Ukázka z e-knihy:

Máte v životě pech? Já vlastně od narození. 

Když mě naši za zuřivýho vrzání gauče v podkroví (za účelem vyhnutí se povinnýmu vojančení) plodili, vtrhla na ně moje babička. Matka se lekla, dole jí to udělalo „cvak“ a vyprošťovat tátu přijel doktor.

Ten doktor nebyl nejhorší věc. Byl to milej dědula, lehce proplešlej a taky vilnej. Když mámu za přispění bodnutí jehlou uvolnil, táta vyklouznul, popadl gatě, manšestrákový sako a na schodech zařval.

„Věro, vezmu si tě co nejdřív ať neni vostuda!“

Cestou vrazil do babičky a omluvně špitnul „Promiňte, babičko.“ 

Babička ho nazvala starým prasákem a moji mámu blbou courou. Tý blbý couře, se chlívák v bílým plášti snažil dostat pod sukni a než ho máti vyhodila z pokojíku, stihnul na svou obranu říct, že:

„Starší chlapi jsou šikovnější a žádanější než mladíčci, co nevědí, co chtějí. Ausgerechnet před vojnou, Věruško!“

Babča řvala za tátou ze dveří.

„Už se tu nevokazuj, ty holej zadku! A vopovaž se přiblížit k baráku!“ 

Lidi z vesnice se sbíhali a bylo pozdvižení. 

Máma v podkroví dala facku doktorovi, ten ve dveřích porazil babinu tak blbě, že ji musel naložit do sanitky a odvézt na středisko, kde jí dali kotník do gypsu. Máma pak měla chvilku pokoj od keců, protože naše Užbabička potřebovala, aby ji měl kdo opatrovat. 

Táta si samozřejmě mámu vzal na ONV ještě než narukoval, protože nikdo z rodiny netoužil po ostudě okresního formátu, kterou by dojista místní drbny rozpoutaly. 

Máma plakala nejdřív radostí a pak zase kvůli těm dvěma letům, kdy můj táta Franta měl bejt na vojně někde na Slovensku v bůh ví jaký prdeli. 

Narodila jsem se za bouřky doma, protože po celý vsi nešla elektrika ani telefony. Když jsem se za babiččina klení a mámina řevu narodila, „zjistila jsem“, že je něco blbě. 

Babka dala mámě facku jako Brno, protože koukala na hodně snědý a kudrnatý dítě. Taková zmenšenina Menšíka, která ale vůbec nebyla vtipná, protože se narodila echt českejm rodičům. Máma byla podezřelá a já taky. 

Dneska už vím, že táta měl předky někde u Slavkova a zřejmě praprapra slehla s nějakým černochem. Frantíci tenkrát museli s sebou nějakýho přivézt.

Máma už neřvala, ale plakala mi do kudrn. Přísahala babičce, že nikdy žádnýho černocha ani neviděla, leda v televizi. Tátovi radši moje fotky z vítání občánků neposlali, protože jsem na nich vypadala hodně opáleně. Asi jako delegát za republiku Kongo.

Když se táta vrátil z povinnýho vojančení, místo přivítání sbalil kufry a už zase jel. Máma ho pak viděla až u soudu, kde je rozvedli na první stání, protože můj vzhled podle mýho fotra dával prej jasnej důkaz, že máma: 

„Je to běhna, to je jasný pane soudce.“

Soudce měl pro tátu pochopení a na mámu házel okem. Připomínal jí toho doktora, kterej se jí snažil tátu vymluvit hned po mým vzniku. Babču z toho všeho trefil šlak, tak hned po soudu byl pro změnu pohřeb a máma se stala dědičkou, protože jiný žijící příbuzný než my dvě, nebyli.

Jo, ale vychovávejte na socialistický vesnici podezřele tmavou holčičku. Tak máma zavčasu prodala barák i záhumenek a koupila byt v Praze. Sousedům namluvila, že mě adoptovala. 

„Vzala jsem si domů sirotka z Afriky. Víte, jaká je tam bída, že jó.“

Tak jsem vyrůstala na sídlišti Prosek jako sirotek z Afriky. Děcka mi věnovaly zvláštní pozornost – některý mě bily a některý si mě chtěly osahat, protože živýho černocha ještě neviděly. Neučila jsem se zvlášť dobře, ale to se změnilo v pátý třídě, kdy mi narostly prsa. Najednou jsem vynikala aspoň v zeměpise a těláku, na který nás měl soudruh učitel Vaněk.

Soudruh Vaněk měl plešku, pupík, a když mě zkoušel u tabule, koukal mi na prsa, funěl, rudnul a otíral si čelo posmrkaným kapesníkem. V tělocviku mi zase přidržoval za zády ruku při výmyku na hrazdě a čichal mi k vlasům. Tvrdil, že jen zhluboka dejchá. Kecal. To už jsem svým instinktem ženy věděla jistě. 

Čas pokročil a byla jsem osmák. Když si u jedný hodiny těláku v naší třídě vyžádala souška ředitelka hospitaci, byl Vaněk v kopru, protože jsem sebou sekla, když mi dával záchranu a on mi začal masírovat hrudník. Souška po Vaňkovi asi jela, protože si všimla jeho erekce, který jsem si už všimla i já zhruba před rokem, tak jsem schválně padala. Aby mě chytal.

Další den suplovala hodinu zeměpisu Hnidáková a tělák Vomelka, co byl na kluky (prej). Už jsem neměla tak skvělý výsledky a na vysvědčení v osmičce na konci, byly čtyři trojky, hodně dvojek a jednička jen z hudebky. Prej dobrej soulovej přednes. 

Tak sem se začla ptát po nějaký kapele. Na tajňačku, aby máma nevěděla. Jeden kluk mi byl doporučenej, ale toho zajímalo jen to, jestli mám občanku, abych mu prej dala, jestli jí mám. No, měla jsem, ale řekla jsem, že nedám (nic sem u sebe neměla). Tak prej, že dokud nedám, tak…

Pak se vyskytl jeden typ, kterej mě chtěl, i když mu nedám (co bych jako měla furt u sebe nosit?!). Že budu dobře vypadat na obalu elpíčka. A že pokrokoví soudruzi mají exotiku a sirotky rádi.

Po třech koncertech jsem poznala, co je myšleno tím „dát“. Vilda (Vilibald je moc dlouhý) mě odvedl na svůj pokoj na studentský koleji, svlíknul se a chvíli nade mnou vypadal směšně. Normální bílej kluk, byl rudej, strašně se svíjel, napínal a ve chvíli, kdy jsem měla strach, že má záchvat, ze mě dole vyklouznul a udělal si to rukou.

Nechutný. I když. 

Když se do mě dole nacpal (prej ho maj velkýho jen černoši, říkaly holky ve škole), cejtila jsem chvilku, že mě něco příjemně lechtá mezi podbřiškem a místem, kudy se do mě tou věcí dostal, ale nechtěla jsem vypadat trapně, tak jsem dělala jako že nic.

„Ty mi netvrď, že si byla panna, zlato, seš fakt dobrá. Tak teď už si úplně přijatá. Jako že patříš do kapely, vole.“ 

Típnul cigáro o pelest postele, prdnul si a usnul. Taková skoro rocková romantika. Kdyby ovšem Vilda nebyl blbec, nehrála jeho kapela popík a já netoužila bejt soulová hvězda. Takhle sem mohla bejt leda souložná hvězda. 

Vildu sem druhej den poslala do prdele a byla taky v prdeli, protože domu už jsem se vrátit nechtěla, páč sem měla fakt dost toho, že sem ubohej a hejčkanej sirotek z Afriky. Rozhodla jsem se bejt NĚKDO.

Ono bejt někdo, je poměrně zásadní, když jste nikdo. Matka si představovala, že jako po základce půjdu aspoň do učení, ale to mi mohla rovnou nechat natisknout parte, protože bejt podle jejího plánu blbá kadeřnice, se mi fakt nechtělo. Radši bych skočila z mostu.

Soulová hvězda (já) se přece nebude hrabat nějakejm bábám (bylo mi patnáct a starej byl každej, komu bylo víc než mě) v trvalý a patlat jim ten ovčinec fialovým tužidlem. To fakt né. Chtěla jsem bejt česká Aretha Franklinová. Tak mi totiž říkal Vilda a i když jsem tak úplně nevěděla, o kerou zpěvačku jde. Musela bejt dobrá, když jí ten blbec odněkud znal.

Přišla jsem si domu pro kufr a řekla matce, že jdu pryč, protože chci bejt slavná zpěvačka. Neslavně jsem dostala na hubu a zařekla se, že s mou pitomou matkou už nikdy nepromluvím. V pokojíčku to za chvíli vypadalo jako ve slumu někde v Riu, protože sem zjistila, že nejen s takovou matkou, ale s takovejma hadrama fakt světová nebudu.

Rozstříhala jsem to, co se mi nelíbilo a sešpendlila to na polštáři, ze kterýho jsem udělala krejčovskou pannu. Pak jsem se šla omluvit matce a řekla sem, že potřebuju něco přešít na stroji, aby mě k tomu jako pustila. Singrovka po babče ještě fachala, tak jsem sedla a s přehledem „šila“.

Matka na mě zírala, protože já šila jako profík! Prodrnčela jsem jednu stranu a pak sem zase čuměla já, protože nic nebylo sešitýho. Máti se chechtala fest, ale nítě mi potom fiasku navlíkla. 

Pak jsme čuměly obě, páč ty hadry najednou byly úplně suprový. 

Jedna nohavice pruhovaná, druhá puntíkatá. 

Udělat z dvou kalhot jedny, bylo skvělý! 

Ze třech triček dvě jiný a ze zbytků tašku na rameno. 

Vypadala jsem jako z reklamy na Burdu.

Text byl vložen před korekturou a redakčními úpravami