1. kapitola

Kdybych ho zabila já, tak by nezemřel rychle. Udělala bych mu z umírání něco jako prodloužený víkend. Za všechno, co napáchal si zasloužil mnohem víc. Ohledávám místo činu. Policie už je dávno pryč a moje ruce si se zámkem pohrát umí. Nasaju do nosu pach krve, letitého prachu a obhlížím obrys těla na zkrvaveném zátěžovém koberci.

Proč se schovával zrovna tady a kdo ho skutečně dostal? Zasychající skvrny od krve a jemné cákance ukazují nejspíš na popravu. Musel se s tím člověkem znát. Věřit mu natolik, že bez probléotevřel. Na konferenčním stolku vidím dva kroužky od sklenic. Zřejmě si dali whisky s ledem. Barbaři. Jako by nevěděli, že tekuté zlato se musí nechat rozvonět a rozvinout.

Otevřu karafu a očichám obsah. Single Malt. Odhadem dvacetiletá, vonící po dubovém sudu. Za pokažení takové dobroty mám chuť svlíknout mrtvého Richarda z kůže. Jenomže jeho už má nejspíš na stole Petr. Večer si ho vyzpovídám. Jo, dobrej odhad. Spím s ním. A on mi tajně říká věci, které ví jen policajti a on. Ne, není odporné spát s patologem, jestli se ptáte.

Je chlap, který rozhodně stojí za hřích. A pro mě znamená poklad. V posteli i mimo ni. Nežijeme spolu, i když bychom mohli. Jsme oba single a dost si užíváme pocitu, že můžeme, ale nemusíme. Jediné, co člověk musí, je zhebnout. Pomyšlení na smrt mě neděsí. Už dávno ne. První mrtvolu jsem viděla v jedenácti, když se ze skály, kam jsme lezli bez zajištění, zřítil můj nelepší kámoš.

Ale když se na věc podívám z praktického hlediska, žádný věk člověka nepřipraví na pohled, když vidí někoho jiného bez života. Nejdřív jsem skoro zvracela, když jsem viděla, v jakém úhlu má nohy, ruce a co se mu stalo s hlavou. Lezla jsem dolů otřesená a vyděšená a najednou jsem byla jen tiše praktická. Nedotýkala jsem se jeho ani ničeho kolem.

Sáhla jsem pro mobil, zavolala policii a pak záchranku. Přesně v tomto pořadí. Už jsem se neklepala, ale pečlivě jsem si vrývala do paměti všechny detaily. Ještě dnes si vzpomenu přesně na vůni pampelišek a pach písku smíseného s krví. Taky na tvar kamene, na kterém skončila Lukášova hlava. Moje chladné počínání bylo podivné, ale tehdy jsem poznala, že jediné, po čem toužím, je stát se detektivem. Ne policejním. Soukromým.

O dvacet let později a jsem, kde jsem. Vystudovaná kriminalistika mě živí a stala se ze mě paní svého času. Yes! Mě si najala manželka Richarda Najbrta, abych pro ni vyšťourala, co se dá, jelikož je v ohrožení její dědictví. Sebrali ji na místě činu považujíc ji za hlavní podezřelou. Nedovedu si vůbec představit Lindu, přestárlou modelku s medovým hlasem a jemnýma rukama, jak chladnokrevně střelí svého živitele zezadu do hlavy, dopije whisky a s ledovým klidem počká na policii. Leda ve snu.

Fotím si na mobil detaily, které mi padly do očí a slídím dál. V proutěném koši u dveří je ledabyle naházené ložní prádlo. Ateliér zřejmě sloužil jako doupě na přespání a zároveň chráněné místo. Richarda musel podrazit člověk, který byl důvěrně obeznámen s existencí ateliéru na Vinohradské třídě. Střešní okno propouští světlo. Proti podlaze až absurdně čisté.

Jde však o pouhé zdání. Při bližším pohledu vidím, jak světlo klame. Stejně, jako přátelé. Proto mám jen Petra a pak ještě Simonu. Znám ji dokonale, jak jen můžete znát své duševní dvojče. Až na fakt, že Síma je spíš tichá a nenápadná, jestliže jde o kontakt s cizími lidmi, kdežto já jsem fakt mrcha. Mluvím i ve chvíli, kdy nikdo nechce ani slyšet jiný názor, než jen lichotící.

Na blbečky s jediným správným názorem reaguji jako rozpálený olej na vodu. Syčím, prskám a dokážu řádně šlehnout. Nejvíc jsem si vždy vychutnávala nadutce. Mají velice nevýhodnou pozici při setkání se mnou. Jejich povýšenost pokaždé obrátím proti nim. Jednoduše. Sarkasticky až do morku kostí. Proti mým ústům není obrany, ani kdyby zařvali: „Expecto patronum!“.

Na vejšce jsem byla postrach kolegů, proto si se mnou nikdo nedovolil randit. Až na Michala. Byl sladký ve své nesmělosti a velmi inteligentní a zábavný. Trvalo rok, než jsem si ho rozbalila, jako vzácný dárek k prvnímu jarnímu dni. Přesně rok jsme randili na korejský způsob. Procházky ruku v ruce, návštěvy kina, restaurace, opatrné polibky a objímání. Všechno ve mně řvalo, že chce víc, ale jistá sebetrýzeň mi vyhovovala. Tehdy.

V současnosti jsem masožravá rostlina, která si nic neodpírá. Tak moc jsem se změnila, když se jednoho dne Michal neozval. Nereagoval na zprávy na Messengeru, nebral telefon. Slehla se po něm zem. Netušila jsem, co to znamená. Za dva dny přijela do školy kriminálka a mě se zhroutil křehký vnitřní svět. Ubodal ho feťák, když Michal dealoval koks. O důvod víc nepraštit se studiem kriminalistiky, protože ani hodný kluk nemusí být úplně hodný.

Vracím se z myšlenkového propadu do minulosti zpátky k již odvezené mrtvole do přítomnosti v aťasu. Našlapuji opatrně a zkoumám každý milimetr, abych neopomenula jediný detail, byť zanedbatelný. Najbrt nebyl jenom podnikatel. Pokud vím, jel také v distribuci drog, ale protože v levárnách uměl chodit už od sametové revoluce stejně dobře, jako v podnikání, nikdy nebyl oficiálně obviněn.

Kamarády měl různě na ministerstvech i mezi policajty a v neposlední řadě platil hodně šmejdům, kteří za něj uklízeli nepohodlné svědky. A najednou je tuhej. V ateliéru. Střelený zezadu. Šrotuje mi v hlavě, co přesně o něm vím. Detektiv Talovský se ho roky snažil dostat, ale Najbrt se pokaždé ze všech podezření příliš zázračně dostal. Až nedávno kápl na zajímavou stopu. Najbrt si pořídil milenku.

Ne jen tak ledajakou. Majitelku nejluxusnějšího nevěstince Růžový lotos, Yvonne Li. Vzdělaná Číňanka s titulem z Harvardu, obor aplikovaná chemie. Nebylo by to snad ideální spojení mafiánský podnikatel a titulovaná chemička? Měla bych se spojit s Talovským a zeptat se na podrobnosti. Jelikož Najbrta vyšetřoval na vlastní pěst a neoficiálně, možná bychom mohli spojit síly a dokázat, že Linda Najbrtová není vrah, jenom podvedená chudinka, která měla titulní roli akorát jako matka Najbrtových dětí.

A možná bychom mohli rovnou proklepnout i jejich dva syny. Oba jsou puberty známí svými výstřelky na mejdanech, kde hrál hlavní roli alkohol, drogy a sex. Jednou už se zdálo, že Lexe zabásnou za znásilnění, ale papínek vytáhl zlatou kreditku, studentce zaplatil stáž v zahraničí a všechno zase pěkně utichlo. Je dost dobře možný, že se synek utrhl z řetězu, dostal na tátu vztek, zajel za ním a když k němu stál tatík zády, picnul ho do hlavy a pak v klidu odešel.

Pokud spoléhá na dědictví, které by mu umožnilo splatit dluhy u nefalšovaného mafiána Santiho, mohl by se dostat z průšvihu lehce. Až zjistím, co je v závěti, pokud ji Najbrt vůbec sepsal, snad budu moudřejší. Zatím jde jen o nepodložené domněnky a hádání z oblohy. Kouknu na hodinky. Strávila jsem v aťasu hodinu a půl. Co vůbec mám? Stopy nejsou jednoznačné. Jistý je pouze fakt, že se oběť s vrahem znala.

Zamknu za sebou, vrátím opatrně odlepené pásky na jejich místo a odcházím. Chodba je cítit nějakým asijským jídlem, trochu cigaretovým kouřem a zatuchlinou. Skrze okno na schodišti pronikají šikmé sluneční paprsky, ve kterých tančí prach. Chvilku se hrou světla nechávám odpoutat od vyšetřování a přemýšlení. Vzpomenu si, jak jsem se jako malá snažila ta zrnka prachu chytat. Hm. Potřesu mírně hlavou, prohrábnu si vlasy a jdu dál.

Venku málem šlápnu do psího lejna, zakleju a skoro se srazím s podsaditým skinheadem, který venčí pitbula. Začne se oplzle smát mé piruetě, chytí mě pevně za ramena a jeho smrdutá pusa řekne:

Kotě, co kdybys mi podržela, než se Cukrouš vyvenčí?“

Nestihne udělat nic. Moje koleno automaticky rychlostí splašeného kladiva udeří do jeho vajec. Nejdřív se ozve řev, který přejde v kňourání, on se drží svého nádobíčka a mezi sípáním se ze sebe snaží vztekle vytlačit:

Ty čubko zasraná! Cukrouši, vem si ji!“ Pitbul s pitomým jménem Cukrouš ovšem hází nezájem, protože se zrovna rozběhl za hárající fenkou a na rozháraného páníčka evidentně peče celá země.

Ukážu mu paroháče, ušklíbnu se a v klidu dojdu k mašině. Vyndám přilbu, rukavice, zapnu si křiváka až ke krku, nastartuju a užívám si vrnění motoru Milwaukee-Eight. Přede, Sofina (Harley SOFTAIL), kočička moje. Dostanu chuť se trochu projet, pomalu se propletu Prahou a mířím na Českou Lípu. Miluju zdejší silnici, která má celkem super povrch a krásné zatáčky jsou vítaná vzpruha, když řeším jakýkoli problém a potřebuju vypnout.

Pozoruju, jak krajina ubíhá. V hlavě mám příjemnou prázdnotu i přes naprosté soustředění na jízdu. Oči i uši vše, ale v duši klídek a pohoda. Před Dubou Sofinu otočím zpátky k Praze a těším se na dlouhou sprchu a sklenku vína. Nebo bych mohla zavolat Petrovi a zakončit den živočišným sexem, po kterém usnu, jako kotě.

Dojíždím na Malvazinky, kde jsem od rodičů dostala malebný řadový dům. Naši chtěli na důchod pryč z Prahy. U Sázavy si vybudovali letní sídlo a časem ho proměnili na trvalé bydlení. Já se narozdíl od nich stále nenabažila pohledu na hřbitov Malvazinky. Občas sedím jen tak na parapetu, zapálím svíčku a pozoruji, jak se na náhrobky a stromy snáší stín.

Možná bude doma Simona, takže třetí varianta je také ve hře. Pronajala jsem jí přízemí. Dvougenerační dům a co já sama se vším prostorem? Navíc trocha peněz navíc na nutnou údržbu také není k zahození. A ještě jednu výhodu ubytování kamarádky skýtá. Zalévá mi kytky a krmí Anděla, mého britského modrého kocoura.

Na oplátku já rosím její sukulenty, jimiž je posedlá a sypu Čertovi krmení. Jasně, že jsme prdlé. Čert se jmenuje zlatá rybka. Nedejte taková jména zvířatům, když bydlíte naproti Kájovi Gottovi, kvůli kterému jezdí ke hřbitovu zájezdové autobusy plné německých fanynek a fanoušků. Zajedu do garáže, stáhnu helmu a protřepu si vlasy. Nesnáším je upláchnuté k hlavě.

Sotva zavřu dveře do garáže, v začne mi v kožené ledvince hozené křížem přes tělo, vyzvánět mobil.

Hauptmannová.“ Ohlásím se stroze, když vidím neznámé číslo.

Tady Talovský. Sáro, měla byste přijet. Myslím, že Martin Čížkovský, ergo Lobos byl váš informátor.“

Ještě stále je.“

Obávám se, že není. Proto vám volám. Přijeďte na Hanspaulku. Pošlu vám souřadnice do WhatsAppu.“ Tolik ke klidnému večeru se zábavnou činností.