1.KAPITOLA

Jaro na světě od toho, aby mnoho věcí naběhlo. Podle toho vzoru jsem to udělala i já. Naběhla jsem si. Jednoho dubnového rána se to stalo. Otevřela jsem vrátka a ve snaze vyběhnout na svoji obvyklou trasu jsem vrazila do sakra velkého chlapa. Od té doby jsem ve válečném stavu, aniž bych tušila, jak jsem k tomu přišla.
Ve snaze být slušná jsem po té srážce, která skoro připomínala konjunkci sfér, vyhrkla: „Ježíšikriste, promiňte, pardon!“
Jenomže ten chlápek, který mi tvrdostí svého těla způsobil minimálně pět modřin a naraženou levačku, tak ten (pardon) kretén na mě ještě zařval, až mi praskalo v uších: „Pometlo pitomý, blbý, namrzlý! Kdybys neměla na hlavě hučku a v uších sluchátka, tak se to stát nemuselo!“
To mi trošku rozhodilo sandál, protože po omluvě jsem čekala třeba něco ve smyslu, že se vlastně nic nestalo, když kolibříku vyrostl do cesty betonový sloup výšky zhruba dvou metrů a váhy téměř jistě dvou pytlů brambor. Chytla jsem vzteklou slinu a vytočená, jako uzávěr od hydrantu jsem na něj zase zaječela já: „Jednak si netykáme a za druhý, nejsem sama, kdo by měl dávat bacha, když se pohybuje tam, kde je pravděpodobný, že jsou taky lidi!“
A bylo to venku. Jenomže on tam stál dál v to svém kvádru, lehkém kabátu a s tváří svraštělou od naštvání a zasyčel mi do obličeje: „Na takovou krávu jsem ještě nenatrefil.“
Sice jsem byla od dost menší, ale v tu chvíli se projevily moje sebevražedné instinkty a já mu pleskla takovou facku, až to mlasklo a okamžitě jsem začala zdrhat. Oblečená jsem na to byla. Jenom jsem to vzala úplně jinudy, než obvykle a pádila do centra města. Když jsem se v běhu ohlédla přes rameno, viděla jsem, jak tam stojí, jako kdyby ho vyřezali.
Z dálky se za mnou neslo: „Krávo!“
Odpověděla jsem stejně mile: „Kreténe!“
Pak jsem zmírnila do poklusu a přehrávala si v hlavě, jak je možné, že jsem ho přehlédla a on si mně taky ani nevšimnul. Nakonec jsem usoudila, že takové pako mi nebude ničit dobrou náladu z běhání. Běhám každý den brzy ráno a pravděpodobnost, že na sebe ještě někdy narazíme, byla podle mého názoru nulová.
Když jsem se vrátila, byla o něco pozdější hodina než v případě, že to beru cestou z kopce do parku, oběhnu si klasické kolečko kolem altánku a odpočívadla pro vycházek chtivé spoluobčany.
Rychle jsem se osprchovala, hodila na sebe připravené oblečení, vyrazila do kanceláře. Doufala jsem, že šéf přijde později a můj prohřešek, který čítal zhruba desetiminutové zpoždění, mi nebude příliš ke škodě.
Štěstí mi přálo a nadřízený se dostavil až deset minut po mně.
„Dobré ráno, Klárko.“
„Dobrý, šéfe. Mám pro vás ten report obrátkovosti. Včera jsem ho doladila s logistikou a je připravený k odeslání na naši mateřskou firmu. A musím se přiznat, že jsem přišla o deset minut později.“
„No, to jste mě překvapila. Tedy tím reportem ne, ale tím pozdním příchodem. Abych z vás neudělal nezaměstnanou.“
Chechtal se, jako cvok a strhlo mě to taky. Takže jsme smíchy slzeli ještě dalších zhruba pět minut. Salvy smíchu doznívaly ještě hodnou chvíli, než jsme se oba uklidnili. Na odpoledne jsem měla za úkol připravit podklady k pravidelné páteční poradě.
Jelikož pracuji v malé, moderní a skoro rodinné firmě, mívají porady více méně neformální ráz. Sídlo je ve vilce, kde máme dvanáct kanceláří, tři toalety a dvě koupelny. Taky plně vybavenou kuchyni. Takže než vypukne rojení produkťáků, budu mít připravenou ovocnou bublaninu a kávovar v nejvyšší pohotovosti.
Teď jsem však spěchala na poštu, která je pěšky jenom pár bloků. Odeslat pár desítek dopisů zákazníkům není administrativně náročné. Ovšem to pro poštu neplatí. Automat na vás při příchodu vyplázne lístek dle stisknutého tlačítka s požadovaným úkonem. Pak už není proces ve vaší moci, poněvadž se vlády chopí nepochopitelná vlákna osudu zvaného Česká pošta.
Čekání na lavici mezi přepážkami jsem si krátila čuměním do mobilu. Projížděla jsem denní zprávy a jenom tak bloumala očima po obrázcích a titulcích. Ano. Není to žádná intelektuální hitparáda, ale díky tomu „odpojení“ jsem nemusela mít oči přilepené na tabuli vyvolávacího systému.
Vzhlédla jsem vždycky jenom ve chvíli, kdy se ozvalo zvukové znamení, které oznamovalo zobrazení čísla zákazníka a jeho přidělené přepážky.
Najednou se mi mezi fotografiemi a titulky objevil… kretén! Jako hypnotizovaná jsem rychle ukazováčkem klepla na video, nad kterým se skvěl nadpis „Syn slavného otce se vrátil domů”.
Zapomněla jsem v ten moment, že se nepřipojím hned na záznam, ale že na obrazovce místo toho nejprve vyskočí reklamy. Jediné štěstí, že v přes den mám na telefonu vypnuté i zvuky, jinak by všem čekajícím protrhl bubínky nepříjemný ječák zeleného blbzemšťana.
Jenomže než se reklama odebrala do zaslouženého pekla, cinkla výzva k číslu, které jsem na lístku žmoulala v ruce. Nezbývalo než se s neukojenou zvědavostí rychle přesunout k přepážce, abych předala dopisy na pošťačce za sklem a co nejdříve se vrátila ke svým pracovním povinnostem.
Zrovna jsem otevírala dveře do vstupní haly, když se kolem prořítil produktový manažer Jarda Votýpka a se slovy:
„Jedu, rodíme! Omluv mě z porady, prosím!“ zmizel za prudce zavřenými dveřmi a zůstala po něm jenom vůně pánského (kořením vonícího) parfému a dojem prudké euforie i nervozity. Porod prvního dítěte. Rozuměla jsem mu. A taky trošku záviděla. Mým osudem děti asi nebyly. Nejdřív málo času a momentálně nebylo ani s kým.
Povzdechla jsem si, dala naší nabručené účetní doklad z pošty a šla pokračovat v krasojízdě. Do oběda stihnu zpracovat většinu dnešní agendy. Přes oběd slupnu rizoto ze včerejška a udělám bublaninu. Měla jsem vyzkoušené, že je pečená zhruba za čtyřicet minut. Na kteréna jsem si vzpomněla, až když jsem si sedla zpátky k počítači.
Sáhla jsem po mobilu a otevřela prohlížeč. Naskočilo mi opět video s titulkem „Syn slavného otce”. Skoro s otevřenou hubou jsem sledovala obrazovku telefonu. Tentokrát jsem zvuk zesílila tak, že jsem slyšela, jak ten člověk kreténovým hlasem na konci zhruba dvouminutového rozhovoru říká:
„Vrátil jsem se, protože tady mám své kořeny. To je asi tak všechno, co vám mohu sdělit, paní redaktorko.“
Střih. V záběru zůstala redaktorka s úsměvem kolem dokola hlavy (připomínala mi vyzubenou převodovku) a hlásila:
„Milé divačky. Tento interesantní, nezadaný muž je žhavou novinkou na českém bulvárním nebi! Zdá se však, že setkat se s ním, bude celkem oříšek. Tento rozhovor byl totiž tím prvním a podle jeho slov i posledním, který poskytl. Ovšem pokud o…“
„A do hajzlu!“ zařvala jsem, zahodila mobil na stůl a vystartovala smykem do kuchyňky. Z trouby bylo slabě cítit spáleninu. Stačila by ještě nepatrná chvilka a spustily by se hasící sprinklery. To by znamenalo potopu v celém baráku a tuny práce zničené! Okamžitě jsem troubu vypla, otevřela dokořán okna a vytáhla plech na podložku pod nimi.
Měla jsem celkem kliku. Rohy byly tmavě hnědé. Ještě ne černé. Uf! To se ještě dalo zachránit. Rohové kousky jsem jedla stejně jenom já, a ten zbytek přebiju vanilkovým moučkovým cukrem.
Na schodišti a v přijímací hale se začínali pomalu scházet kolegové. Otevřela jsem jim spojovací dveře do zasedačky a počkala, až se usadí.
„Jak to, že ještě není nějaká buchta na stole?“ ptal se arcimlsoun Vašek Ztepilý, který svému jménu vůbec čest nedělal. Byl tak trošku, jako soudek.
„Václave, vydrž. Hned to donesu. Jenom jsem málem způsobila zahoření. A to víš, asi by šéf nebyl rád.“
„Klárko, ty jsi prostě naše trdlo, viď?“ ruka, která mi shovívavě hladí rameno, patří našemu firemnímu seladonovi. Pokaždé, když je někde největší mumraj, ptá se, jestli už mu konečně dám – odpověď je vždycky stejná – až mi bude osmdesát, dočkáš se. Ruku mu lehce odstrčím a plesknu ho po předloktí.
„Nesahat, nezalévals. Moje rameno není tvoje věc, jasný, Pepíno?!“
„No, no. Snad jsem tě neukousl. Ale k nakousnutí to bys tedy zase byla, hm?“
„Na to by ti ty umělý zuby nestačily, starče!“
V zasedačce se kolegové pochechtávají, protože moje a Pepínovy slovní přestřelky jsou na denním pořádku. Baví nás špičkovat se. Někdy je to peprnější a ostřejší, ale jde jenom o takové pošťuchování, protože všech třináct kolegů (včetně šéfa) mně bere, jako parťáka v sukních a za celých devět let si nikdo z nich nedovolil cokoli zkoušet.
Bublanina zmizela z podnosu, hrnky od kafí a čajů osaměle trčely na stole. Stav zasedačky po našich poradních akcích mi trochu připomínal opuštěné rodové sídlo po svátečním obědě, když se všichni rozprchnou.
Je tam ticho a drobky na talířcích a okolo nich vypráví své smutné příběhy. Zaschlé kroužky od kávy žalují, že byla většina vypita. Během sbírání nádobí a ubrousků, které „moji“ kluci jen tak nechali pohozené uprostřed torza občerstvení, si odpočinu.
Je to něco, nad čím nemusím dumat. Úklid je dobrý pro nervy. Známý. Nedělám v něm chyby. Myčka se nechala ochotně naplnit a zapnout, v zasedačce jsem vycídila stůl tak, aby druhý den paní z úklidové firmy mohla jenom vynést koše, vyluxovat a setřít prach na parapetech a skříních.
Na odchodu jsem pozhasínala světla a zakódovala zabezpečovací zařízení. Ze zvyku jsem zamávala do kamery, která snímala prostor před vstupem do firmy. Dnes jsem neměla zrovna náladu na opičky. Občas se totiž neudržím a dělám do kamery příšerné obličeje.
Ale ne dnes. Všeho bylo nějak moc. Srážka s kreténem, připálený moučník, výživná porada o nových cílech, které centrála požaduje splnit. Jako vždycky jsou výmysly manažerů ze zahraníčí mimo možnosti našeho trhu, ale to je zase role šéfa, který se s nimi musí efektivně pohádat, aby se něco změnilo.
Zbyla ve mně jediná touha. Vyspat se. Jelikož nikdo, kdo by doma očekával můj návrat nebyl, byla jsem přesvědčená, že se spánek uskuteční. Jenomže to bych nesměla mít za kamarádku Vanesu. To je moje nejlepší kamarádka a chodící katastrofa v jednom.
Vanesa mi zavolala ve chvíli, kdy jsem ve spodním prádle pochodovala do koupelny. Telefon jsem měla jenom na vibrace, přesto na skleněném konferenčním stolku dělal v obýváku strašný randál.

2.KAPITOLA

„Ahoj Vans! Co se děje? Zrovna si jdu napustit vanu a zaspat srážku s kreténem a mnoho dalších běžnejch srágořin.“
Mluvily jsme spolu asi pět minut a ta holka mi totálně překopala plány na páteční klidný večer a noc plnou spánku. Místo mých splněných vizí se za mnou řítila fata morgana, která vůbec nebyla v plánu.
„Půjdeme do baru a všichni se můžou jít bodnout, Klári.“
Vanesa se v mém obýváku nakrucovala, jako na módní přehlídce. V kolébce ji zřejmě přály trochu ovíněné sudičky, takže dostala krásy na rozdávání, k tomu přímočarý a hodně praktický až mazaný rozum a minimálně tunu sexuální přitažlivosti pro obě pohlaví.
Všem vykládala, že otec je Ital a máma Češka, ale to se jí dařilo předstírat vždycky jenom do doby, než se představila plným jménem. Vanesa Gáborová. Ale i potom si (nekecám), vždycky udržela punc žádoucí samice.
Bohaté a dlouhé na platinovou blond odbarvené vlasy, porcelánově čistá pokožka barvy kávy s mlékem, nohy dlouhé až na zem. Jasný nádech exotiky, který dostal do kolen a do postele každého chlápka, na kterého se Vanesa jenom široce usmála a ukázala svým předlouhým umělým nehtem.
Já tu holku milovala už od páté třídy, protože tenkrát nebylo zářivější a hubatější osoby, která se s ničím nepárala, a když to bylo nutné, porvala se i s klukem. V tom jsme si byly podobné. Až na ten vzhled.
Pokud by se dalo mluvit o tom, co vídám v zrcadle, zněl by popis následovně. Nemladá pětatřicítka, která je spíš zajímavá než hezká. Rovné nohy a přiměřené boky i prsa. Splněno. Ale i tak jsem se nemohla svojí živočišné kamarádce vůbec rovnat. Vedle ní by snad i Verešová vypadala, jako nudná puťka od plotny.
Zatímco se usadila s nohou přes nohu v dráždivé póze na mém gauči, snažila jsem se obléknout tak, abych si vedle ní nemusela připadat, jako teta z venkova, která za lepší oblečení považuje teplákovku od Vietnamců.
Což mi stejně nakonec tak připadalo, protože si skoro pokaždé odvedla z kterékoli pařby nového chlapa. Toho nejhezčího, samozřejmě. Navlečená do modré minisukně a bílého trika v zavinovacím vzhledu jsem nakráčela do obýváku za Vanesou. Vlasy jsem měla vyčesané, pár pramínků spuštěných kolem tváře.
Moje kamarádka se na mně podívala a vyprskla:
„To jako jdeme pařit k tobě do práce?! Klári, buď soudná. Vždyť v tom vypadáš, jako jeptiška!“
Takže se (jako už tradičně) vřítila za víření svých boků v rudých, flitry posetých minišatech do mé ložnice. Rozrazila dveře skříně a začala moji nebohou garderobu vyhazovat na postel.
„Nuda! Předpotopní! Hrůza! Tak to taky ne! Tos snad nosila na základce?!“
Vykřikovala, jako vyvolávač na burze a rozmetala moje představy o tom, že mám na svůj věk docela šik oblečení. Nakonec sáhla po zářivě zeleném overalu s hlubokým výstřihem, který jsem nedávno objevila v Second handu.
Za mou maličkost to byl nenositelný, ačkoli skutečně pozoruhodný kousek. A proto byl v mém šatníku v koutku, samotný a opuštěný už zhruba měsíc. Jenomže zrovna tenhle model padl mojí garderobiérce do oka.
„Tak tohle! To je to pravý. V tom se z tebe chlapi poserou. Jenom to musíme trošku vylepšit.“
Nezmohla jsem se ani na protest, když mi hodila ten zářivý přelud do náruče a dál se vrtala v mých hadřících. Najednou vytáhla červený dlouhý šátek – nadšeně tleskla. Když se otočila a viděla, že tam, jenom tak stojím, nevybíravě se do mě pustila.
„Tohle svlíkat, tohle oblíkat. A šup, šup! Nebudeme přece trávit zbytky mládí doma!“ zubila se a významně pomrkávala.
„Tak dobře, ty otrokářko. Já si to teda zkusím, no. Ačkoli jsem nikdy netoužila po tom, abych vypadala jako lampión s rudým špagátem.“
Abych svou kamarádku ujistila, že se mi to vážně nelíbí, pohoršeně jsem u převlékání „kůží” frkala, jako kůň. Ona se jenom smála, protože úplně přesně věděla, že můj vztah k módě je pouze takový, že nechci vyčnívat. Prostě jsem trošku nudná.
„Přestaň dělat fóry a koukej sebou pohnout. Jdu zavolat taxi a asi bys nechtěla platit za to, že čeká dvě hodiny na Neprinceznu? Fofry!”
Vanesa byla Boží. Vanesa byla veš v kožichu. Vanesa byla osina. V mém zadku. Museli jste ji buď nenávidět, nebo milovat. Já si vybrala tu druhou variantu. Vždycky.
Protože když si přitáhla tu zelenou divoženku před velké zrcadlo k sobě, překvapením jsem civěla s pusou vyvrácenou z pantů! Zírala jsem na dvě lvice salónů!
„Páni! Vans! Ty jsi neskutečná. Takhle bych si sama sebe nikdy nedovedla představit! Fakt je to pecka! Víš, že tě přesně za tohle miluju? Za to, že v nudný kamarádce vidíš vždycky o dost víc, než ona sama?”
Pleskla do mého poněkud holého ramena a s tím nejvřelejším úsměvem řekla:
„Kdybych nebyla na chlapy, Klári, byla bys moje a nikdo by mi tě nedokázal vzít! Teď schovej svojí nudnou stránku na záchodě a spláchni za ní! Velkoměsto na nás čeká!
Budeme řádit, jako když nám bylo dvacet. Co dvacet. Sedmnáct! Pamatuješ na tu hroznou pařbu, kde jsme se probudily vedle sebe na lavičce? Zmrzlý, poblitý, ale obě jsme věděly, že jedna bez druhé jsme jenom půlka…”
Po tom proslovu Vanesa vypadala zasněně a neskutečně mladě. Taky křehce. Byla silná, ale možná právě proto byla stále sama. Jako já. Prostě takové hezčí dvojče. Moje duševní sestra. Parťačka. Byla všechno, co jsem ve své rodině nikdy nepoznala.
„Tak pojď ty pokušitelko a otrokářko v jednom. Jdeme velkoměstu ukázat, co se v nás dvou ještě skrývá.”
Objala jsem ji a vlepila takzvanou uměleckou pusu. Přitiskla jsem jí tvář na tvář z jedné i druhé strany, abych nám nezničila líčení. Byly jsme připravené srazit na kolena pár drinků. Zatančit si. Vyhnat z hlavy (moje) pochybnosti a nezdary.
Večer byl nezvykle vlahý, ale poněvadž jsme už nebyly sedmnáctky, měly jsme obě dvě teplejší kabát. Nohama v lodičkách jsme vyťukávaly morseovku, než nás pozřel taxík a my se nechaly odvézt do našeho oblíbeného baru L’Fleur na Starém Městě.
Ze Zahraďáku to vlastně nebylo daleko, ale když jsme jednou za čas jely za zábavou, složit se na taxi nebyl žádný problém. Navíc jsme ani jedna nebyla tak chudá, abychom musely počítat s každou korunou a zvažovat, kam ji investovat dřív.
Taky jsme si zažily s Vans bídné roky. Ale postupem času jsme se vypracovaly a získaly postavení i slušný plat. Ona dělala produkční u televize a hodně cestovala. Vždycky mi říkávala:
„My jsme povahou čistokrevný Romáci, Klárko. Ale máma by nás zabila, kdybysme flákali školu, nebo nechodili do práce. Naše máma je otrokářka, ale funguje to. Proto s náma nemají lidi problém. A ve famílii jsme vlastně odsuzovaný, že se táta neoženil tak, jak chtěl vajda. Že si vzal bílou.”
Někdy si prostě nevyberete. Jednou vás odsoudí jedni, že jste moc nějací, druzí proto, že jste jiní, než vás chtějí mít oni. Barevně. Povahově. Tím, že snídáte croisanty, když oni zásadně jenom žitný chléb. Že pijete kávu, ne čaj. Že si pouštíte pusu na špacír, nebo jste zticha.
Taxikář naše důvěrné ticho asi nepochopil a snažil se ho přerušovat hlasitě puštěným rádiem. Všechno to bylo nudné defilé aktuálních hitů, které už lezly lidem na nervy právě proto, že se bez nich nic neobešlo. To by ovšem nesměl ten člověk vézt zrovna Vanesu.
Jakmile spustila notoricky známá odrhovačka, začala Vans zpívat hodně silně a tak falešně, že kdybych nevěděla, jak skvělá ve zpěvu skutečně je, měla bych ji za členku hvězdné pěchoty z jedné zparchantělé televizní show. Už jsem začínala smíchy slzet, když ten chlap za volantem vypnul rádio.
„Slečno?! Mohla byste laskavě přestat rušit řidiče při výkonu povolání?!”
Hulákal na ni, aby přehlušil ten její vřískot, který asi škrábal jeho ucho, jako kdysi jehla na gramofonu mých rodičů škrábala vinylovou desku, když jsem ji chtěla v dětské dychtivosti přiložit k posvátnému černému kotouči já. Vanesa přidala na síle hlasu a náhle, jako kdyby si brala k srdci napomenutí, zmlkla.
Tak to jsme my dvě. Pro tu druhou uděláme všechno. Třeba se klidně dobrovolně zařadíme do té nejhorší kategorie.