„Kamilo, až mi budeš připravovat v prosinci cukroví, přidej mi do objednávky ještě medovník. Víš, že si na něj máma potrpí. To bych poslouchala ještě do dalších Vánoc. Jo. Přesně. Děkuju!“
Končím hovor a jsem vděčná, že mám takovou kamarádku. Kamča má cukrárnu s pekárnou o dva baráky dál. Malé město, kde se všichni znají a foukají si do talíře. Já jsem pro ně dost nepřijatelný živel, ale na to kašlu. Moje podnikání, moje věc.
Kamila je zákaznice, která si objednala historicky první umělecký objekt, který svěřila pouze do mých rukou. Chtěla si uchovat památku na Robina, kdyby se někdy v daleké budoucnosti stalo, že by mu jeho nástroj slasti nefungoval.
Jo. Živí mě výroba silikonových penisů podle reálné předlohy, která se díky Kamilině výřečnosti dostala nejprve do hledáčku regionálního plátku a následně obletěla celou republiku ve všech možných médiích. Do mého domku, bývalé kovárny s klenutými stropy, jezdí každou chvíli nějaký zájemce o zvěčnění.
Chlapi jsou ješitní a chtějí se pochlubit svým nádobíčkem, ačkoli tvrdí, že se za mnou vypravili jenom kvůli své domácí drahé, nebo nějaké milence. Dokonce jsou ochotni snést nějaký čas nepohodlí oholeného mužství, aby byl výsledek dokonale přirozený.
Jelikož forma potřebuje třicet minut na ztuhnutí, musím ty borce udržovat v sexuální tenzi pornografickým videem, kterých pro tyto účely mám stažených na několika flashkách mraky. Každopádně mám pestrý výběr, poněvadž u každého navozuje vzrušení jiná věc. Co člověk, to jiná chuť a potřeba.
Občas zde mám zákazníky z komunity LGBT a ti jsou sakra nároční na pěkný vizuál, který jim zaručí pořádnou erekci. Navíc jsou většinou slaďouši, kteří se rádi předvádějí a s některými se již roky kamarádím. Například s Edou. Je po Kamile můj nejlepší kamarád a každé Vánoce u mě tráví Boží hod i s Denisem.
Jeho partner je zlatíčko. Pomáhá mi v kuchyni, když Eda šarmantně baví mou věčně rozmrzelou máti, jejímž koníčkem je hltání nových příběhů. Nejvíc žere jednu celkem známou spisovatelku, u které si nikdy nenechá ujít nový díl série o nějakém zločinci, který je tak pohádkově bohatý, jako je sexy.
Zkrátka mi vždycky říká, že jsem tupá, když nechápu, že i ona si zaslouží porci erotiky a vzrušení i napětí. Asi měla všeho s tátou nedostatek. Tak držím hubu, protože i přes sklony k nevrlosti a jisté panovačnosti je moje máma poklad. Kdykoli jsem ji po tátově smrti potřebovala, byla tu pro mě. A já jí chci její péči oplatit alespoň tím, že ji občas pohostím, vyslechnu a trochu obejmu.
Do Vánoc zbývají necelé dva měsíce a já jsem zavalená zakázkami, jako nikdy. Přemýšlím o projektu, kdy moje obvyklá penisiáda bude o Vánocích přetavena v něco víc vánočního. Takové silikonové koule naplněné vzduchem… Ušklíbnu se a rozesměju, poněvadž mě napadají zlotřilé myšlenky, kdy se na stromcích zaprděných maloměšťaček houpou přívěsky jejich domácích páprdů, kteří s gatěmi napůl žerdi krkají, prdí a škrábou se na svých přívěscích.
Rozhodně mě však takový nápad nenechává chladnou. Jakmile chytím tvůrčí zápal, nejsem k udržení. Okamžitě volám Hance, mojí grafičce, která v momentě, kdy hovor přijme volá:
„Dej mi chvilku. Zrovna čistím akvárko a záchůdky kočkám. Zavolám zpátky. Pa!“
V mojí hlavě jede smršť, protože kampaň na úplně přírodní vánoční koule nebude dlouhá, ale doufám, že na příští rok si ji spousta lidí uloží do hlavy jako zajímavý nápad. Hanulka je moje srdeční záležitost, protože naprosto pokaždé dokáže vystihnout moje rozpoložení, které promítne do mého webu.
„Tak co si zase namyslela, Any?“ Ptá se mě Hanul, když volá zpátky.
„Sedíš?“
„Jo. Jako kdybych dělala někdy něco jiného, když dokončím práce kolem zvířeny a rodiny.“ Ucedí sarkasticky. Má toho moc. Chlapa, který má práci a fotbal, různé nálady, dvě děti v pubertě a tchýni k pohledání. Je v mých očích světice, protože já bych její mother in law nejradši zalila silikonem doživotně.
„Budu vyrábět vánoční ozdoby!“ Zaječím radostně, protože idea mým světem hýbe, jako červi mrtvolou.
„Co? Ses zbláznila? Budeš snad ještě ke keramice a silikonovejm penisům dělat skleněný blbosti na mrtvý, nebo umělý stromky?“ Odtuší lehce rozmrzele, ale vzápětí se chytne zřejmě mojí myšlenky někde v éteru, poněvadž dodá: „co zase zmejšlíš? Mám tucha, že zase nějakou chujovinu.“
Podle hlasu poznávám, že se čapla mojí myšlenkové nitě a navíjím si ji opatrně, protože vím, jak je v některých věcech pravoúhlá.
„No, chujovinu ne. Vánoční koule. Podle živejch předloh. Co myslíš, Mubí?“ Pobaveně se zachechtá a vzápětí se krotí, protože má doma žárliváka. Jeden čas nás podezíral, že si to spolu chceme rozdávat. Vůbec nezná naši podstatu „lásky“. Prostě si sedneme lidsky a hotovo.
„Jako bych to viděla živě, Any. Ten můj by si to asi taky zasloužil, ale na sto procent ho k tobě nikdy nedostanu, protože je v něčem děsnej suchar. Však víš.“
Vím. Rozloučíme se po krátké konzultaci, jak by měla web doplnit, protože první exempláře bych musela udělat ještě dneska. Kouknu na hodiny a nevidím své šance marně. Myslím, že Eda mi pár kluků dohodí a jelikož budou mými modely pro kšeft, hodlám je rozmazlovat.
Kouknu do zásob, jaké dobroty bych jim mohla naservírovat a jsem mírně znepokojená. Černé olivy, rybičky v tomatě a kuskus. Bídné. Zvednu zadek, sáhnu po batůžku, klíčích a mažu do supermarketu. Dám si rychlochůzi, což znamená, že za deset minut budu tam. Volám Edovi, ale momentálně má obsazeno. Píšu mu rychle zprávu na WhatsApp, aby zkusil sehnat nějaké modely a taky dodám, že super by byli Marian a Misty. Dál se nezdržuju a letím kupředu.
V marketu vybírám rychle na místech, která mám důvěrně prozkoumaná. Házím do košíku různé oblíbené pochutiny a ještě dvě láhve prosecca navíc, protože moje milé „buzničky“ jsou na bublinkách tak trochu závislé. Doufám, že Eda sežene Mariana a Misty. Dvojku kluků, kteří spolu obrážejí módní přehlídky a pak se baví parodiemi na profláknuté modely.
Na Instáči a TikToku je milují. Já jsem proti nim se svými pěti tisíci followers úplně marná. Ale oni jsou showmani, já jedu jenom svoje umění. Je jisté, že nemůžu světu naservírovat každého ptáka, který mi projde rukama. Jsem ve vztahu ke klientovi něco, jako lékař. Co je v ateliéru, zůstane v ateliéru. Vždycky. Za tím si stojím.
Nákup mi zatíží batoh a ještě musím přidat dvě tašky. Vleču se s nákladem, jako soumar a nadávám, že jsem byla líná vytáhnout Yarunu. Mám starou Toyotu Yaris a je pro mě zkrátka Yaruna. Člen mé v podstatě jednočlenné domácnosti. Občas ji provětrám, když jedu za Hanulkou na sever Moravy, ale to je jednou do roka. Jinak se snažím být trošku eco friendly, abych nezasírala planetu víc, něž je nutné.
Většinou naše setkání jednou za rok vypadá, jako bychom se viděly snad každý den – stále si máme o čem povídat. Navzdory tomu, že z mého rodného Matějkova je vzdálenost mezi námi víc než čtyři stovky kilometrů. Karviná je prostě mrtě času daleko. Vždycky si spolu dáme nějaký drink u bazénu a já svojí vizáží provokuji babu tchýni.
Dráždí ji, že jsme obě hubené a máme vkus. Ona v květovaných šatech od Vietnamců přenáší svůj toxický pohled na svět na své nejbližší okolí, ale spolu jí odoláváme velmi dobře. Já si provokativně před ní vždy prohrábnu fialové vlasy, které mám střižené lehce extravagantně – krátká zubatá ofina, cípaté mikádo a jasně fialová barva.
V kombinaci s mým tetováním a oblíbenými volnými lacláči, působím, jako jedová rozbuška. Babizna si vždycky po mé návštěvě dá na měsíc pokoj, protože odmítá vejít tam, kde jsem se podle ní sprostě roztahovala. Mubí má tak na nějakou chvíli klid a líp se jí dýchá.
Teď dýchám já, protože od marketu je k mým dveřím sice kousek, ale do kopce. Kovárna kdysi stála na kraji vesnice, ale postupem času ji obrostly jiné domy, jako dřevo obsadí kolonie chorošů. Pro svůj aťas jsem si kovárnu vybrala ještě v době, kdy jsem měla mrtě důvodů trhnout se od mámy.
Dnes si říkám, že někde určitě budou andělé, kteří vedou naše kroky. Za dobu mé umělecké dráhy jsem se vypracovala. Tudíž jsem žádaná a svého druhu jedinečná. Ano. Najdou se paka, která se snaží kopírovat moji tvorbu, ale schází jim můj rukopis. Na chvilku vzplanou, ale potom jim něco chybí a lidi stejně jdou zpátky za mnou.
Klika? Možná. Spíš opravdovost. Jsem ve svém umění pravdivá. Sáhnu na dřeň sobě i modelu, který si lehne do mého polohovacího křesla. Možná přispívá i kouzlo starých časů, které jsem nechala dýchat ze zdí kovárny. Místy jsem se rozhodla pro přiznané odhalené zdivo, aby rozbilo jednotvárnost bílé výmalby.
Docházím k brance a popruhy mě řežou do ramen. Uvažuji, proč jsem Yarunu odstavila na dlouhý čas ve dvoře. Pořád jsem ještě nevyrostla z toho, že mám docela slušnou fyzickou sílu, která by měla být dle mého názoru vhodně a plně využita. Jsem sama sobě otrokářem. Hnus, ale praktický. Funím, ale nakonec mě dostihne pocit naprosté spokojenosti, protože jsem vše dostala domů a jen sáhnu na kouli odemčených dveří, zvoní mobil a na obrazovce dotykáče svítí Eda.
„Čus zlatouši!“ Hulákám na něj udýchaně, když hovor přijmu.
„Mělas divokej sex, ty zvíře? Kohopak tam máš?“
„Nemám tu nikoho, jenom táhnu nákup, kterej se vážně pronesl.“ Odpovím, když zavírám konečně dveře.
„Proč se proboha nevysereš na ekologii? Yaruna je určitě zase opuštěná na dvoře a ty orvaná, jako angrešt. Ale k věci, brouku. Volalas mi, taky psala, takže čuju, že něco echt velkýho se v tý tvojí hlavičce zase klube.“
„Hele, můžou teda Marian a Misty ke mně dnes dorazit? Potřebovala bych je na novej projekt. Budu totiž dělat origoš vánoční ozdoby, který budou mít tvar chlapskejch koulí. Myslíš, že je splašíš? Jako je to narychlo, vím. Ale oni jsou na tohle perfektní. Uděláš to pro mě?“
„Jasan, miláčku. Jedu je hnedle vyzvednout. Beztak mají dnes volno a věnují se jenom čuňačinkám, tak ať jsou trošíčku užiteční. A já se budu hezky koukat, jak tvoříš. Jo. Taky dovezu jednohubky od Hubáčků. Jsou úžasný. Tak páá! Za hodinku jsme u tebe, zlatíčko.“
Zavěsím a zaberu se do přípravy občerstvení, takže když zvoní u dveří, zrovna dokončuji poslední úpravy na stole. Tihle kluci mají rádi všechno elegantní a stylové, což je maličkost. Můj smysl pro detail a nápad se vždycky nějak okotí. Momentálně všechno ladí do fialova s mými vlasy.
„Ahoj lásky, děkuju, že jste takoví úžasní a nevybodli jste se na mě! Slibuju, že si užijeme zábavu. Pojďte dál. Mám pro vás dobroty a prosecco je vychlazený tak akorát.“
„Víš že pro tebe všechno, pusinko. Jo, Any. Tohle je Petr. Celý nám to hezky nafotí!“
Ukazuje na nově příchozího fešáka. Zjišťuji, že stisk má pevný a jeho úsměv není zrovna falešný. Přivítám všechny vřele a zvu je dál.
„Nejdřív si dejte něco na zub a já připravím všechny silikonový serepetičky, který potřebuju.“
Eda, Marian a Misty se vrhnou ke kuchyňskému stolu a já v aťasu připravuji všechny složky na výrobu plánovaných vánočních ozdob. Petr fotí v kuchyni, v ateliéru a taky mě pobídne, abych mu zapózovala.
Jsem pro každou špatnost, tak se usadím na křeslo, kde většinou sedí moji zákazníci. Zaujmu pozici děsně hloubající osoby – sedím s nohou přes nohu, jednu ruku dám v bok, druhou si podepřu bradu, zašklebím se a nechám ho udělat snímek mého profilu.
Pořád se docela pěkně usmívá a foťák cvaká, jako divý.