabice sami. Jojo. Naloženo. Stěhováci jdou do hospody na oběd.

Z posledních sil Jaruna vaří kafe. Z čerstvých sil zvoní na dveře sousedka Máňa z přízemí. Nidkošovi si přejí, aby utrpení „loučení“ ani nenastalo. Nikdoška Máňu už od dob Helenčiných narozenin tolik nevyhledává. Konečně je trapné a (naštěstí pro Nikdošovy) krátké loučení u konce, protože dole zvoní stěhováci a Pepan s Jarunou spěšně opouštějí byt, který je teď na prodej.

Nikdošovi možná za byt trhnou víc, než za starožitné pendlovky. Ale teď jedou do svého nového domova. Nikdoška bulí, protože už byla na panelák zvyklá. Nikdoš si píská a hýčká si vypitou dvanáctku v žaludku. Atík radostně poštěkává a s hlasitou smrdutou prdící bombou se stulí do zbrusu nového cestovního koše a hlasitě chrápe. Formík jede ze všech svých sil.