Prolog

Pach plísně. Taky zatuchliny, prachu a neštěstí. Zdi nasáklé vodou a porostlé mechem. Už neutíkám. Není kam.

Takhle to vypadá, když skončí válka. V rozvalinách a sutinách se snaží přežít lidé i krysy. V batohu na zádech mám celý svět.

Když pokládám plachtu na zem, pro jistotu prohlížím strop, který nade mnou vypadá neporušený. Plísně si nebudu všímat. Lepší její společnost než společnost lidí. Po zásahu nějakou bombou s patogenem, nebo mutagenem, prostě s nějakou srágorou, které za mák nerozumím, se mnoho z nás proměnilo v podivná monstra. Kdo ví, co to bylo vlastně vůbec zač. Nejsem vědec a zeptat se nemám koho.

Já nejsem nakažená. Zatím ne. Ale vím jistě, že dlouho nevydržím vzdorovat. Přijdou si pro mě. Počítám s jistou smrtí, nebo proměnou, o které nevím, jak moc mě zasáhne. Jestli mi zůstane alespoň trocha lidskosti.

Na plachtu položím batoh, ze kterého vytáhnu kousavou vojenskou deku, která naštěstí kouše jenom jemně a nikoho nenakazí. Navíc je pod ní teplo. Vyndám nůž a konzervu se sušeným masem.

Chvilku se láduju, protože jsem neměla v hubě jídlo ani nepamatuju. Šetřila jsem si je pro chvíle nouze nejvyšší. Nastala dnes. Se soumrakem budou tady. Už ani nemám strach. Vyprchal společně s tisíci kilometrů, které mám v nohách.

Někdo nevydrží ani týden. Já to dala půl roku. Ale už nechci. Končím.

Kapitola 1.

Mám vztek, protože doprava zamrzla na mrtvým bodě. Klepu prsty o volant a snažím se vydržet nekonečné popojíždění a troubení jednoduchých jedinců, kteří si myslí, že klaksonem prošťouchnou tradiční zácpu.

Praha je skvělá, ale ne v parnu, když vězíte v autě, a klimatizace nefunguje. Proč by neodešla na odpočinek zrovna týden před dovolenou, kdy mám nejvíc práce? Není čas ztrácet čas, tudíž jsem bez komfortu.

Musím se zastavit ještě v marketu a nakoupit tátovi nějaké jídlo, protože on nesnáší nakupování a já to přece mám snadný, když si vozím zadek. Dovezu mu, co chce a mám klid. Naučila jsem se držet hubu a nehádat se, když jde o staršího člověka, který mě vychoval. Ale nebýt to táta…

Mávnu rukou, protože myšlenky na moje nepohodlí jsou vlastně každodenní připomínkou toho, že žiju v celkem slušném světě. Mám co jíst, kde spát a můj nerudný otec je vlastně zlatíčko, které se pouze děsivě nudí. Od máminy smrti je takový.

Štěstí, že bydlím na druhém konci Prahy. Nedám na Nusle dopustit ať si lidé říkají, co chtějí. Platím majiteli slušný nájem a taky za parkovací stání ve vnitrobloku, kde má můj Hugouš slušné zázemí, poněvadž bez čipu se přes bytelnou bránu jen tak někdo nedostane.

Musel by být Batman, nebo procházet zdí. Takže mám pokoj od zlodějů, kteří kradou rádia, nebo rovnou celá auta. Poplácám svého plechového miláčka Hondu CRV po palubce a jsem ráda, že se zase o něco posouváme.

Vztek se zmírňuje a já plánuju, že zavolám Ester a zajdeme na večeři do korejského bistra. Potřebuju si trochu vypálit pusu, abych tolik necítila venkovní žár.

Hodina v zácpě ze mě vyrobila mokrou myš. Z vlasů i těla mi leje pot a jsem sakra ráda, že se nelíčím. Vypadala bych jako panda s příliš chlupatou hlavou a vůbec ne roztomilá.

V obchodě házím do košíku všechno, co si táta naporoučel a nespěchám, protože klimatizace v obchodě je vítaná. Chvílemi mi přebíhá mráz po pažích a zádech, ale užívám si to. Bradavky se mi postaví a trčí pod tričkem skrze tenkou látku podprsenky.

Olíznu si horní ret a cítím slano. U chlaďáku otevřu posuvné dveře a nechávám na sebe chvíli proudit ledový vzduch. Předstírám, že vybírám jogurty, ale naštěstí mě nikdo z personálu neletí peskovat, abych si pospíšila. Zřejmě jsou v takovém počasí lidé více chápaví.

Chápavě se netváří zakrslý vyzáblý týpek, který opodál drží v ruce okurku. Najednou jí šermuje proti mně a na celou samoobsluhu huláká:

No prosím, to se furt mele o ekologii a panička si tu větrá kozy u chlaďáku! Víte vůbec, co stojí takové otevření dvířek peněz?!“

Nevadí mi jenom fakt, że je hulvát, ale také je mi z něj zle. Propocené tričko mu smrdí, jako kdyby se vykoupal v kozím sýru a když se okurka přiblíží příliš k blízko k mému obličeji, vytrhnu mu zeleninu z ruky a zasyčím mu z výšky do obličeje:

To by stačilo, vážený. Ještě chvilku a osobně vás tou okurkou přetáhnu přes hlavu, abyste se vzpamatoval. Nepřejte si mě vidět nasranou!“ Dodám výhrůžně a rázuju s plným vozíkem před sebou k pokladně.

Okurku mu cestou elegantně hodím do koše, který vláčí po zemi za sebou. Čumí, jako kdyby mu uplavaly hračky a pomalu bych si troufla tvrdit, že má prasečí očička plná slzí. Vůbec mi toho trotla není líto.

Na kase zaplatím kartou a beru si lupen, abych ho mohla předat mému rodiči, který mi pošle peníze na účet. Je na svůj věk ještě docela dobrý v používání moderních výdobytků civilizace.

Ve chvíli, kdy nakládám věci do auta, někde děsně zahřmí. Mám dojem, že se země otřásla. Asi do něčeho prásklo. Zřejmě bouřka. Jenomže sotva doložím vozík na své místo, znovu prásknutí, otřes a spustí se šílený houkání sirén. Není první středa v měsíci, takže něco hodně smrdí. Mažu do auta, abych měla šanci nějak zavčasu dojet za tátou.

V tu chvíli bohužel ještě netuším, že začalo něco, co se nedá vyřešit jízdou za otcem. Sednu za volant, nastartuju a zapnu rádio. Chvíli lovím stanici a zrovna chytnu zprávy.

Česká republika byla napadena neznámým útočníkem. Praha je bombardována a taktéž další velká města. Máte-li v blízkosti kryt, nebo dům se sklepem, ukryjte se s balíčkem nejnutnějších věcí…“ Zbytek hlášení zaniká v praskání a dalších detonacích.

Žaludek mi začne tancovat a mám chuť blít. Okolo auta běhají a ječí lidi. Matky se řvoucími kojenci v náručí. Babky a dědulové o holích. Někteří padají na kolena a začínají se modlit.

Zkouším volat tátovi, ale telefon je totálně hluchý. Třesou se mi ruce a potí se nejenom vedrem. Mezi prsy mi stéká čůrek potu a po páteři stejně tak. Mám strach. Jsem podělaná, až na zádech. Nejradši bych řvala, ale představa táty, jak musí být bez sebe z toho, že neví, kde jsem…

Zatnu pěsti a horečnatě ve vší té vřavě přemýšlím. Zatím to vypadá, že bomby padají dál od centra, protože z parkoviště nejsou vidět žádné záblesky. Z Florence jsou Nusle teoreticky kousek. Ale doma nemám nic, než rybičky, který zachraňovat nemá cenu, pokud už náš dům třeba nestojí. Myslím na kraviny. Jsou důležitější věci. Musím za tátou.

Ve všeobecným šílenství a strachu se stejně autem nikam nedostanu. Vozím s sebou batoh, kdybych to s nákupem někdy přepískla. Má obsah přes šedesát litrů a dokážu do něj nacpat neskutečnou spoustu věcí.

Obrním se proti všemu hluku a příšernýmu smradu strachu. Ne. To není smrad strachu. Skrček od chlaďáku klečí kousek ode mě a brečí, jako dítě. Pláče a vzlyká, že nechce umřít.

Kozí sýr nabral jeho pláčem na síle. Mračím se na něj, ale on mě zřejmě pro slzy nevidí. Všichni zmatkují. Někteří lidé začínají rabovat prodejnu. Mě si nikdo nevšímá. Jsem těsně před padesátkou zkrátka neviditelná. Hugo je trochu, jako já. Má odřený plechy a je hodně zaprášený, ale jinak je silný a solidní kus. Na autokosmetiku nebyl čas.

Popadnu batoh ze zadní sedačky. Začnu do něj systematicky cpát věci, které s sebou běžně vozím na pobyt v přírodě a z auta je nikdy nevyndávám. Mezi jiným také přihazuju autolékárničku. Beru všechny možný konzervy, co si táta naporoučel, taky dvě láhve s vodou. Nesmím přehnat náklad, když se s ním potřebuju pohybovat.

Na řadu přijde i nůž, který si prozíravě připnu na pásek k boku, aby byl po ruce. Dál beru tažný lano a plachtu. Skládám všechno do nejmenšího detailu navzdory spěchu, který se hlásí o svá práva. Rány se ozývají dál, ale připadá mi, že se vzdalují.